Čtvrté zamyšlení
Biblický text: Kaz 11,1-4.6
Téma: Pouštěj svůj chléb po vodě
Přísloví vyjadřuje krátce a často obrazným způsobem moudrost a zkušenost ověřenou generacemi. Ale i Boží slovo, Boží sdělení může mít formu přísloví. Vzpomeňme, kolikrát také Ježíš užil formu přísloví ve svých výrocích (např. Mt 6,34; Mt 12,34, Mk 6,4 aj.). Jedním z témat řady přísloví je chléb. Představuje základní lidské živobytí a potravu nezbytnou pro náš život. Jedno takové přísloví například říká: „Chleba se člověku nikdy nepřejí.“ Také v našem výroku, nad kterým se společně zamýšlíme, se hovoří o chlebu. „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš“ (Kaz 11,1).
Chléb je výsledkem namáhavé lidské práce. V knize Přísloví opakovaně slyšíme: „Kdo obdělává půdu, nasytí se chlebem, kdežto kdo následuje povaleče, nasytí se chudobou“ (Př 12,11 a 28,19). I v knize Kazatel, která má jako ústřední téma marnost a pomíjivost všeho lidského počínání, je přesto vyzdvižena píle. V našem oddíle slyšíme výzvu: „Rozsívej své símě zrána, nedopřej svým rukám klidu až do večera“ (Kaz 11,6). Člověk nemá příliš dát na vnější proměnlivé podmínky a podléhat obavám z nejrůznějších překážek. V takovém případě by nedělal nic (Kaz 11,4). Naopak se má dát do díla s důvěrou, neboť bez lidského přičinění a vytrvalého úsilí se nedosáhne nikdy dobrý výsledek.
Chléb je jednak výsledkem lidské práce, ale současně je Božím darem. V knize Kazatel je na jiném místě řečeno, že chléb nezáleží na moudrých (Kaz 9,11). Nezáleží jen na lidských schopnostech a usilování. Člověk získává chléb skrze přírodu, která je pod Božím požehnáním. Země tak vydává užitek (Kaz 5,8). Jako Boží dar má být chléb přijímán – a to s modlitbou (Př 30,8), s vděčností (Lv 7,12) a s radostí (Kaz 9,7).
„Pouštět chléb po vodě“, to nám připadá na první poslech nesmyslným počínáním. Naopak chleba je třeba si vážit, neplýtvat s ním, nevyhazovat ho. Doslova bychom snad mohli tuto výpověď chápat ještě v takovém případě, že bychom mysleli na házení kousků pečiva labutím, kachnám či rybám. Je to však obrazný výrok. Znamená pustit něco, co nám patří, něčeho se zříci a rozdělit se s druhými, kteří to potřebují. Tato myšlenka je zřejmá v souvislosti s následujícím veršem, kde se mluví o rozdávání svého dílu mezi sedm či osm jiných (Kaz 11, 2). Klíčem k pochopení je Ježíšův výrok z Lukášova evangelia „Dejte a bude vám dáno“ (L 6,38). A ještě obdobný tradovaný Ježíšův výrok najdeme v knize Skutky apoštolů, kde slyšíme: „Máme pomáhat slabým a mítna paměti slova Pána Ježíše Krista, který řekl: ´Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere´“ (Sk 20,35).
Je třeba zdůraznit, že se myslí zřeknutí se něčeho, co je naše. Je to „můj“ chléb (Kaz 11,1), je to „můj“ díl (Kaz 11,2). Je to něco, co jsme právem a úsilím získali a co nám osobně patří. Nepatří to někomu jinému nebo společně nám všem. Můžeme si připomenout velmi výstižný výrok Mistra Jana Husa: „Někdo je štědrý z cizího, ale lakomý z vlastního“ (M. J. Hus univerzitní rektor a profesor. Praha 1948, s. 32). Rozdělování druhým a štědré rozdávání je možné s lehkým srdcem tehdy, když jsme to sami nezískali. Takový byl příklad marnotratného syna z Ježíšova podobenství (L 15,13). To je typický případ rozhazovačnosti. „Podělil“ své kamarády a o všechno, co měl, se „rozdělil“. Kdyby vytrvale pracoval na otcově hospodářství, tak by poznal, jak namáhavě byly získány peníze, které on tak rychle rozkutálel. Rozhazovačnost a neodpovědné rozdělování je velmi snadné. Klidně oželíme to, co jsme sami svým úsilím nezískali a k čemu jsme bez námahy přišli. Ale když je to naše vlastní, když je za tím naše námaha a odříkání, tak se nám s tím rozloučit nechce. A právě o takové rozdávání z vlastního v tomto výroku z knihy Kazatel jde (srov. Iz 58,7.10). A v listě apoštola Pavla Římanům zaznívá výzva: „Kdo rozdává, ať to dělá upřímně“ (Ř 12,8). Něco někomu dát nemá být z důvodu zištnosti a nemá být spojeno se zatrpklostí, kdy nás ještě dlouho mrzí, že jsme někomu něco dali.
„Dejte a dostanete.“ Jestliže něco dáš, obrazně řečeno „pustíš chléb po vodě“, nenávratně se tak něčeho zřekneš, pak se s tím po mnoha dnech shledáš. Výrok z knihy Kazatel obsahuje moudrost, že čím více chce člověk jen pro sebe, tím více je nespokojen a tím méně má. Čím více je ochoten naopak druhým dávat, tím více je sám obdarováván. Není to však automatické, že já něco druhému dám a hned očekávám, že vzápětí zase něco dostanu. V našem verši je řečeno „po mnoha dnech“ (Kaz 11,1). Třeba to chvíli trvá, není to hned, ale vrátí se to.
Modlitba:
Dobrý a štědrý Bože, ty nás mnohým obdarováváš a dáváš nám, co potřebujeme ke svému životu. Dáváš nám ve svém Synu Ježíšovi příklad, že i my lidé se můžeme a máme navzájem obdarovávat. Dávej nám štědré a ochotné srdce, abychom dokázali obdarovávat druhé hmotným chlebem, když trpí nouzí a strádají. Ať dokážeme obdarovávat i nehmotným chlebem – vlídností, úsměvem, zájmem o druhé, každodenními konkrétními projevy lásky. Vždyť je to v našem lidském životě potřebné jako sůl a jako chléb, aby nebyl náš život promarněn, ale došel naplnění v Kristově lásce. Amen.
Píseň: Zpěvník CČSH, č. 296
