Druhé zamyšlení
Biblický text: Kaz 7,16-22
Téma: Střední cesta a obrana proti pomluvě
Ve čtení veršů z knihy Kazatel zaznívají rady, které bychom mohli shrnout do známé zásady: „Ničeho příliš“ (Nihil nimis). Konkrétně je zde řečeno: „Nebuď příliš spravedlivý …a nebuď příliš svévolný“ (Kaz 7,16). Jsme vystaveni dvěma krajnostem. Tou první krajností je snaha být dokonalý před Bohem i před lidmi. Snažit se být tím nejlepším v každé situaci a za každou cenu. Takové přepjaté úsilí vede k trvalé nespokojenosti. Opakem je, když je člověku úplně jedno, jak na jeho život hledí Bůh a jak ho vidí druzí lidé. Dělá si, co chce. Neohlíží se na Boží řády a svědomí, ale ani na lidská pravidla. Takoví lidé si dokonce začnou libovat ve své drzosti a hrubosti.
Je třeba mít zdravý odstup od sebe samých. Vyrovnat se se svou nedokonalostí. Ale to neznamená, že by se člověk neměl snažit být lepší. Má se snažit žít tak, aby se mu nedalo nic vytknout (1 Tm 3,10; Jk 1,4). Přesto je důležité vědět o své lidské omezenosti. Toto vědomí omezenosti nás dovede k poznání Boží milosti a k touze po ní. Ti, kteří si myslí, že jsou dokonalými, Ježíše Krista vlastně nepotřebují.
Kniha Kazatel nám připomíná: „Není na zemi člověka spravedlivého, aby konal dobro a nehřešil“ (Kaz 7,20; srov. Ř 3,9-12). Vidíme-li realisticky sebe, pak jsme schopni takto vidět i druhé. Lidé touží po dokonalosti u druhých. Někoho lidé nekriticky vynášejí, a vzápětí ho pomlouvají. Je nejlepší, a vzápětí je tím nejhorším. V pohledu na druhé je také třeba zachovat si zdravý odstup. Touha po dokonalém světě s dokonalými lidmi je touhou po neskutečném světě. I křesťané mohou hledat dokonalou církev, dokonalou obec, dokonalé společenství. Kdyby takoví dokonalí lidé existovali, byl by zbytečný Kristův kříž. Ale tato oběť nebyla zbytečná, protože je tu hřích a my všichni Boží milost potřebujeme.
V závěru našeho čteného oddílu z knihy Kazatel zaznívá ještě důležitá aktuální rada: „Nevšímej si řečí, které se vedou“ (Kaz 7,21). Jinými slovy: „Zachovej klid, když se někdo dotýká tvé osoby a špatně o tobě mluví.“ Příkladem nám může být starozákonní král David. Když mu zlořečil Šimeí, tak jeho útoky velkoryse a s pokorou snášel (2 Sa 16,5-12). A Ježíš Kristus říká: „Běda vám, když vás budou všichni jen chválit“ (L 6,26). Pak asi s námi není něco v pořádku. Bůh nás totiž skrze naše odpůrce a protivníky zkouší. Zkouškou naší křesťanské dospělosti a duchovní zralosti je právě vztah k člověku, který nás pomlouvá. Jak si v takové situaci počínat, radí Tomáš Kempenský ve spise Následování Krista. Říká: „Zachovej klid. Neboť, co jsou slova, než slova? Poletují vzduchem, ale kamenu neublíží. Jsi-li v něčem vinen, řekni si, že se rád napravíš. Jestli si nejsi ničeho vědom, mysli si, že to rád sneseš pro Boha. Je přece maličkost, trpíš-li občas jen slovy, poněvadž bys nevydržel těžší rány. A proč tě mohou rmoutit takové maličkosti?“ (Tomáš Kempenský: Následování Krista. Praha 1968, cit. s. 127).
I zlehčování a pomluvy patří do Boží školy. Máme to nést a přenést. A vědět, že nám bylo odpuštěno v Ježíši Kristu mnohem víc.
Modlitba:
Bože, před tebou se chceme v tomto postním čase zastavit a ztišit. Nauč nás pravému sebepoznání, schopnosti s vírou přijímat tvé odpuštění v Kristu a radovat se z jeho ničím nezasloužené lásky. Proměňuj naše srdce k laskavosti a k velkorysosti odpouštět druhým. Dej nám vnitřní odolnost nést zkoušky i pomluvy, kterým jsme vystaveni. Bože, pomoz nám, abychom se stávali citlivými a pozornými pro cesty tvé moudrosti, která se nemusí ztotožňovat s našimi představami a názory. Prosíme tě o dar pravé moudrosti, ať můžeme z jejích zdrojů čerpat světlo pro svůj život i pro své povolání a společnou službu v církvi. Amen.
Píseň: Zpěvník CČSH, č. 8
