První zamyšlení
Biblický text: Kaz 1,1-18
Téma: Koloběh světa a věčný Bůh
Starozákonní kniha Kazatel náleží k mudroslovné literatuře. Tématem celé knihy je hledání nejvyšší moudrosti, dobra a životního naplnění. Autor nám předkládá neřešitelné záhady světa, dějin a lidského života vůbec. Celou knihou prostupuje až velmi pesimistický tón. Nejde však o naprostý pesimismus a bezmocné odevzdání se slepé osudovosti, ale o reálné líčení života, takového, jaký skutečně je. Nejdůležitější východisko víry autora, které celou knihou prostupuje, je naprostá Boží svrchovanost nade vším. Trvalou hodnotu má jen to, co koná Bůh. Veškeré lidské jednání a konání je z hlediska věčnosti a Božího díla nevýznamné. Kazatel si uvědomuje omezenost jakéhokoliv lidského úsilí po dosažení nejvyššího dobra v tomto světě.
Slovo, které se v knize velmi často objevuje, je „pomíjivost“ (celkem 38x). Znamená též přelud, vánek, nicotu, mámení, van, opar, dým, mlha apod. Kraličtí jej překládají jako „marnost“. Toto slovo se vyskytuje celkem pětkrát již v samotném mottu této knihy: „Pomíjivost, samá pomíjivost, řekl Kazatel, pomíjivost, samá pomíjivost, všechno pomíjí“ (Kaz 1,2). V Bibli kralické tento výrok zní: „Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi a všecko marnost.“ V současnosti je verš překládán jako: „Absurdita nad absurditu, pravil Kazatel, absurdita nad absurditu, to vše (je) absurdita“ (Filip Čapek, Kazatel. Zneklidňující kniha pro neklidnou dobu. Český ekumenický komentář ke Starému zákonu. 21, Praha 2016, s. 61).
Hned v úvodu si klade Kazatel otázku: „Jaký užitek má člověk z veškerého svého pachtění?“ Jinými slovy: jaký je poslední smysl lidského života? Vždyť lidský život je pomíjivý. Je krátkým časovým úsekem mezi narozením a smrtí. Člověk je na zemi jenom hostem (Ž 119,19). „Pokolení odchází, pokolení přichází“ (Kaz 1,4). Skutečnost pomíjivosti a marnosti jednotlivého lidského života si Kazatel uvědomuje při pohledu na svět a jeho věčný koloběh. Svět je sice ve srovnání s Bohem také pomíjivý, ale ve srovnání s člověkem je věčný. V Žalmu 148 čteme o stvořeném světě: „Vždyť Bůh přikázal a bylo to stvořeno, on tomu dal povstat navěky a navždy“ (Ž 148,5-6). Nebo jak říká Kazatel: „Země stále trvá“ (Kaz 1,4). Svět je podobenstvím Boží věčnosti. Ve vesmíru jsou miliardy let zanedbatelným časovým úsekem. Ve starověkém světě existoval názor, že základem vesmíru jsou čtyři věčné živly – země, oheň, vzduch a voda. Tak tomu učil například řecký filozof Empedoklés (5. století př. Kr.). Také v knize Kazatel se objevuje tento starověký názor o čtyřech věčných živlech. První je země – ta „trvá stále“. Druhým je slunce, které zpodobňuje věčný oheň, vychází, zapadá a opět vychází (Kaz 1,5). Třetí – vítr – proudící vzduch, který jenevypočitatelný, „vane, kam chce“ (J 3,8), „spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se točí, spěje dál až se zas oklikou vrátí“ (Kaz 1,6). Také o čtvrtém živlu – vodě mluví Kazatel v souvislosti s jejím neustálým koloběhem v přírodě. „Všechny řeky spějí do moře a zase se vracejí k novému koloběhu“ (Kaz 1,7).
