Texty: Gn 12, 1-4a; Ř 4, 1-5. 13-17; J 3, 1-12
Modlitba:
1/ Modleme se za mír na celém světě, zvláště na Ukrajině. Prosme za ukončení nesmyslné války, která přinesla desetitisíce obětí na obou stranách. Modleme se za mírová jednání, aby dospěla k touženému výsledku. Prosme za oběti války, jimiž jsou milióny uprchlíků v různých evropských zemích, včetně České republiky. Prosme za solidaritu s nimi. Smiluj se, Hospodine!
2/ Modleme se za děti a mládež na jarních prázdninách, na cestách za zimními radovánkami a zábavou. Modleme se za bezpečný pobyt i návrat! Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za ty, kdo nás opustili, i za nemocné, na které myslíme a doprovázíme je svou přítomností nebo modlitbou. Mysleme na opuštěné, trpící nedostatkem lidské blízkosti a lásky. Modleme se za lidi na životních křižovatkách, uvažující o své další cestě, aby našli dobré řešení. Smiluj se, Hospodine!
4/ Modleme se za seniory v domovech důchodců i v domácnostech, kteří se cítí být osamělí a mnohdy zbyteční. Prosme za solidaritu mezi generacemi, za úctu k lidem, kteří celý život pracovali a vychovávali své děti, aby žili ve vyšším věku v důstojných podmínkách a nebyli vystaveni nouzi a nedostatku nebo nepřátelství svého okolí! Smiluj se, Hospodine!
4/ Modleme se za naši postní přípravu na Velikonoce, abychom byli otevřeni novým možnostem a cestám, po nichž nás, Bože, chceš vést. Dej, at ti toužíme sloužit s upřímným srdcem a s láskou! Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Prožíváme postní dobu a říkáme, že chceme obnovit nebo prohloubit svůj vztah k Bohu, chceme více času, pokud nám to dovolí naše běžné povinnosti doma a v zaměstnání, věnovat modlitbě, duchovní četbě nebo chceme dát alespoň ve svých myšlenkách během dne prostor Bohu a duchovním záležitostem. Na prahu Velikonoc budeme moct zhodnotit, nakolik se nám to podařilo.
Naše úsilí, které není jen výsledkem naší práce, ale také darem od Boha, směřuje k růstu naší víry. Náboženská víra je způsobem, jímž se člověk setkává s Boží skutečností a poznává ji. Pro starozákonní věřící, jako byl praotec Abraham z našeho vstupního čtení, byl ale Bůh natolik samozřejmý, že poznávací složka víry ustupovala složce vztahové. Věřit znamenalo osobně důvěřovat Hospodinu, spoléhat na jeho slovo, na jeho milosrdenství a moc. Slovo víra a věřit se střídají s doufáním v Hospodina, očekáváním na něj nebo bázní před ním.
Mezi postavami praotců, proroků a dalších svědků víry vyniká právě Abraham, jemuž se dokonce začalo říkat „praotec věřících“. V jeho příběhu se zdůrazňuje, že byl nejen ochoten vyjít na základě Božího příkazu ze své domoviny do cizí země (Gn 12, 1), ale dokázal se spolehnout na Boží zaslíbení velikého potomstva, i když dlouho neměl děti a podle lidského úsudku už nebylo pravděpodobné, že by se jich někdy dočkal. O tomto jeho bezvýhradném spolehnutí na Hospodina Písmo říká: „Abram Hospodinu uvěři a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (Gn 15, 6)
Podle nejstaršího z evangelií přišel Ježíš se zvěstí: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží; čiňte pokání a věřte evangeliu!“ (Mk 1, 15) Věřit tedy s jeho příchodem znamenalo vzít vážně jeho slovo, přijmout, že se přiblížil přelom věků a království Boží je blízko. Bylo zřejmé, že je víra spojena s životním obratem a s pokáním. Je osobně zavazujícím rozhodnutím, ne pouze teoretickým přesvědčením. Dá se říct, že v tomto Ježíšově výroku je naznačen celý obsah novozákonní víry.
