Zamyšlení k této Květné neděli od bratra Štěpána Kláska, emeritního biskupa královéhradecké diecéze a faráře v Litomyšli.
Tato neděle, kterou začíná pašijový týden, je tradičně spjata s připomínkou vjezdu Pána Ježíše jako Krále pokoje do Jeruzaléma. Podle Zachariášova proroctví se tak děje nikoli na koni jako na válečném zvířeti, ale na obyčejném oslíku. Dnešními slovy bychom možná řekli, že šlo o jakýsi happening, a můžeme zauvažovat, co by asi dnes (v době ne úplně běžných oslíků) Pán Ježíš zvolil za svůj dopravní prostředek. Zda by si půjčil koloběžku, kolo, či snad v hornatém terénu kolem Jeruzaléma dokonce elektrokolo?
S tím šlapacím kolem se mi však v tuto chvíli koronavirové epidemie vybavil ještě jeden šlapací mechanismus – starý maminčin šlapací šicí stroj. Pamatuji si, jak jsem byl jako malé dítě fascinován, když jsem viděl maminku rovnoměrně šlapat a pod jejíma rukama ubíhala květovaná látka prošitá krásným rovným stehem jako krajina, kterou jsem projížděl na kole. Dětský pohled nepřemýšlí nad prací, ale raduje se z té představy rozkvetlé louky, kterou projíždí na kole. Teprve později člověk uvažuje o tom, k čemu taková cesta směřuje a jaké stopy za sebou zanechává, že ten steh je zároveň spojnicí v nějakém větším plánu (tehdy třeba ušití povlečení) a že je v krajině života podobný spíš vyorané brázdě, která tu není jen proto, aby se člověk kochal krásou její linie.
I Květnou neděli můžeme vnímat jako rozkvetlou krajinu dětství, která má v mnohém blízko
k dětské vánoční radosti. I když ten oslík, stejně jako ty jesličky jsou znamením obyčejnosti a chudoby, celá ta atmosféra kolem je královská, radostná a jásavá – ať už jsou to palmové ratolesti nebo rozkvetlé kočičky, jásavé písně a volání, anebo i ten slavnostní koberec z položených plášťů. A přece je zároveň Květná neděle začátkem pašijového týdne, kdy si to ten tak oslavovaný „král“ pěkně vypije až do dna – s trnovou korunou a bodavými vpichy jejích ostnů jako jehel a s brázdami ran na zádech po bičování. A také s křížem, který vláčel jako těžký pluh až na Golgotu a z něhož se stal jeho vyvýšený trůn, na který ho „přišpendlily“ hřeby našich falešných představ a strachů.
Ano, tohle všechno (a určitě ještě víc) v sobě Květná neděle spojuje a (podobně jako symboly oslíka a beránka) je důležitým stehem, důležitou spojnicí v celém tom příběhu Syna Božího i Syna člověka. Letos ji prožíváme v čase epidemie, a tak zkusme v jejím příběhu a v jejích symbolech zahlédnout a rozpoznat i náš dnešní příběh. Pán Ježíš při umývání nohou svým učedníkům dá jasné znamení, jak mají jednat, ale to znamení, jakým je Králem, je zřejmé již při jeho jízdě na oslíkovi. Tím oslíkem, na kterém dnes jede, jsou všechny nástroje služby druhým, a možná zvláště ty zdánlivě nejobyčejnější: cyklistická kola skautů, na kterých rozvážejí nákupy seniorům, anebo domácí šicí stroje (ať už staré šlapací, nebo moderní elektrické), na kterých tisíce a možná miliony žen vyrábějí pro druhé roušky. Vedle obřích letadel dovážejících tuny materiálu vypadají ještě obyčejněji, než kdysi vyhlížel oslík vedle koně, ale tím se nenechme zmást. Pán Bůh hledí k srdci a i my obyčejní lidé jsme alespoň občas schopni rozpoznat, že si někdo vedle obřího Ruslanu ohřívá svou vlastní (třeba čínskou) polívčičku, zatímco o belgických pralinkách raději pomlčí, anebo je bere beze vděku jako naprostou samozřejmost.
Ale nepřeskočme tu roušku, která se stala vedle ochranného prostředku velice důležitým symbolem dnešního času. To, co je na ní zvláštní, je skutečnost, že tolik nechrání toho, kdo ji sám nese, ale ty, se kterými se ten, kdo ji má, setká. Jako by tak byla zhmotněním biblické výzvy, abychom nemysleli v prvé řadě na sebe, ale na to, co prospívá druhým. V Zachariášově proroctví je král jedoucí na oslíku označen také jako pokořený, ale evangelista Matouš o něm mluví jako o pokorném, tichém, mírném. Možná by se dalo říci, že pokořeni (jistým zpúsobem znejistěni či dokonce zdeptáni) nemocí, jsme se stali také o něco pokornějšími, a vůči sobě i mírnějšími. To neznamená, že bychom se před tou nemocí sklonili, že bychom proti ní přestali hledat lék, ale že jsme si uvědomili, že my sami bychom mohli být těmi, kdo ji (aniž o tom zatím vědí) nesou a šíří. Tohle naše pokorné uvědomění, ale i obětavé nasazení lékařů, zdravotníků a dalších lidí v první linii nás snad uchrání před posměšným voláním „Lékaři, uzdrav sám sebe!“ a trochu nás přiblíží i hloubce a smyslu Velikonoc.
Ale vraťme se ještě k tomu koberci, který ze svých rouch vytvořili lidé pro Pána Ježíše jedoucího na oslu. Věřím, že ten koberec, po kterém dnes vstupuje mezi nás, je tvořen právě i těmi doma s láskou ušitými a někdy s neobyčejnou invencí vyzdobenými rouškami.
Štěpán Klásek
