Zavřené kostely
Zvláštním obrazem doby nouzového stavu jsou zavřené a prázdné kostely. Podle prof. Tomáše Halíka za tím lze spatřovat určité Boží znamení a výzvu ve smyslu možné předzvěsti budoucího stavu „vyprázdněného“ křesťanství, pokud neprojde proměnou, vedoucí od do sebe uzavřeného k novému dynamickému tvaru (T. Halík, Křesťanství v čase nemoci. Universum 2020, č. 3, s. 14). Je to znamení konce jedné epochy či kapitoly křesťanství? Nepotvrzuje to, že církev má „vyjít“ ze svých kostelů? Pandemie a s ní spojená opatření ovšem neumožňují fakticky ani „vyjít“ do světa k lidem, neboť znamenají celkové uzavírání se společnosti a pozastavení jejího života. Jako církev, která je živým Kristovým tělem, nejsme vázáni na kostely. Liturgickou službu a pastoraci lze konat kdekoliv. Jako farář jsem sloužil liturgii nejen ve sborech a modlitebnách, ale také například v místnosti kulturního domu, obecního úřadu, depozitáři zámku, ve zdravotním středisku, ve školní třídě, v přírodě pod širým nebem i jinde. Také biblické hodiny jsem konal například v chalupě, patřící věřící rodině. Přesto ani v 21. století se církev bez kostelů, sborů a domů nemůže obejít. Kostely a sbory jsou svým charakterem určeny pro službu Bohu a lidem. Takto byly z darů a obětavosti budovány i sbory naší církve. Stavby jsou viditelným „domem církve“, jejím potřebným „zázemím“ pro život společenství věřících a jeho službu. Prostor kostela či sboru je dokonce i tím, co lze nazvat „pracovištěm“ faráře či farářky. Rozhodně ze zavřených kostelů při vyhlášení nouzového stavu státem v čase pandemie nelze mít skrytou radost spojovanou s uvažováním, že stejně bude nutné, aby se církev v budoucnosti mnohých svých staveb zbavila. „Nejde o to kostely zavírat, nýbrž o to je otvírat“ (R. Marx, Církev přežívá, Academia Praha 2020, s. 53). Kostel nebo sbor má být otevřený, ne uzavřený. Dokonce i v době pandemie nemá být zcela uzavřený. Když je vyhlášením státu uzavřený veřejným bohoslužbám, shromážděním a akcím, přesto má být dána možnost do kostela přijít alespoň jednotlivcům, je-li umožněna individuální pastorační péče.
Bohoslužba bez večeře Páně
V první fázi jsme se spolu s dalšími církvemi zabývali otázkou, jak vysluhovat svátost večeře Páně tak, aby se naplnila striktně požadovaná hygienická opatření a co nejvíce se vyloučil možný přenos nákazy fyzickým kontaktem a dotykem. V další fázi zpřísňování podmínek v rámci nouzového stavu jsme postaveni před skutečnost a otázku, jak konat bohoslužby vůbec v jakékoliv formě. Situace pandemie vyvolala v církvích nebývalou „náhradní“ bohoslužebnou aktivitu a také v naší církvi je představována značná pestrost bohoslužebných forem, které jsou prezentovány prostřednictvím internetu. Ukazuje se zřetelně, že bohoslužbu s večeří Páně nelze zajistit „náhradním“ způsobem. Její vlastní autenticitu osobní přítomnosti a fyzickou reálnost svátostného jednání nelze technickým přenosem obrazu a zvuku zajistit. Rozvinuly se však formy společného jídla v domácnosti jako podoba starokřesťanské agapální hostiny, která není svátostí večeře Páně a nechce ji nahrazovat, ale souvisí s ní (I. Noble, Církev se společnou zkušeností pandemie? Univerzum č. 3, s. 21.). Cestou k liturgickému projevu církve odpovídajícímu nouzové situaci je zaměřit se na bohoslužbu slova a různé způsoby zvěstování a společné modlitby. Je nutné přijmout situaci, že vzhledem k přísnosti opatření a nařízení se nemohou věřící účastnit bohoslužby a přijímat svátost večeře Páně v jejím fyzickém a reálném charakteru, jak chleba a vína, tak i skutečnosti církevního společenství.
