Texty: Ex 24, 12-18; 2 P 1, 16-21; Mt 17, 1-9
Modlitby:
1/ Bože, modlíme se za oběti zemětřesení v Turecku a Sýrii, kterých přibývá. Myslíme na přeživší, kteří zachránili jen holý život, ztratili všechny své blízké a nemají kde bydlet. Do svých modliteb vkládáme všechny sirotky, vdovy a vdovce, myslíme na zesnulé záchranáře, kteří nasazovali vlastní život pro druhé a zahynuli v troskách. Bože, buď milostiv nám hříšným!
Modlíme se za zasažené zemětřesením v Rumunsku a Chorvatsku. Smiluj se, Hospodine!
2/Pane, buď s námi, když prožíváme strach a nejistotu z příštích dnů, obáváme se o zdraví a životy svých blízkých, děláme si starosti o svá zaměstnání a finanční zajištění rodiny, nemáme daleko k malomyslnosti a ztrácíme naději. Buď naší silou,Pane, pozvedej naši mysl, posiluj víru, probouzej naději i lásku! Smiluj se, Hospodine!
3/ Bože, modlíme se za mír na celém světě, zvláště na Ukrajině. Prosíme za diplomatická jednání, aby vedla k touženému cíli. Nesmyslný konflikt, v němž na obou stranách zemřely desetitisíce lidí, vojáků i civilistů, trvá už bezmála rok a mnozí se obávají o jeho další průběh. Kéž vítězí kultura života nad touhou vlastnit a zabíjet!
Myslíme na uprchlíky v naší zemi i kdekoliv jinde v Evropě. Buď jim, Pane, pomocí a silou, když hledají uplatnění, zařizují si bydlení a stále více se chtějí začlenit do okolní společnosti. Smiluj se, Hospodine!
4/ Prosme za bezpečí na cestách, při pobytech na horách v čase zimních radovánek a sportů. Myslíme na oběti dopravních nehod i tragických srážek na lyžích. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Blíží se postní doba a dnešní texty nám přibližují mimořádné události setkání s Hospodinem, jehož blízkost člověka proměňuje.
Starozákonní text vypráví příběh o uzavření smlouvy mezi Bohem a jeho lidem prostřednictvím Mojžíše. Praotec lidu nejprve pobývá na hoře, kde se mu dostává zvláštního zjevení. Ostatní se jen v dálce klanějí. Mojžíš pak tlumočí požadavky lidu, který slíbí naprostou poslušnost. Potom zapíše všechno, co mu Hospodin přikázal.
Zpočátku se nemluví o kamenných deskách, jde o jakousi noční přípravu na slavnost. Za časného jitra je pod horou postaven oltář a Mojžíš pověří mladé muže, aby vše nachystali k bohoslužbě. Dříve než Mojžíš vystoupí na horu, zaváže lid slavnostním předčítáním z Knihy smlouvy k slibu věrnosti a poslušnosti. Hospodinova smlouva je zpečetěna krví oběti. Potom Mojžíš, doprovázený Jozuem, vystupuje na horu, aby mu byly předány desky Zákona od Hospodina. Jde o stručně formulovaný obsah Zákona, který známe jako Desatero.
Přítomnost Jozua v tomto důležitém okamžiku je významná. Jde o budoucího vůdce lidu, před nímž se budou třást kenaanští králové (Joz 10, 41). Ke svému úkolu se nyní připravuje jako služebník a Mojžíšův pomocník. Izraelští starší mezitím čekají mimo posvátný okrsek.
Jen Mojžíš smí vystoupit na vrchol Sínaje do oblaku zahalujícího Boží slávu, která je téměř zhmotněním Boží cti a majestátu. Tentokrát Hospodin dovolí, aby ji lid viděl jako „stravující oheň“. Po šesti přípravných dnech přichází vrcholné slovo, ohlašující „nové stvoření“ , nový počátek v životě Božího lidu. Čtyřicetidenní pobyt na hoře má symbolické trvání. Číslo je šifrou, vyznačující dobu zkoušek a příprav k úkolům, kterými své svědky pověřil Hospodin.
„Na hoře“ také Ježíšovi učedníci prožijí Boží dotyk, když se před jejich očima Ježíš promění. Místo jistě není zvoleno náhodně, protože hora je vnímána jako přirozený symbol věčnosti, stálosti, nesnadných i unavujících cest života a nepřekonatelných překážek.
