Kázání sestry farářky Heleny Smolové ke svátku "Uvedení Páně do chrámu" (Hromnice) - 2. února.
Texty: Mal 3, 1-4; Žid 2, 14-18; L 2, 21-40
Modlitby:
1/ Prosíme Tě, Pane, za nemocné Covidem 19, za bratra Náhodu, za další bratry a sestry z církve, o nichž víme, ale i za všechny, jejichž jména neznáme a kteří se nakazili. Děkujeme za uzdravení bratra biskupa Tonzara a sestry Roytové. Prosíme za prof. Zimu, rektora UK, za prof. Royta a další akademické pracovníky, kteří jsou nemocní. Modlíme se za lékaře a sestry, za zaměstnance v sociálních službách a za dobrovolníky. Prosíme za členy naší vlády, kteří rozhodují o dalších protiepidemických opatřeních, aby jednali moudře a obezřetně. Modlíme se za občany nespokojené s restrikcemi, aby s pokorou a s ohledem na zdravotnické pracovníky a všechny blízké dokázali přijmout určitá omezení ve svém běžném životě. Pane, k Tobě voláme!
2/ Modleme se za nového patriarchu, aby byl dobrým pastýřem a provedl církev složitým obdobím přechodu na samofinancování. Prosíme Tě, Pane, kéž se dokážeme pevně držet tvého slova a kéž naopak opustíme formy života, které nejsou pro dnešní dobu životodárné. Dej moudrost a odvahu těm, kdo církev vedou! K Tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za všechny duchovní, kteří propadají malomyslnosti, nevidí smysl své práce, obávají se o svou existenci a o své rodiny, jsou zklamaní a necítí vzájemnou podporu. Svým Duchem nás propojuj v jedno, probouzej vědomí sounáležitosti, bratrství a přátelství. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
2. února uplyne 40 dní od slavnosti Narození Páně. Na tento den připadá svátek související s tajemstvím Ježíšova vtělení, svátek Uvedení Páně do chrámu, lidově nazývaný Hromnice.
O jeruzalémské tradici svátku víme od poutnice Etherie. Tato žena popisuje, že se 40. dne po Zjevení Páně, někdy kol. roku 400 to byl jediný svátek Ježíšova narození, slavil tento svátek „Uvedení“. V chrámu Vzkříšení v Jeruzalémě se konalo velké procesí a kněz i biskup vysvětlovali evangelium o setkání Ježíše se Simeonem a Annou.
V Římě byla tato slavnost známa možná asi v polovině 5. století. Podle pozdějších svědectví se v tento den konal světelný průvod, který měl zastínit původní pohanský, konaný každý 5. rok začátkem února. Světla v průvodu připomínala, jak Simeon nazval v tento den Ježíše „světlem, jež bude zjevením pohanům“ (L 2, 32).
Zvěst proroka Malachiáše (3, 1-4) o příchodu posla, který připraví cestu vyhlíženému Králi a Soudci, se podle liturgie tohoto svátku svátku naplňuje právě zjevením Krista v jeruzalémském chrámu.
Ve shodě s Hospodinovým zákonem (srv. Lv 12, 3) je Ježíš obřezán 8. dne po svém narození a stává se účastníkem smlouvy, kterou Bůh uzavřel s Abrahamem. Přijímá jméno sdělené andělem (srv. L 1, 31). Jeho rodiče se zříkají práva na udělení jména, které jim přísluší, a tak uznávají, že dítě patří Bohu, který jeho jméno určil. Vše se děje v naprosté poslušnosti Boží vůli, nic není ponecháno jen lidskému rozhodnutí. Dítě je nositelem jména stanoveného Bohem. Tato skutečnost zaručuje, že jednou bude rovněž konat Boží dílo.
