Texty: 1 Sam 16, 1b-7.10-13; Ef 5, 8-14; J 9, 1-41
Modlitby:
1/ Dobrý Pane, modlíme se za mír na Ukrajině a nepřestáváme prosit za všechny, které válka připravila o jejich domovy, upřela jim právo na klidný život mezi blízkými lidmi, na práci přinášející životní naplnění a radost. Zatímco lidé v jiných částech Evropy a světa přemýšlejí, kam pojedou v létě na dovolenou, Ukrajinci neví, jestli se léta dožijí nebo kde zrovna bude fronta a jestli budou nebo nebudou muset opustit své město, případně zda se budou nebo nebudou moct do svého města vrátit. Prosíme, Bože, v čase postu o ducha solidarity a lásky k bližním, zvláště trpícím a potřebným. Smiluj se, Hospodine!
2/ Bože, prosíme za děti, jejichž domov se rozpadl a ony ztratily základní životní jistoty, necítí se dobře a bezpečně, chybí jim povzbuzení a láska. Modlíme se za to, Pane, aby církve, neziskové organizace i dobrovolníci nabízeli těmto dětem službu a podporu, aby dozrály v osobnosti, schopné rozhodovat o sobě a nést zodpovědnost. Smiluj se, Hospodine!
3/ Bože, modlíme se za církve v čase zkoušky a hledání nových forem služby. Prosíme za otevřenost vanutí Ducha svatého a ochotu přijímat výzvy, které přináší doba. Modlíme se za moudrost pro představitele církví, aby byli svým spolubratrům a spolusestrám dobrými pastýři a učiteli, aby šířili dobro a lásku. Smiluj se, Hospodine!
4/ Modleme se za nemocné, kteří nesou těžký kříž své nemoci. Mysleme na ně, aby nebyli ve svém utrpení sami a ztraceni. Prosme za duchovní i dobrovolníky, vykonávající svou službu v nemocnicích a ústavech, aby přinášeli nemocným útěchu a povzbuzení. Smiluj se, Hospodine!
5/ Prosíme, Pane, ať nejsme hlušší a slepí k nouzi bližních, ať vidíme v trpících Krista a ochotně nabízíme svou službu lásky těm, kdo ji potřebují. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Je 4. neděle postní, řečená „Laetare“. Vstupním veršem k liturgii je Dcera jeruzalémská vyzývána k radosti nesené příslibem potěšení. Postní příprava na Velikonoce vstupuje do své druhé fáze, a tak jako předchuť velikonoční radosti přichází tato výzva. K liturgickým zvyklostem patří užívání růžové barvy naznačující prostupování zářící bílé skrze fialovou barvu kajícnosti a zdobení jindy v postním čase prostého oltáře květinami.
V Janově evangeliu sledujeme Ježíšovu cestu do Jeruzaléma. Ve čtení této neděle se Ježíš setkává se slepým a udraví ho. Učiní tak předposlední ze svých znamení. Závažnost nouze, s níž se Ježíš setkává, se stupňuje, roste tedy i nesnadnost jejího odstranění. Předposledním případem je člověk od narození slepý, což je onemocnění, které bylo považováno za neodstranitelné, vrácen zpátky k plnohodnotnému životu. Vlastní zázračná událost je přitom zmíněna v několika verších celkem třikrát, zatímco rozhovorům mezi různými lidmi se příběh evangelia věnuje daleko obšírněji.
Celým příběhem prostupují dvě navzájem propojené otázky: Kdo je vlastně hříšný a kdo je slepý? Na začátku učedníci spojují slepotu onoho člověka s jeho možným hříchem, zatímco na konci Ježíš za slepé označuje ty, kdo jsou o sobě přesvědčeni, že vidí, ačkoliv hřích na nich zůstává a oni ve skutečnosti nevidí, neprohlédli. Jde o slepotu duchovní.
Otázka učedníků: Mistře, kdo zhřešil?, samozřejmost, s níž se ptají, je pokusem vyvolat teologickou diskuzi a působí zvláštně. Učedníci hledají vysvětlení skutečnosti, kterou nemohou nijak změnit. Jestliže je postižený slepý už od narození, nemá asi smysl spojovat jeho nemoc s hříchem, jak to bylo ve starověku běžné. Nabízela se proto jediná možnost vysvětlení, že totiž trpí za své rodiče, což se jeví jako nespravedlivé a podobnou interpretaci už odmítl prorok Ezechiel (Ez 18, 2). Snaha učedníků „zvládnout“ situaci tu naráží na své hranice.
