Kázání a modlitby k neděli 27. 6. 2021 - 13. neděli v mezidobí – lounské sestry farářky Heleny Smolové.
Texty: Pláč 3, 24 – 33; 2 K 8, 7 – 15; Mk 5, 21 – 43
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, naše myšlenky a modlitby míří v posledních 3 dnech na jižní Moravu, postiženou řáděním tornáda. Je nám líto těch, kteří zemřeli, myslíme na jejich rodiny a přátele. S velkým pohnutím sledujeme fotografie a videa z postižených obcí a posloucháme svědectví místních obyvatel. Obdivujeme jejich statečnost a dojímají nás projevy lidské účasti, ochota pomáhat. Pane, prosíme Tě, aby se zničená krajina co nejdříve znovu vrátila ke svému původnímu životu. Do tvé ochrany, Bože, svěřujeme všechny obyvatele zasažených obcí a také všechny, kdo pomáhají odstraňovat následky živelné pohromy. Pane, smiluj se!
2/ Modlíme se také za obyvatele Miami v USA, kteří zahynuli v troskách výškového domu. Mysleme na všechny, kteří se dosud pohřešují. O to prosme Hospodina!
3/ Pane, dnes si připomínáme strašlivou smrt Dr. Milady Horákové, která se stala obětí justiční vraždy komunistického režimu. Prosíme tě za spásu její duše a za pokoj a požehnání pro potomky všech podobně postižených a nevinně pronásledovaných lidí. Prosme za život v míru a bezpečí, za to, aby se nikdy nevrátily totalitní režimy, které ničí lidskou svobodu a ducha. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Nebeský Otče, myslíme na děti a studenty, kterým končí školní rok a začínají letní prázdniny. Buď s nimi i s jejich učiteli v čase radovánek a dovolených. Ať prožijí požehnaný čas volna! Prosíme tě o ochranu na cestách, při vodních sportech a výpravách za dobrodružstvím. K Tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
V dnešním příběhu evangelia se vracíme opět z pohanské krajiny Desetiměstí na západní břeh Galilejského jezera. Ježíšův příjezd okamžitě vzbuzuje pozornost lidí, kteří ho vyhledají ještě, když byl na břehu moře. (21) Mezi nimi je také představený synagógy Jairos. Padá Ježíši k nohám, a tak na rozdíl od postoje člověka spoutaného démony z předchozího vyprávění skutečně projevuje důvěru a vlastně i vyznává víru. (22) Jairos prosí za svou dceru, která umírá. Ujišťuje Ježíše, že stačí pouhý dotyk jeho rukou, aby se jeho dcerka opět uzdravila.
Vzkládání rukou bylo výrazem předání uzdravující moci, ale i požehnání (srv. Mk 10, 16), v církvi též Ducha sv. ( srv. Sk 8, 17) nebo určitého pověření od Boha (srv. Sk 6, 6). Ježíš odchází s prosebníkem a přitom se na něj tlačí zástup. Je v něm i velmi dlouho a vážně nemocná žena, které se týká následující vyprávění. Mezitím dojde v domě představeného synagogy k tragédii, jeho dcerka umírá. Vyprávění evangelisty se později k jejímu příběhu opět vrací.
Žena ze zástupu, tlačícího se nebezpečně na Ježíše, trpí již 12 let krvotokem. Je tedy nemocná velmi dlouho a tato nemoc ji deptá jak fyzicky a duševně, tak i kulticky, protože je pokládána za nečistou (srv. Lv 15, 25 – 28). Údaj o tom, že nemocné ženě lékaři nepomohli, takže se blíží konec jejího života, a marným léčením navíc zchudla, tu stojí v protikladu k tomu, co udělá Ježíš. (25 – 26)
Nemoci byly ve starověku a také ve Starém zákoně uváděny do souvislosti s působením démonů. Snad právě proto způsobovaly kultickou nečistotu člověka. Bůh, podle víry Izraelitů dopouštěl nebo sesílal nemoc jako trest, takže byla chápána jako projev Božího hněvu (srv. Ex 15, 26). Mezi tělesnou nemocí a duchovním stavem se hledala jakási tajemná souvislost. Povrchně spojovat každou nemoc s hříchem odmítla sice už Kniha Job, ale záhada nemoci zůstala nevyřešena.
Protože se uznávalo spojení mezi nemocí a hříchem, byl za jediného, pravého lékaře pokládán Bůh sám (srv. Gn 20, 17, Ex 15, 26, Dt 32, 39, 2 Pa 16, 12,Ž 103, 3). K němu se nemocný obracel o pomoc v modlitbě ve shromáždění nebo i soukromě. Na základě modlitby Bůh uzdravoval, dokonce křísil mrtvé (srv. 1 Kr 17, 20 nn, 2 Kr 4, 33 nn). Předpokladem k uzdravení byla náprava života v poslušnosti a pokání (srv. Ex 15, 26). Uzdravení a milost se tak stávají blízkými pojmy. (srv. Ž 60, 3 n, 147, 3, Iz 61, 1) Při uzdravení jde o obnovení společenství s Bohem a z něj plynoucí pomoci. Bůh ustanovil k této službě proroky a pastýře. Někteří zklamali (srv. Jr 6, 14, Za 11, 16), ale jednou měl přijít jedinečný Služebník Hospodinův, plný jeho Ducha, jehož úkolem bude obvazovat zkroušená srdce (srv. Iz 61, 1), vzít na sebe nemoci a způsobit uzdravení (srv. Iz 53, 5, 1 Pt 2, 24).
