"On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil.“
Sestry a bratři,
na první postní neděli je zařazován Žalm 91. Podle jednoho z veršů je tato neděle nazvána Invocabit. V latinském znění takto začínají slova verše 15. „Vzývati mě bude a vyslyším jej.“ A v Českém ekumenickém překladu Bible zní tento verš: „Až mě bude volat, odpovím mu“ (Ž 91,15).
Propojení tohoto žalmu se začátkem postního času je i v tom, že se v něm vyskytuje citace z příběhu Ježíšova pokušení na poušti. „On svým andělům vydal o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen nohu neporanil“ (Ž 91,11-12 srov. Mt 4,6). Ale v příběhu pokušení Ježíše na poušti se tyto verše dostávají náhle do zcela opačného smyslu a jsou Pokušitelem překroucena tak, aby se Ježíš odstoupením od Otcovy vůle naopak z Boží ochraňující moci vymanil. Vidíme, že i tak může být krásný žalm o Boží ochraně a spolehnutí se na ni zneužit. Je to tehdy, když člověk nezodpovědně riskuje, hazarduje se zdravím a životem a nesprávně tak Boží ochranu chápe.
Zaměřme pozornost na verš, podle kterého je první postní neděle nazývána. Celý Žalm 91. obsahuje velká zaslíbení o Boží ochraně pro věřícího člověka, i kdyby se nacházel v těch nejtěžších situacích. Ale na tomto verši (a následujícím) v závěru žalmu je to zvlášť patrné. Modlitba toho, kdo se opírá ve svém životě o Boha samotného, kdo se k němu obrací s pokorou a vyslovuje s úctou jeho jméno, nezůstane bez odpovědi. Je zde vysloveno pět zaslíbení, jak Bůh odpovídá na modlitbu věřícího člověka: „V soužení budu s ním“, „ubráním ho“, „obdařím ho slávou“, „dlouhých let mu dopřeji“, „ukážu mu svoji spásu.“
Tou první Boží odpovědí na modlitbu věřícího člověka je: „V soužení budu s ním“. Už samotná skutečnost Boží blízkosti a přítomnosti v těžké situaci člověka je pro něho povzbuzující a posilující. I když je to tichá, nenápadná Boží blízkost, přesto je to jeho soucitné sdílení naší situace.
Druhá odpověď je vyjádřena výrazem „ubráním ho“. Bůh se zasazuje o člověka, který na něho spoléhá. Nepříznivou situaci, v níž se ocitl, může nečekaně změnit. Zasahuje do událostí v jeho prospěch. Člověk je uchráněn od nejhoršího a nepříznivé podmínky a neřešitelné okolnosti se proměňují v pokojnější a lepší čas.
Dokonce se dále hovoří o slávě: „…obdařím jej slávou“. Traduje se výrok Andy Warhola, který řekl: „Sláva netrvá déle než patnáct minut“. Jistěže některé osobnosti, jakými jsou populární zpěváci, umělci či sportovci, se těší slávě déle. Ale ve výroku je patrné, že každá sláva dosažená v tomto světě jednou skončí a pomine. Navíc křesťan nemá usilovat o svoji vlastní slávu a věhlasnost, ale o slávu Boží. Tak můžeme rozumět výpovědi žalmu ve smyslu mít podíl na Boží slávě (Ž 8,6), na Kristově slávě (2 Te 2,14), která však v tomto světě zůstává ještě skryta.
Další, čtvrtou odpovědí je dlouhověkost. Dlouhý věk je určitým ideálem, se kterým se setkáváme ve Starém zákoně (Ž 23,6). Dlouhý věk však nemůže být pochopen tak, aby se člověk dožil co nejvíce let, ale je míněna především svěžest, aktivita, zájem, radostnost a vděčnost za každý den (Ž 92,15). Přesto závěr lidského života může být někdy velmi těžký a smutný. Proto dlouhověkost není tím konečným ideálem a cílem našeho lidského života.
V žalmu je řečeno: „…ukážu mu svoji spásu.“ To je ta pátá odpověď, ono veliké zaslíbení tohoto žalmu. Obsahuje totiž výhled naší víry ke konečnému přemožení veškerého zla a pokušení, osvobození od všeho trápení a bolestí. Znamená to, že je člověk přiveden k Ježíšovi a jeho kříži (1 K 1,18). Rozpoznává v něm Spasitele, toho, kdo přináší spásu světu i každému člověku (Tt 2,11; 1 Te 5,9). To je smysl i celé postní doby, směřující k naději a radosti Velikonoc.
Tomáš Butta, patriarcha - správce církve