O království Božím začíná Ježíš také ve chvíli, kdy za ním přichází Nikodém a vstupuje do rozhovoru, jako kdyby si chtěl získat Ježíšovu přízeň. Nikodém mluví o Ježíši, Ježíš o Božím království. Vypadá to, jako by mistr z Nazareta věděl, kam Nikodém míří ještě dříve, než to farizej vysloví. Ježíš ví nejen o zvrácenosti a hříšnosti lidského pokolení, ale i o tom, co člověka trápí, na co myslí. Nikodém přišel s přesvědčením, co je podle něj evidentní, Ježíš mluví o tom, co naopak vůbec evidentní není. Prohlašuje, že vidění toho, co ve skutečnosti není vidět, je možné jen za zvláštní podmínky. Jde o vidění Božího království.
Ježíš naznačuje, že jeho spatření předpokládá cosi jiného, než si ve své víře Nikodém dokáže představit. Ježíš mluví o narození shůry či znovu, jak se různě dá přeložit. Zdá se, že tato dvojznačnost je dokonce záměrná.
Ať už toto narození znamená cokoliv, je jasné, že jde o radikální proměnu, počátek nové existence. Na Nikodémovu námitku o nemožnosti nového narození odpovídá Ježíš slovy o nemožnosti vejít do Božího království, pokud se člověk nenarodí z vody a z ducha. To, co má Ježíš na mysli, odpovídá vstupu do řádu jiného bytí.
Závěrečná část Ježíšovy odpovědi je uvedena slovem: Nediv se! (7) Údiv je typickou reakcí na Ježíšovy zázraky, přesto má být odložen. K tomu pomáhá Ježíšovo vysvětlení. Smysl Ježíšova výroku o vanutí větru je zřejmý. Vítr je nespoutaný, vane, kam chce. Nelze předem určit jeho směr, nedá se přivolat, ani zastavit, přichází nečekaně a vymyká se lidské kontrole. Je ve svém vanutí naprosto svobodný. Jeho počátek i cíl zůstávají lidskému poznání skryté.
Větrem tedy nelze manipulovat a jeho vanutí se nedá vysvětlit. Podobné je to s Ježíšem. Ani jeho původu lidé přliš nerozumějí a neví, kam směřuje, jaký cíl sleduje. Svrchovaná, nespoutatelná a nevysvětliteln skutečnost ještě nemusí být neskutečná a nepřítomná. Hlas větru navíc slyšet je.
To, co je na působení Boží moci ve světě vnímatelné, je slovo, u evangelisty Jana často hlas. Obraz větru se netýká pouze narození z Ducha, ale spíše každého, kdo se narodil z Ducha. Jde o existenci, jejíž počátek a cíl je skryt v tajemství, nelze ji proto zkoumat tak, jak o tom uvažoval Nikodém, když si nové narození představoal jako tělesné zrození. Nejde o „druhý“ život, ale o počátek jiné kvality života. Zároveň o této existenci platí, že je vnímatelná (jeho hlas slyšíš). Nově narozený vydává o svém životě s Ježíšem svědectví.
Nikodém své počáteční pochybnosti o nemožnost takové proměny znovu zopakuje, tentokrát ale míří především k Duchu: jak je možné, že se někdo takový na světě objeví? Jako učitel Izraele si od Ježíše vyslouží pokárání. Odpověď na otázku by měl znát. Sama existence Božího lidu je dílem Ducha a o jeho obnově mluví proroci. To, o čem Ježíš mluví, vlastně tedy vůbec není tak nové a překvapivé.
Pane, ptáme se na věci, které bychom dávno měli vědět. Často hledáme jen výmluvu, jak skrýt svou malou odvahu a slabost víry, když nás posíláš se svým slovem ke službě. Nikodém potřeboval čas na to, aby v něm pochybnosti a strach byly přemoženy vírou a láskou, dávající odvahu.
V tomto čase postní přípravy na Velikonoce tě, Pane, prosíme, abychom dovolili Duchu svatému přemáhat naši slabost a nedostatek víry, když chceš, abychom byli tvými svědky. Amen.