Podle ustanovení Zákona byla matka chlapce 40 dní kulticky „nečistá“ (při narození děvčete 80) a musela následně prostřednictvím kněze obětovat jednoročního beránka jako zápalnou oběť a holoubě nebo hrdličku jako oběť za hřích, aby se opět mohla všeho dotýkat a směla vstoupit do chrámu. Chudí si mohli vypomoct 2 hrdličkami nebo holoubaty. Právě Ježíšovi rodiče přinášejí tuto „oběť chudých“.
Jako sčítání lidu za císaře Augusta (srv. L 2, 1-5) přimělo Josefa a Marii k cestě z Nazareta do Betléma, tak je očišťování a zasvěcení důvodem cesty Josefa, Marie a Ježíše z Betléma do Jeruzaléma a chrámu. Ježíšovi rodiče jsou poslušni jak nařízení císaře Augusta, tak předpisů Mojžíšova zákona.
Ústřední část celého příběhu přináší zprávu o muži jménem Simeon, který je vylíčen jako člověk spravedlivý, žijící bezúhonně podle všech Hospodinových příkazů a ustanovení, a byl zbožný. Modlil se k Bohu a měl ho v úctě. Očekával mesiášskou spásu jako potěšení Izraele (srv. Iz 40, 1, 49, 13). Spočíval na něm Duch svatý, zdroj proroctví a inspirace. (25). Od něj měl Simeon příslib, že nezemře, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše (srv. Ž 89, 49), tj. potěšení Izraele. Tento Duch ho vede v pravý čas do chrámu, kde v dítěti Ježíši rozpoznává Mesiáše.
Při setkání s Ježíšem nehraje roli pozdrav (srv. L 1, 40-41), ale osobní kontakt s dítětem. Simeon ho „nebere“ jen tak do náručí, ale vlastně ho „přijímá“ (28). Ten, který je připraven opustit „tento svět“ se setkává s tím, kdo stojí na prahu života. Příslib od Hospodina, který Simeon dostal, se tak naplnil nejen ve vidění, ale i skrze dotyk. Zástupce Staré smlouvy tímto prostým gestem dosvědčuje, že Bůh nabízí svému lidu spásu. Simeonova slova velebení (29-32) jsou radostnou odpovědí chvály na naplnění Božího zaslíbení. Simeon v něm uznává svrchovanou Boží moc nad sebou a sám na sebe pohlíží jako na věrného a oddaného služebníka, který důsledně žil podle všech příkazů a ustanovení Božího zákona. Domnívá se, že nyní smí prosit o propuštění ze své životní služby, protože Bůh vyplnil svůj příslib. Simeon smí odejít, vždyť jeho oči spatřily Hospodinovo spasení (30). Očekávané potěšení Izraele se naplňuje v Ježíšově osobě.
Závěrečná část Simeonova zpěvu vysvětluje zakoušenou spásu motivy světla a slávy, které jsou dány do souvislosti s pohany a židy. Jako pravý Hospodinův služebník přináší Ježíš spásu pohanům, je pro ně „světlem“. (srv. Iz 42, 6, 49, 6). A je zároveň „slávou“ pro Boží lid Izrael. Skrze něj zakouší lid „slavení“, k němuž ho Bůh určil (srv. Iz 46, 13). Potvrzuje se univerzálnost spásy i prvenství Izraele. Jako byli při oznámení Ježíšova narození všichni plni údivu (srv. L 2, 18), nyní Ježíšovi rodiče žasnou nad slovy, která vypovídají o jeho mesiášství. Simeon vzdává díky Bohu (28) a žehná užaslým rodičům a jejich dítěti.
Pak se obrací na Marii, jeho matku, s proroctvím o budoucím údělu dítěte, který zasáhne i ji. Maria je tak úzce spojena s Ježíšovým působením i s reakcemi, které přinese. Výpověď o „pádu a povstání“ čerpá z textů Izajáše, kde je Bůh představen jako ten, kdo se stává kamenem úrazu a skálou klopýtnutí (srv. Iz 8, 14-15). Je také kamenem úhelným a drahým tomu, kdo se na něj spolehne (srv. Iz 28, 16, Ž 118, 22). Jako kdysi dal Bůh proroka Izajáše a jeho děti za znamení Izraeli, tak je nyní Ježíš ustanoven „znamením“ (srv. L 11, 30).