V Církvi římskokatolické je eucharistie středem zbožnosti a života církve a současně je vázána na úlohu kněze. A náhle nastala situace, že není možné, aby se věřící účastnili mše a mohli tak přijímat eucharistii. Někteří věřící přicházejí do kostela a přijímají mimo mši hostii – tělo Krista. Hovoří se o „eucharistickém půstu“ jako době, kdy věřící eucharistii po určitou dobu nepřijímají. Původně však „eucharistický půst“ znamená, že se určitou dobu před svatým přijímáním nemá jíst a pít. V evangelických církvích, zvláště v Českobratrské církvi evangelické, se večeře Páně nekoná běžně při každé nedělní bohoslužbě, ale základem je bohoslužba slova s kázáním. Ze solidarity s ostatními se zříkají faráři a ordinovaní duchovní přijímání svátosti večeře Páně, když nemá tuto možnost přijímat celý sbor, celé společenství.
Jak je tomu v husitské církvi? Jak se vyrovnáváme se situací, kdy se nemohou konat veřejné bohoslužby? Také v husitské církvi je jádrem života církve Liturgie podle dr. Karla Farského se specifickým znakem večeře Páně vysluhované věřícím způsobem podobojí. I když se v posledních desetiletích ve většině našich náboženských obcí prosadilo pravidelné přijímání svátosti večeře Páně věřícími jako součást každonedělní bohoslužby, přesto zde zvyklost a praxe méně častého přijímání svátosti večeře Páně existovala.
Když jsem byl ještě v době socialistického zřízení na povinné vojně, třebaže na zkrácený čas s možností ostatní část vojenské služby pracovat ze zdravotních důvodů v továrně, nemohl jsem po tu dobu chodit na bohoslužby a přijímat svátost večeře Páně. Toto nedobrovolné dočasné odloučení mě od bohoslužby nevzdálilo, ale naopak jsem si začal daru liturgie více vážit a zakoušené odloučení tak přispělo k mému intenzívnějšímu prožívání bohoslužby v pozdější době.
Odloučení a vzdálení se může napomoci příštímu uvědomělejšímu a aktivnějšímu přístupu k bohoslužbě, ale může to naopak i vést ke zpohodlnění, přijetí situace delší neúčasti za svou a prohloubení odcizení se od bohoslužby a tím i od církve. Bohoslužba není konzumní záležitostí, ale je v pravém slova smyslu službou, která se netýká jen kněze, který liturgii vede, ale i věřících laiků, kteří se na této bohoslužbě svou přítomností účastní a jsou do ní aktivně zapojeni.
V souvislosti s omezením svátostného přijímání eucharistie se začalo hovořit o „duchovním přijímání“, jehož výrazem je v katolické tradici „přijímání touhou“ a jeho projevem je modlitba ke Kristu. „Duchovní přijímání“ jako předpoklad „svátostného přijímání“ je takové, které se uskutečňuje „prostřednictvím víry a lásky“ (Bonaventura, Breviloquium. Kompendium scholastické teologie. Vyšehrad. Praha 2004, s. 239). O duchovním přijímání hovořil také Mistr Jan Hus ve svém kázání na Svátek těla a krve Páně v roce 1411 ve svém výkladu 6. kapitoly Janova evangelia. Hus rozlišuje svátostné a duchovní přijímání Krista. Svátostné přijímání bez duchovního je podle Husa přijímáním nehodným. Naproti tomu duchovní přijímání bez svátostného je možné. Hus říká: „Přijímá-li někdo jen duchovně, nikoli svátostně, nechť se pokoří před Bohem a bude Bohu nejvýš milý a bude v něm přebývati, připomínaje si jeho utrpení“ (M. J. Hus, Betlémské poselství, sv. I. Praha 1947, cit. s. 132). Duchovní přijímání je třeba chápat jako náš trvalý vztah k Ježíšovi, jak o tom hovoří Mistr Jan Hus. Jedná se o vztah celé naší osobnosti k Ježíšovi a o naši víru v něho a život s ním. „Duchovní přijímání“ znamená trvalé spojení s Kristem (M. J. Hus, Betlémské poselství, s. 133).
Rodinná bohoslužba místo sborové
Programem v Českobratrské církvi evangelické se stala „církev doma“ ve zřejmé návaznosti na tradiční evangelickou rodinnou zbožnost. Evangelíci u nás zakusili v dějinách v čase rekatolizace pronásledování pro svoji víru a žili skrytě a udržovali víru a zbožnost v rodinách i bez kostelů. Čtení z Písma a modlitba tvoří jádro pravidelné evangelické bohoslužby, ale i domácí zbožnosti. V tomto smyslu se dokážou evangelíci vyrovnávat se situací zavřených kostelů svým způsobem snadněji, neboť církev žije v rodinách. Sborovou bohoslužbu vystřídala rodinná či domácí bohoslužba.
