Texty: Ex 17, 3–7; Ř 5, 1–8; J 4, 5–42
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, prosíme tě za mír na Ukrajině. Modlíme se za ukončení nesmyslného konfliktu, který zničil stovky tisíc lidských životů, miliony Ukrajinců se musely vystěhovat do jiných evropských zemí a zvyknout si na tamní podmínky. Tisíce měst a obcí jsou rozbořené, stojí výroba, zemědělská činnost je omezena a na polích najdeme místo obilí a brambor nevybuchlou munici. Ti, kteří zůstali, žijí mnohdy v provizorních podmínkách, musí vystačit s minimem potravin i věcí a stále žijí s vědomím, že nepřítel může kdykoliv zaútočit! Všichni toužebně vyhlížejí konec, který nepřichází. Bože, smiluj se nad námi a daruj této krásné zemi mír! Smiluj se, Hospodine!
2/ Bože, modlíme se za nově zvoleného prezidenta Pavla, aby byl sjednotitelem obyvatel této země, která se stala naším pozemským domovem! Modlíme se za to, aby byl prezidentem těch, kdo ho podporovali, i těch, kteří ho nevolili. Prosíme za jeho ochotu naslouchat občanům a jednat ve prospěch práva a spravedlnosti. Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za děti a mládež na jarních prázdninách, za jejich bezpečný pobyt na horách a šťastný návrat! Smiluj se, Hospodine!
4/ Modleme se za budoucího biskupa Plzeňské diecéze, aby byl vybrán kandidát, který jako dobrý pastýř povede svěřenou diecézi v bázni před Bohem, s pokorou i láskou a k prospěchu všech jejích věřících. Prosme za dobré vztahy a spolupráci mezi všemi biskupy a diecézemi církve, která se stala naším duchovním domovem. Modleme se za emeritního biskupa Filipa, za jeho zdraví.
Prosme za duchovní i laiky Církve československé husitské, abychom byli společenstvím, které je otevřené hledajícím Krista a toužícím najít duchovní domov. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
1. neděle postní nám nabízí k promýšlení a meditaci jeden z nejkrásnějších a velmi silných příběhů Nového zákona. Ježíš se v něm setkává s ženou – Samařankou, příslušnicí cizího etnika, které nebylo Židy vnímáno jako přátelské a rovnocenné. Během tohoto setkání žena pochopí, že ten, který s ní mluví, je Mesiáš.
K setkání se Samařankou dochází na Ježíšově cestě z Judska do Galileje, která prochází Samařskem. Možným důvodem jeho odchodu z Judska je nepřátelství farizeů, jimž začal být trnem v oku. Tomuto nebezpečí se ale nakonec plně vystaví.
K Jákobově studni přichází Ježíš unaven po cestě, tedy v situaci poutníka odkázaného na pomoc druhých. K události dojde v poledne, což je doba obvyklá pro to, aby poutník spočinul u zdroje vody, ale celkem málo typická k tomu, aby žena přišla vodu čerpat. Snad má vyniknout souvislost s Ježíšovým smrtelným zápasem na kříži, kdy je sužován žízní? Voda a krev vytékající z jeho boku pak naznačí, že se Ježíš právě ve smrti stane pramenem věčného života.
Žena je Samařanka, zřejmě z města Sychar. Ježíšova prosba o vodu se zdá být přirozeným vyústěním situace. Přesto vzbuzuje veliký údiv ženy. Historicky podmíněná nenávist mezi Židy a Samařany byla totiž v Ježíšově době tak veliká, že nazvat někoho Samařanem se pokládalo za urážku (J 8, 48) a sousto od něj bylo kulticky nečisté stejně jako vepřové maso.
V Ježíšových časech se přitom Samařané od Židů příliš nelišili. Zachovávali sobotu a svátky předepsané v Zákoně, uznávali obřízku, dovolovali druhý sňatek, byl-li první bez dětí, ale zakazovali třetí. Očekávali Mesiáše, ale odmítali vše, co bylo oslavou Jeruzaléma a Davidova rodu. Z židovské Bible pokládali za závazné jen pět knih Mojžíšových, ale jejich překlad se od židovského v mnohém odlišoval.