Kromě toho byla místem, kde se konaly staroorientální náboženské obřady. Na horách se nacházela obětní místa, která Izrael přejímal od Kenaanců a jako nevěrnice opouštěl Hospodina: „Chodívala na každou vysokou horu a tam smilnila ....“ (Jr 3, 6) Na jiných horách se konaly bohoslužby k oslavě Hospodina. Mimořádné postavení mezi nimi měla hora Sion, na věky nepohnutelná, místo, k němuž se pohrnou všichni pohané. (Iz 2, 2n, Mich 4, 1n) Sijon je pro Starý zákon jedinou horou, z níž vzejde spása. (Abd 17)
V Matoušově vyprávění čteme, že Ježíš po šesti dnech spolu s Petrem, Jakubem a Janem vystoupil na vysokou horu, kde byli sami. (Mt 17, 1) Vidíme tu jistou podobnost s Mojžíšem s tím rozdílem, že Mojžíš šest dnů na hoře pobýval. Zřejmě tedy chce evangelista, abychom viděli, že od předchozí události vyznání u Cesareje Filipovy uplynulo šest dní, kdy byli učedníci s Ježíšem na cestě.
Po uplynutí této doby vystupují učedníci na horu, o níž víme pouze to, že byla vysoká. Nevíme, o jakou konkrétní horu jde. Jasné je pouze to, že k ní šli šest dní.
Hora patří k Mojžíšovi i Eliášovi, kteří se na ní za chvíli objeví. Sám Ježíš v duchu starozákonní symboliky pronesl na hoře své kázání s blahoslavenstvími, na hoře se bude modlit v Getsemane, na hoře se setká po svém zmrtvýchvstání s učedníky.
Tři Ježíšovi učedníci zažijí na hoře něco mimořádného: Před jejich očima se odehraje téměř apokalyptický výjev. Ježíš, který jim krátce předtím vysvětloval, že ho čeká utrpení a smrt, je zahalen Boží slávou a rozmlouvá s Mojžíšem a Eliášem, kteří mají něco společného s očekáváním budoucích věcí. O obou si lidé mysleli, že znovu přijdou, až se přiblíží konec časů.
Mojžíš a Eliáš bojovali s modlářstvím, zažili nepřátelství, konec jejich života nebyl zahalen slávou: Mojžíš nesměl vstoupit do zaslíbené země a Eliáš zmizel ve chvíli, kdy po něm zůstal jen Elíša. Jejich přítomnost tedy naznačuje, že ani Ježíšova cesta do Jeruzaléma nebude na první pohled vítězná.
Z Božího pohledu ale jejich život vypadá jinak. Mojžíš byl podle apokryfních tradic vzat do nebe a ani Eliáš nebyl tradičně pohřben, ale byl také vzat do nebe. Útěcha uprostřed pronásledování by tedy mohla znamenat, že sice Boží království nepřijde tak brzy, ale že třeba nepoznají smrt, protože odejdou za zvláštních okolností.
Na hoře v blízkosti nebešťanů je učedníkům dobře, proto se tu chce Petr usadit. Jeho úmysl vystavět tři stany pro vzácnou společnost zůstane bez odezvy. Místo toho Bůh potvrdí Ježíše jako milovaného Božího Syna a vyzve učedníky k poslušnosti. Učedníci se ocitají na křižovatce dějin. Nejen k Mojžíšovi na Sinaji a k Eliášovi na Chorébu, ale i k nim promlouvá Boží hlas. Celá událost je zahalena světlem: Ježíš je oděný světlem, Boží hlas zaznívá z oblaku světla a prohlašuje Ježíše za milovaného Syna. Analogie k Ježíšovu křtu je zřejmá. Na počátku Ježíš dostal požehnání k tomu, co má vykonat, před cestou do Jeruzaléma přichází potvrzení a ujištění, že zvolená cesta je v souladu s Boží vůlí.
Setkání s Boží svatostí je mimořádné a běžný smrtelník ho nepřežije. Zde se uklidňující role ujímá sám Ježíš. Není třeba se ničeho bát, jen ještě není čas o tom všem mluvit, dokud Syn člověka nevstane z mrtvých. Nyní sami učedníci nerozumí, co zažili. Pochopí to, až zažijí zmrtvýchvstání.
Dobrý Bože, jdeme vstříc postní době a Velikonocům. Prosíme tě, abychom povzbuzeni tvou zvláštní blízkostí, kterou zažijeme při duchovních obnovách a cvičeních, nesli kříž všedního dne a šli za tebou. Přestože naše životy mnohdy svědčí o prohře, tvoje blízkost nás ujišťuje o vítězství. Děkujeme ti, náš Pane, že jsi nám daroval záchranu ze zajetí hříchu a smrti. Amen.