Nejenom v přírodě, ale i v lidských dějinách vidí Kazatel věčný koloběh – pravidelné opakování událostí. Kazatel konstatuje: „Co se dálo, bude se dít zase“ (Kaz 1,9a). V dějinách se střídají vítězství i prohry, rozmach určitých národů i jejich úpadek, doba útlaku a doba svobody, úspěchy a krize, optimistické nadšení lidí a strach z budoucnosti. To vše bylo, to vše je a to vše bude. „A co se dělalo, bude se znovu dělat, pod sluncem není nic nového“ (Kaz 1,9b). Archeologie nám odhaluje kulturní i technickou vyspělost dávných civilizací, jejichž trosky staveb přikryla země. Obdivujeme umění starověkých národů, žasneme nad jejich technickými znalostmi. Je něco, o čem lze říci: „Hleď, to je něco nového? I to bylo v dávných dobách, které byly před námi“ (Kaz 1,10). Ačkoliv člověk dnes vyrábí obdivuhodné stroje a ovládá rozmanité technologie, zůstává ve svém jádru stejný – miluje a nenávidí, raduje se a pláče, zmítá se mezi iluzí všemohoucnosti a pocitem bezmocnosti, rodí se a umírá.
V tom věčném koloběhu přírody a do nekonečna se opakujícím dění v lidské společnosti a dějinách si člověk uvědomuje svou pomíjivost. Člověk a jeho doba se smrtí a nezadržitelností času propadá definitivně do propadliště nicoty a zapomnění. „Nelze podržet v paměti věci minulé, a ani budoucí, které nastanou, nezůstanou v paměti těch, kteří budou potom“ (Kaz 1,11).
Jaký to má všechno vlastně smysl? Vždyť člověk po mnohém životním trápení a námaze nakonec umírá a bude zapomenut. Řekli bychom to jako moudrý Kazatel: „Viděl jsem všechno, co se pod sluncem děje, a hle, to vše je pomíjivost a honba za větrem“ (Kaz 1,14). Kazatel pochopil, že svět sám nám nemůže dát odpověď na otázku, jaký je poslední smysl našeho života. Skutečný a pravý smysl nemůžeme najít ve viditelném světě, ale srdcem a vírou v neviditelném Bohu. Vždyť on je svrchovaným Pánem a Stvořitelem všeho. Jen on je skutečně věčný. Žalmista vyznává: „Bože, z pokolení do pokolení půjdou tvá léta. Dávno jsi založil zemi, i nebesa jsou dílo tvých rukou. Ta zaniknou a ty budeš trvat, všechno zvetší jako roucho, vyměníš je jako šat a vše se změní. Ale ty jsi stále týž a bez konce jsou tvá léta“ (Ž 102,25-28). Vše zanikne, ale Bůh a jeho slovo bude trvat stále (1Pt 1,24). Jen Bůh ví, jaký je poslední smysl světa, jaký je poslední smysl našeho života, proč vůbec jsme.
Známý spis Jana Amose Komenského Labyrint světa a ráj srdce má předlohu právě ve starozákonní knize Kazatel. Je uveden 14. veršem z 1.kapitoly: „Viděl jsem všecky skutky, kteréž se dějí pod sluncem a aj, všecko jest marnost a trápení ducha.“ Komenský na titulní stránce svůj spis takto uvádí: Labyrint světa a ráj srdce, to jest světlé vymalování, kterak v tom světě a věcech všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost a naposledy omrzení všeho a zoufání: ale kdož doma v srdci svém sedě, s jediným Pánem Bohem se uzavírá, ten sám k pravému a plnému mysli upokojení a radosti že přichází.“
K té hluboké jistotě a radosti v Bohu uprostřed pomíjivosti a marnosti života míří poselství knihy Kazatel.
Modlitba:
Bože moudrý, mocný a věčný, od tebe, skrze tebe a pro tebe je vše. Děkujeme ti za nepostižitelné dílo stvoření, které odráží tvoji velikost a věčnost. Díky za zemi, za slunce, za vodu i za vzduch. Uvědomujeme si před tebou, který jsi věčný a neproměnný, svoji lidskou dočasnost a pomíjivost. Ty jsi, Bože, cílem neustálého lidského hledání a putování, jen v tobě se může ztišit naše duše a od tebe nám přichází spása. Děkujeme ti za tvého Syna Ježíše Krista, skrze kterého jsi nám z lásky daroval nový nepomíjející život a připravil své věčné království. Amen.
Píseň: Zpěvník CČSH, č. 60