Ježíšův postoj k Samařanům byl jiný než postoj jeho současníků. Svým učedníkům sice přikazuje, aby se nevydávali na cestu pohanů a nevcházeli na cestu Samařanů (Mt 10, 5), ale šlo pouze o dočasný zákaz, protože jako zmrtvýchvstalý Pán přikazuje „jít ke všem národům“ (Mt 28, 19). Rozhovor se Samařankou i podobenství o milosrdném Samařanovi ukazují, že Ježíš odmítal rozlišování mezi lidmi, běžné pro jeho současníky.
Kromě všeobecně známého nepřátelství mezi Samařany a Židy naráží žena svou udivenou otázkou i na fakt, že se s ní Ježíš baví, navzdory tomu, že je žena.
Mistrova odpověď ukazuje na jinou zvláštnost tohoto setkání. „Kdybys ….věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“ (10) O vodu ji žádá ten, jehož by o ni měla požádat sama žena. Ženina odpověď odhaluje jisté neporozumění podobné Nikodémovu. Podle Samařanky Ježíš nemůže svá slova naplnit, když přeci ani nemá, čím by vodu nabral! Chce se snad pokládat za většího, než byl praotec Jákob, který jim studnu dal? Ptá-li se žena, odkud Ježíš vodu vezme, dává najevo, že ji Ježíš musí nabrat jinde! Její myšlenky míří správným směrem. (11–12)
V pokračujícím rozhovoru Ježíš potvrzuje, že nejde o vodu ze studně, ale odjinud, dokonce, že jde o vodu jiného druhu. Ježíš slibuje trvalé odstranění žízně na rozdíl od vody, která zažene žízeň vždy jen na čas. Neslibuje přitom nějakou zázračnou vodu, které by stačilo se jednou napít a žízeň by zmizela navždy, ale mluví o prameni, který je trvale přítomen. Žena reaguje opět nepochopením. Představuje si nějakou zázračnou změnu, po níž už nebude potřebovat vodu a nebude muset chodit ke studni. (13–15) V pokračujícím rozhovoru Ježíš přechází k ženinu osobnímu životu a dotazuje se na její vztah s muži. Ukazuje se, že ji velmi dobře zná, a tak nastane jistý pokrok v ženině poznání. Ježíš už není pocestný Žid, ale prorok (19). Je někým, kdo z Božího zmocnění ví víc než ostatní. Nakonec místo svého muže k Ježíši pozve své krajany a tento její čin se bude pokládat za svědectví (39). Žena sama volí ještě jiné téma rozhovoru a začne mluvit o bohoslužbě. Snad pochopila, že právě tady jde o pramen živé vody? Nejprve šlo o studnu, žízeň a vodu jako zdroj života, nyní o místo bohoslužby jako prostor, kde je možné se setkat s Bohem. Které náboženství je pravé? Mají pravdu Samařané nebo Židé?
Ježíš zve ženu k víře. Přesvědčení o přicházející hodině, která přinese také jinou kvalitu bohoslužby, je věcí víry. Uctívání v Duchu a v pravdě souvisí s Ježíšovou osobou. (20-24) Na Ježíšova slova o nové bohoslužbě žena odpovídá vyznáním své víry, formulovaným jako přesvědčení: Vím, že přichází Mesiáš, zvaný Kristus. (25) Žena pochopila, že nový způsob bohoslužby má být projevem očekávaného budoucího času. Na Samařančino vyznání odpovídá Ježíš prohlášením: Já jsem to – ten, který k tobě mluví.(26) Ježíš se otevřeně prohlašuje za toho, za koho se Jan Křtitel prohlásit odmítl.
Pane, vyznáváme, že jsme schopni denně putovat s mnoha vědry, abychom načerpali vodu tišící naši falešnou žízeň. Víme přitom, že jedině Ježíš, Boží Syn, nám může otevřít cestu ke skutečnému životu. Očekává nás, aby nám v parném poledni řekl, jak žízní po naší lásce a nabízí nám svou spásu.
Se svatým Kolumbánem se modlíme: Pane, nic není větší než ty. Dal ses nám a vydal ses pro nás. Dej, ať poznáme, co milujeme, abychom nehledali nic jiného než tebe. Ty jsi pro nás vším: naším životem, světlem, naší spásou i pokrmem, naším nápojem i naším Bohem. Amen.