Ježíšovo působení, které sebou přinese rozdělení (34b) a setká se s odporem (34c), vyjeví nepřátelské smýšlení mnohých srdcí (35b). Týká se rozhodující většiny Izraele. Do Simeonovy věštby je vložen výrok o zvláštním určení a budoucím údělu matky dítěte (35a). Maria bude muset přijmout, že spojení jejího Syna s nebeským Otcem je nadřazeno veškerým jeho pozemským poutům (48-50). Zároveň Simeonova slova vypovídají o Mariině úzkém spojení s Ježíšem, který se setká s odmítnutím jak během svého pozemského života (srv. L 4, 28-29), tak po svém zmrtvýchvstání při misii první církve (srv. Sk 13, 46).
Vedle oddaného Simeona je pak uveden jeho ženský protějšek, prorokyně Anna, dcera Fanuelova z pokolení Ašerova. Je tak přesně určena, pokud jde o původ. Tuto roli zastávalo v Izraeli jen několik žen. Prorokyně Anna předznamenává úlohu prorokyň v mladé církvi (srv. Sk 2, 17, 21, 9, 1K 11, 5). Je-li Anna prorokyně, znamená to, že její slova jsou způsobena Duchem svatým. Nevíme, zda veřejně vystupovala. Zdůrazňuje se, že po 7 letech manželství ovdověla a už se znovu nevdala, což byl provokřesťanský ideál (36, srv. 1K 7, 7-8, 1Tm 5, 5. 9). Čas svého vdovství tráví v půstu a v modlitbě v jeruzalémském chrámě, což je výrazem její zbožnosti. Anna takřka zosobňuje lid, který „slouží horlivě Hospodinu dnem i nocí“ (37). Ve vyprávění zastává roli „2.“ svědka a potvrzuje tak Simeonova slova (srv. Dt 19, 15, Mt 18, 16, 1Tm 5, 19 aj.).
Zatímco po narození Jana Křtitele pronesl věštbu o jeho budoucím působení jeden prorok (jeho otec Zachariáš), po narození Ježíše jsou to hned dva proroci (Simeon a Anna). Dvojí proroctví v chrámu – před Božíma očima - tak přináší nejvyšší možné potvrzení. Podobně jako řada jiných svědků, také Anna chválí Boha. Jejím publikem jsou všichni, kdo očekávali vykoupení Jeruzaléma (srv. L 1, 68, 24, 21, Iz 52, 3. 9, Ž 111, 9). Zbožným židům je skrze Simeona a Annu dosvědčeno, že se v Ježíši naplňují zaslíbení (38).
V závěru vyprávění se ještě objeví zmínka, že dítě „rostlo v moudrostí“. Na rozdíl od Jana Křtitele na Ježíši již od počátku spočívala Boží milost. (40).
Kriste, Spasiteli, na tebe čekalo lidstvo po dlouhé věky. Dej světlo víry těm, kdo tě dosud nepoznali. Náš Vykupiteli, tebe s nadějí vyhlížel tvůj vyvolený národ, dej, ať všichni poznají, že jsi přítomen ve své církvi. Ježíši, po tobě touží ti, kdo si to ani neuvědomují. Vyjdi jim vstříc, aby se s tebou setkali a došli spásy. Pane, tvé matce bylo předpověděno, že bude mít podíl na tvém utrpení. Posiluj všechny, kdo musí kvůli tobě trpět. Kriste, radosti všech, kdo vedou svatý život, Simeon se dočkal setkání s tebou. Dej umírajícím poznat, že jsi jim blízko, a zemřelým ukaž navěky svou tvář. Amen.
