Z blogu bratra faráře Lukáše Bujny, k počátku postního období.
Do postního období vstupujeme v nelehkém čase. Chebsko a Sokolovsko, kde působím jako farář, patří mezi regiony nejvíce postižené epidemií koronaviru. Všichni známe někoho, kdo touto zákeřnou chorobou onemocněl. Víme bohužel také o těch, kteří na ni zemřeli. Obě moje náboženské obce sídlí v okresech, které jsou nyní uzavřeny. Na silnicích hlídkují policisté, v ulicích měst houkají sanitky. Covid přímo zasáhl i naši farní rodinu a širší okruh přátel, s nimiž udržujeme kontakt. Nesmíme však dopustit, aby nám sebral naději, kterou čerpáme z evangelia!
Když to vypadá, že všude kolem nás vládnou síly smrti, připomínám si, že křesťané mají úkol: svědčit o světle života a sami z něj žít. Evangelista Jan píše o tom světle, že "v temnotách svítí a tma je nepohltila". Světlo Boží slávy tryská z Kristova Nejsvětějšího Srdce, k němuž se stále můžeme vracet. Najdeme v něm, co teď nejvíce potřebujeme: vnitřní uzdravení, mír v duši a trpělivou důvěru.
Abychom nalezli, co potřebujeme, musíme se OBRÁTIT ke Kristovu srdci, a zároveň se ODVRÁTIT ode všeho, co nás od Krista vzdaluje. Neboť jen zblízka zaslechneme jeho tichý hlas: "Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout."
V tomto OBRATU a ODVRATU - neboli POKÁNÍ - vidím smysl postní doby, letošní obzvlášť. Je nutné POSTIT SE od čehokoli, co rozptyluje naši pozornost a odvádí od živé naděje, kterou máme ve vzkříšeném Ježíši, vítězi nad smrtí. O Kristově vítězství je nutné SVĚDČIT, nikoli se ztrápeným obličejem, nýbrž v radosti a vděčnosti, darech evangelia, neboť Kristus říká: "Aby moje radost byla ve vás!"
Předvelikonoční půst začíná Popeleční středou. Popel je znamením, že jsme smrtelní. Křesťanská víra neslibuje elixír věčného mládí, ani návod, jak se vyhnout bolestem a starostem, které patří k životu. Víra nám pomáhá nést naše kříže v Kristových stopách. Skrze kříž jdeme ke vzkříšení. Na "velikonoční cestu" se během postu nejen připravujeme, ale především se ji učíme přijmout, neboť je to NAŠE CESTA A NENÍ ŽÁDNÁ JINÁ. Na Kristově cestě nás provází důvěra, že naše smrtelná těla už v sobě nesou pečeť živého Boha, jehož Duch vzkřísil z mrtvých ukřižovaného Krista a vzkřísí i nás!
Půstem se můžeme nechat navést na Kristovu cestu a stát se novými lidmi, kteří po vzoru proroka "zazdívají trhliny a obnovují stezky" (Izajáš 58, 12). Nejen v našich vztazích, ale vůbec v životě naší společnosti, zeje mnoho trhlin a mnohé stezky ztratily směr. Zazdívání trhlin obnáší, že budeme hledat právě to, co vede k pokoji srdce, k důvěře a naději. A podobně jako náš Pán i my vnášejme ducha smíření a uzdravení na smutná místa, kde se neblaze projevuje zlý duch rozdělení a neschopnosti vzájemně si porozumět. Prosím, snášejme jeden druhého s vědomím naší společně sdílené lidské zraněnosti, slabosti a nedokonalosti!
Nejrůznějších odsudků slyšíme všude kolem víc než dost. Hledejme inspiraci jinde a postěme se také od pokušení soudit druhé lidi podle svého vlastního poznání a přesvědčení. Je snadné někoho odsoudit, ale Kristus neodsoudil žádného z nás! Naopak, ujal se hříšníků a za ně se obětoval, a proto si v postním období trénujme na našich bližních, s nimiž těžko hledáme společnou řeč, tato osvobodivá a omilostňující Kristova slova: ANI JÁ TĚ NEODSUZUJI (Jan 8, 11).