V naší církvi není již tak patrná zbožnost celých rodin, jako je tomu v evangelických církvích. V rodině složené z členů většinou nevěřících nebo jiného vyznání je husita zpravidla osamocen. I když i celé rodiny jsou součástí některých náboženských obcí a díky Bohu za ně. Rodinnou zbožnost v naší církvi mohou představovat především rodiny farářů a farářek. V některých případech duchovní se svou rodinou koná v prostoru kostela „domácí“ či „rodinnou“ bohoslužbu a prostor sboru tak nezůstává v neděli opuštěný a prázdný a bohoslužba v něm tak probíhá, i když členové obce vzhledem k platným opatřením nemohou přicházet a zúčastňovat se jí.
Bohoslužba duchovních bez laiků
Další možností je setkání dvou i více duchovních ze sousedních či blízkých náboženských obcí ke společné bohoslužbě v rámci svého „zaměstnání“. Zpravidla se tímto způsobem zajišťují přenosy bohoslužeb on-line v jejich dialogickém charakteru. Když se konají bohoslužby duchovních a kazatelů na generální synodě, diecézních synodách, vikariátních konferencích, nemělo by působit nepatřičně, když se v čase, kdy se nemohou věřící účastnit veřejných bohoslužeb, konají bohoslužby duchovních jako „spolupracovníků“. Dva či více duchovních jsou nejen pracovní skupinou, ale vytvářejí společenství, které slaví bohoslužbu. Znovu se tak v mimořádných podmínkách omezení života církve vrací myšlenka „zástupnosti“ spojená s kněžskou službou.
Eucharistie či večeře Páně v Církvi československé husitské nepředstavuje problém výsadního postavení kněží, neboť je darem od samotného Ježíše Krista. Tento dar je pro všechny věřící, kteří po tomto daru touží. Přání konkrétního věřícího po přijímání Krista ve svátosti by neměla být husitským duchovním odmítnuta. V situaci omezení lze slavit a přijímat večeři Páně i ve dvou za účasti duchovního a laika, je-li z jeho strany touha a vyslovené přání přijímat svátost jako posilu pro svoji víru.
Pandemie jako čas zkoušky naší osobní víry, nebo jako možnost jejího prohlubování?
Dá se předpokládat, že situace nouze může ještě více posílit individualizaci víry a atomizaci církve. Ale na trend individualizace víry je možné se dívat ještě i z jiné stránky. Tato krizová doba může sice vést k upevnění ateistického přesvědčení nebo prohloubení lhostejnosti vůči církvi a křesťanství, ale může být na druhé straně i příležitostí k prohloubení a posílení naší individuální a osobní víry v Boha (J. C. Lennox, Kde je Bůh v době koronaviru? Brno 2020). Doba, kterou procházíme, je zkouškou naší osobní víry a vyvolává v nás mnohé otázky. Náš základní přístup k životu je určován naší důvěrou nebo naším strachem. I věřící mohou prožívat strach. Víra či důvěra je existenciální a individuální niterná záležitost člověka. Každý musí věřit sám za sebe, nemůže být nikým jiným zastoupen. Ve své víře je člověk zcela sám, tak jako je sám ve smrti. Tento individuální a osobní charakter víry vyjádřil Martin Luther. „Jeden každý věří sám za sebe.“ Svobodě Božího sebesdělení odpovídá nezastupitelná osamělost věřícího a jeho přitakání víry Ano k Bohu. Církevní společenství mi může napomoci, nemůže mou víru ani nahradit ani zaručit (A. Molnár. Na rozhraní věků. Cesty reformace. Vyšehrad Praha 1985, s. 177). Se situací skutečné nouze se vyrovnává každý z nás sám. Vše se nás dotýká osobně. Nejsme diváky, ale součástí odehrávajících se událostí. Doba, kterou prožíváme, přivádí nás křesťany k Ježíšovi trpícímu, ke smyslu Kristova kříže. Na Krista trpícího a ukřižovaného jako základ křesťanské víry ukazují apoštol Pavel a svědkové víry různých dob – mystikové, teologové a reformátoři. Dokládá to bohatá křesťanská duchovní literatura, jejíž četba nás v tomto čase může povzbuzovat a vnitřně obohacovat, především však četba samotné Bible a zvláště žalmů, ve kterých věřící člověk v nejhlubším osamocení a největším ohrožení spoléhá na Boha.
I když je víra naší individuální a osobní niternou záležitostí, přesto je zde církev a její společenství. Církev nás obklopuje i propojuje navzdory všemu oddělení, vzdálení se a nemožnosti přímého setkávání. Církev jako živé tělo Krista v tomto světě napomáhá vědomí naší vzájemnosti a zvláštní duchovní sounáležitosti i v tomto období nouze, uzavřenosti a samoty.
ThDr. Tomáš Butta patriarcha - správce církve