Ježíš tento druh uvažování odmítá. Nepřijímá ani běžný výklad o původu nemoci, ani otázku po příčině, ale obrací pozornost učedníků k cíli a účelu. Staví jim tak před oči jiný obraz Boha. Slepý je postižený „proto“ nebo „aby“, se na něm ukázaly Boží skutky. Právě svými skutky se Bůh lidem dával poznat odedávna a Ježíš je ten, kdo je lidem vykládá, a je i někým, kdo tyto skutky také koná.
Při Lazarově nemoci pak Ježíš řekne, že jejím cílem není smrt, ale „sláva Boží, aby Syn Boží byl skrze ni oslaven.“ (J 11, 4) I tam bude Ježíš mluvit o „světle tohoto světa“ (J 11, 9n). Zdá se, že tento odkaz k cíli trápení, nemoci, dokonce smrti je oním světlem, které Ježíš přináší, k jehož vidění otevírá oči.
Ježíš od slov rychle přechází k činu. Vlastní zázrak uzdravení, je vylíčen velmi stručně a zvláštně. Z vnějšího popisu pozorování se mnoho zjistit nedá. Význam úkonů je spíše symbolický. Kromě obmytí ve vodě mají svůj význam i další motivy, které je možno vztáhnout ke křtu: světlo narození i hřích, o němž se mluví. A také to, že uzdravený postupně začíná sdílet Ježíšův osud.
Samotné uzdravení nikdo nevidí. Lidé reagují až na důsledky tohoto zázraku. Muž s navráceným zrakem vzbuzuje nejistotu ve svém okolí. Jeho totožnost byla zřejmě natolik dána jeho postižením, že se najednou jeví jako někdo jiný. Rozdělení v Ježíšově okolí připomene nejednoznačnost veškeré lidské zkušenosti, včetně té s Ježíšovými činy. Rozdělení mezi lidmi se vyostří tak, že nakonec dojde k roztržce. Do diskuze se vkládá i sám uzdravený, když se přizná ke své totožnosti: Jsem to já. Nápadně tak připomíná Ježíše, který podobnými výroky několikrát dává najevo, kým je. Podobnost údělu uzdraveného samotnému Ježíši se tak potvrzuje.
Když se nepodařilo vysvětlit změnu na onom člověku záměnou s jiným, hledají lidé řešení jinde. Začíná série rozhovorů, které se čím dál více podobají výslechům. Uzdraveného se v nich ptají také na jeho vztah k Ježíši.
Své uzdravení pokládá tento člověk samozřejmě za dílo Boží. Z toho pak odvozuje svůj úsudek o Ježíši. Bůh hříšníky nevyslýchá, tak argumentuje uzdravený. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nikoho uzdravit. (31-33)
Na toto statečné vyznání uzdraveného reagují jeho partneři v rozhovoru poměrně ostře. Poukazují na jeho hřích. Tentokrát obvinění obracejí proti uzdravenému a připomínají jeho narození. Kruh se uzavírá: co bylo nejprve otázkou, jíž učedníci reagovali na setkání s postiženým, se nyní stává tvrzením. Prohlášení „celý ses narodil v hříších“ jako by odpovídalo na obě části otázky učedníků: Provinil se on i jeho rodiče! Uzdravený je vyhnán ze společenství.
Uzdravený se nakonec znovu setkává s Ježíšem a toto jeho druhé setkání je příležitostí k tomu, aby učinil vyznání. „Věříš?“, ptá se Ježíš uzdraveného. Jestliže šlo o to, kým je Ježíš, šlo o víru. Nyní musí muž potvrdit svým vyznáním, že skutečně prohlédl.
Proměnu, kterou prošel původně slepý, můžeme pokládat za nové narození, které Ježíš v rozhovoru s Nikodémem prohlásil za podmínku vidění Božího království. (J 3, 3) Když uzdravil slepého od narození, překonal to, co bylo v souvislosti s narozením považováno za definitivní. Dříve slepý se proto svým sousedům jevil jako jiný člověk (J 9, 9) a ve svém údělu se čím dál více podobá Ježíši, Synu člověka.
Pane Ježíši, stůj při nás ve zkouškách víry, které se nevyhýbaly nikomu a nevyhnuly se ani tobě, našemu Pánu. Dej se nám poznat, překonej svou láskou naše pochybnosti a vracej nás na cestu víry! Amen.