Také v Novém zákoně se setkáváme s tehdy běžným názorem, že nemoc souvisí s démony (srv. Mt 12, 22, L 13, 11, 1 K 10, 3..) I zde nějak nemoc a hřích patří k sobě (srv. Mk 2, 5, J 5, 14), ale Ježíš ulomil osten názoru farizeů, že je každá nemoc následkem hříchu. Mluví také o nemocech lidí, které mají ukázat Boží skutky (srv. J 9, 3n) a přivést k pokání. Nemoc je zlo odporující Božímu řádu, proto je milosrdný Samaritán příkladem hodným následování (srv. L 10, 34n). Uzdravování bylo jednou z Ježíšových činností a on sám se nepřímo označuje za lékaře (srv. Mk 2, 17, L 4, 23). Uzdravoval nemoci těla pouhým slovem, dotykem, uchopením za ruku nebo vzkládáním rukou apod. Podobnost s uzdravováním v rabínské, egyptské či řecké literatuře je jen zdánlivá. Ježíš léčil proto, že s ním přicházelo Boží království (srv. Mt 8, 17, 11, 5, 12, 28, L 17, 21) do tohoto světa, které znamená odstranění zla duševního, tělesného i duchovního. Jeho uzdravování připomínalo Boží milosrdenství a slitování.
V příběhu evangelia této neděle žena přistupuje k Ježíši s představou, že dotekem na ni přejde jeho mimořádná síla (srv. Mk 3, 10, 6, 56). Nemocná tak projevila hlubokou důvěru tomu, od něhož čekala pomoc. Uzdravení přichází okamžitě, takže se projevuje Boží moc. Pokusy o racionalizaci příběhu se jeví jako nedostačující. Důležitá je odvaha ženy, která ji vede k neobvyklému rozhodnutí. Když Ježíš pocítí, že z něj odešla uzdravující síla a najde pohledem v zástupu tu, která se ho dotkla, žena se vrhá k Ježíšovým nohám, a tak mu vzdává nejvyšší poctu. Svou vírou zahanbuje i jeho učedníky, kterým podle předchozího vyprávění evangelisty víra chyběla (srv. Mk 4, 40). Svým gestem se připojuje k jiným statečným ženám, jako byla Syrofeničanka (srv. Mk 7, 24 – 30), žena, která Ježíše pomazala mastí, nebo Marie Magdalská. Ježíš ji ujišťuje, že ji zachránila právě její víra. (30 – 34)
Zatímco se Mistr věnoval nemocné, umírá v domě správce synagogy dítě. Slovy: „Neboj se, jen věř!“ ujišťuje Ježíš zdrceného otce o Boží blízkosti, která v tomto případě není pro člověka ohrožením, ale nadějí (srv. Iz 41, 10, 13, 14; 43, 1, 5; Sk 27, 24). K Bohu je možné přistoupit s důvěrou v jeho milosrdenství: „Jen věř!“ (37) Konstatování, že „dítě nezemřelo, „jen spí“, chce zřejmě ujistit rodiče, že ani ve smrti Bůh člověka neopouští. Posměch přítomných připomíná vysmívání evangeliu o Kristově vzkříšení, které křesťané často museli zažívat. Vyjadřuje také bezradnost okolo stojících nad smrtí.
Ježíš zasáhne, všechny vyžene podobně, jako když vyháněl zlé duchy (srv. Mk 1, 34) nebo prodavače na chrámovém nádvoří (srv. Mk 11, 15). Ležící dítě bere za ruku a slovy: Talita kum, což evangelista pro čtenáře neznalé aramejštiny překládá: „Děvče, pravím ti, vstaň!“ probouzí dítě k životu. Aramejská věta tak přestává působit jako zaříkání. Očití svědkové žasnou nad touto neobvyklou událostí, k níž ani kolem Pána Ježíše nedocházelo často (srv. jen L 7, 11 – 17, J 11). Ježíšův zákaz vyprávět o tom, co se stalo, má upozornit na to, co je na jeho činnosti jedinečné. Lidský život je omezený a také tato oživená dívka jednou zemře. Nyní má ale dostat najíst. Jednou se setká s evangeliem o Ježíšově vzkříšení.
Otče, vyznáváme, že jsi všechno stvořil pro život. Ty jsi vložil do našeho nitra zárodek Božího života a chceš, aby se rozvíjel. Prosíme tě, Pane, kéž u stolu tvého obětovaného a vzkříšeného Syna, který nám stále znovu prostíráš, sytíme svou mysl připomínkou oběti tvého Syna a své srdce láskou k lidem. Amen.
