Páté zamyšlení
Biblický text: Kaz 12,8-14
Téma: Na čem v životě nejvíc záleží
Ústředním motivem starozákonní knihy Kazatel je pomíjivost. Zaznívá na začátku této knihy i na jejím konci: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, všechno pomíjí“ (Kaz 12,8). Nejde však o marnost a zbytečnost všeho, s čím se ve světě setkáváme a o co usilujeme, o co se snažíme společně i jako jednotlivci, ale o pomíjivost ve smyslu dočasnosti. S tímto ústředním motivem ze starozákonní knihy Kazatel se shoduje i Ježíšův výrok „Nebe a země pominou, ale má slova nepominou“ (L 21,33). Právě toto uvědomování si pomíjivosti světa, že na ničem, co je v něm, nemůže ulpět, vedlo Kazatele k poznání v pravé moudrosti.
Postava starověkého mudrce bývá ztotožňována s židovským králem Šalomounem (Kaz 1,1). Kazatel se svým učením obrací k celému lidu (Kaz12,9) i k jednotlivci, svému žákovi, kterého oslovuje „můj synu“ (Kaz 12,12).
V poslední kapitole nám dává Kazatel nahlédnout do své učitelské a kazatelské dílny a naznačuje postup, jak tato jeho kniha vznikala. Věnoval se stále vyučování a působil mezi lidmi a setkával se s nimi. Nebyl vzdálen stranou od běžného života, ale znal dobře život takový, jaký je, i s jeho těžkostmi,složitostmi a nepochopitelností. Jeho charakteristika je vyjádřena třemi slovesy „přemýšlel“, „bádal“ a „skládal“ (Kaz 12,9). Přemýšlel o světě a dění v něm. Bádal, tedy podnikal náročnou cestu, aby se dobral poznání, aby pronikl pod povrch věcí a poznal zřetelněji pravdu. V Bibli kralické je užito slovo „zpytoval“, které se také užívá ve smyslu zpytovat Boží vůli (Ž 27,4). Třetí jeho charakteristika je, že „skládal“. Je to tedy určitá tvořivá či spisovatelská činnost. V tomto jeho případě skládal přísloví – krátké myšlenky, často spojené s obrazností a názorností, vystihující důležité sdělení, které vychází z Boží moudrosti, osvědčené a prověřené v životě lidskou zkušeností. Kazatel jako muž slova živého i zapsaného usiloval o trojí: o výstižnost, přímost a pravdivost (Kaz 12,10).
Jako by Kazatel relativizoval moudrost a učenost, když říká, že „spisování mnoha knih nebere konce a mnohé hloubání unaví tělo“ (Kaz 12,12b). Podobně i apoštol Pavel měl určitý odstup od světské vzdělanosti a moudrosti, která nepoznává v trpícím a ukřižovaném Ježíšovi Boží moudrost, ale stále se pídí po moudrosti světa (1 K 1,19-24; 1 K 2,8; 1 K 3,19).
To, co slyšíme na konci knihy Kazatel, je stručný sumář, souhrn, shrnutí toho podstatného. Podobné souhrny jsou i v jiných knihách Písma svatého (Dt 6,5-6; Mi 6,8). Ježíš také shrnoval své učení do zřetelných a jasných výroků (Mt 7,12). Pro všechny stejně platí stejný závěr: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom všechno u člověka závisí“ (Kaz 12,13). Kde je úcta k Bohu a kde je respekt vůči jeho slovu, naplňuje se jeho přikázání lásky, tam je pravá moudrost.
Podobně jako Kazatel jsme se o mnohé snažili a usilovali, něco z toho se s Božím přispěním podařilo dosáhnout, jiné nikoli. Mnohé nás ve světě překvapilo, zarazilo, znejistělo, že se věci neodehrávají podle našich představ,že násilí a záměrné ubližování a ničení triumfuje nad porozuměním a užitečnou spoluprací lidí pro budoucnost. Nemoudrost a pošetilost vítězí nad moudrostí a rozumností. Dobré věci se nedaří hned, ale člověk se musí vyrovnávat s mnohými překážkami. Kazatel, ať již to byl prostý lidový učitel nebo významný král, kterému se naskýtalo mnoho možností, přesto dospěl k „jednomu nezbytnému“, řečeno slovy Jana Amose Komenského: „Boha se boj a jeho přikázání zachovávej, na tom všechno u člověka závisí“ (Jedno nezbytné. Kalich Praha 2020, s. 202).
Kazatel v tomto výroku nemluví jen o členu izraelského národa, ale o každém člověku. V každém člověku je touha po věčnosti (Kaz 3,11). Každý člověk byl Bohem stvořen k jeho obrazu a je mu za svůj život odpovědný, ať si to uvědomujeme, nebo neuvědomuje. Pokud to jako věřící víme, tak nás o to více toto poznání zavazuje, abychom se snažili před ním obstát jako věrní Kristovi služebníci a služebnice. Složitost, nevypočítatelnost a tragičnost světa a života v něm Kazatele nevzdálila od Boha, ale naopak přivedla ho blíž k Bohu. Pokud i nás přivádí vědomí složitosti světa a pomíjivosti všeho blíž k Bohu a k úctě vůči němu i k touze naplňovat jeho přikázání lásky, pak jsme na dobré cestě.
Modlitba:
Bože, dáváš poznat pravou moudrost v poselství o kříži tvého Syna Ježíše Krista. Tuto moudrost lidé světa neznají a nechápou, ale ani my jí často nerozumíme. Ty jsi ukázal v bolestné Kristově cestě kříže spolehlivou cestu, která vede k pravému a věčnému životu s tebou. Kéž tuto moudrost kříže přijímáme s vírou, pokorou a vděčností. Pod křížem Krista ti děkujeme za jeho lásku, do níž je zahrnut celý svět i každý z nás. Dej nám v každé situaci spolehnout na Kristovo slovo, neboť i když vše pomine, jeho slova nikdy nepominou. Kéž nás Ježíš přidrží na této cestě k věčnosti a nikdo a nic nás neodloučí od tvé lásky. Amen.
Píseň: Zpěvník CČSH, č. 65
