Boží hod vánoční, 25. 12. 2020
Texty: Iz 52, 7-10; Žid 1, 1-4; Jan 1, 1- 18
Modlitby:
1/ Modleme se za mír na celém světě! Kéž Boží pokoj (šalom) naplní všechna neklidná lidská srdce, zlomená bolestí a trpící nedostatkem lásky! K Tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za nová křesťanská povolání, zvláště dnes za povolání k manželství a rodičovství. Ať se křesťanské rodiny stanou místem, kde děti pocítí Boží lásku a přijetí.
Prosme také za povolání ke službě Bohu v církvi! Kéž Pán povolává nové pastýře – hlasatele Slova a vykonavatele svátostí, kteří budou s láskou pečovat o svěřenou obec a zpřítomní v ní Krista – dobrého pastýře! K Tobě voláme!
3/ Modleme se za bratra v Kristu, pana Vladimíra Petržílku, který náhle odešel z tohoto světa ke svému milovanému Pánu! Kéž v něm nalezne milosrdného a laskavého Spasitele a Soudce! Do tvé péče, Pane, svěřujeme také rodinu pana Petržílky, dceru Lenku a všechny ostatní příbuzné. K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
K textům potěšujícím babylónské zajatce patří také Izajášova píseň zvěstující příchod Hospodina jako Krále, připomínající žalmy, jež oslavují Hospodinovo kralování (Iz 52, 7-10, srv. Ž 47, 93, 95-99). Snad patřila k novoročním slavnostem nebo napodobením novoroční liturgie. Judejci v exilu byli svědky okázalých novoročních slavností na počest boha Marduka. V jejich myslích ale žily vzpomínky na slavnosti konané na Sijónu. Tam průvod Hospodinových vyznavačů oslavoval Hospodina jako Krále a radoval se z jeho příchodu do chrámu. Opěvoval požehnané dary jeho království: pokoj a spásu, podíl na Hospodinově vítězství. Vyhlašovat Hospodinovo kralování znamená zvěstovat pokoj, který je životem v míru a bezpečí. Takový pokoj je ovocem spásy, podílem na vítězství Hospodina nade vším, co se proti němu staví a přináší zkázu. Do vidění tohoto slavného výjevu se mísí tvrdá skutečnost: trosky z pobořeného města a chrámu (9), jež vítají Hospodina. I ty ale mají důvod k jásotu, neboť se Bůh smiloval a vrátil radost svému lidu. Znovu mu bude patřit Jeruzalém, chrám i město. Nejen Sijón, ale i všecky pronárody a dálavy země uvidí Hospodinovu moc, jeho „svatou paži“ a jeho vítězství: spásu a vysvobození.
„Mnohokrát a mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků. V tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky“ (Žid 1, 1-2), takto autor Listu židům chce svým čtenářům připomenout způsob, jímž Bůh od počátku promlouvá do dějin. Nyní v čase, který nazývá „posledním“, promluvil ve svém Synu. Dějiny jsou, podle něj, vlastně dějinami Boží řeči od stvoření, přes mnohotvárné mluvení skrze proroky, až po Slovo, které se stalo tělem v Synu. Nejde jen o pokračování toho, co se stalo ve Starém zákoně, spíše o cosi definitivního a nepřekonatelného. Synu patří přímo kosmická úloha: jako Syn je i dědicem a na konci času mu připadne to, co mu náleží od počátku, protože on je zároveň tím, skrze něhož Bůh stvořil vesmír. Světu je zaručeno trvání a budoucnost jen v něm. Jeho jedinečné postavení ve vztahu k Otci vystihují obrazy o Synu, který je „odlesk Boží slávy“ a „výraz Boží podstaty“ (3). Jimi chce List židům uvést Syna do blízkosti Otce. Jako k sobě patří světelný lesk a jeho zdroj a jako odpovídá otisk razítku, tak vychází vždy a před veškerým časem Syn z Boha a je je božské podstaty. Nelze tedy křesťansky mluvit o Bohu jinak, než mluvíme-li o Synu. Sotva asi někdo bude pochybovat, že autor Listu židům patří do stejné školy jako filozof Filón Alexandrijský, v níž se spojila židovská víra s platónskou tradicí.
Také dnešní text evangelia podle Jana (1, 1-14) se zdá být pro náročného čtenáře! V noci jsme slyšeli líbezné vyprávění o narození Božího Syna v Betlémě, o pastýřích hledajících znamení božského dítěte a andělském zástupu provolávajícím slávu Bohu na nebeských výsostech a zaslibujícím pokoj na zemi lidem, kteří jsou otevřeni Boží lásce a žijí v souladu s tímto radostným poselstvím. Evangelista Jan začíná své vyprávění o Ježíši líčením předpozemského bytí „Slova“ u Boha, a tak připravuje půdu pro všechny další výpovědi o Kristu. Prolog má být jakýmsi „návodem k četbě“. Hned na začátku ukazuje čtenáři, jaký je tento Ježíš ve své podstatě? Evangelista k tomu pravděpodobně použil píseň o Boží moudrosti, kterou znal ze své obce a kterou vyložil ve vztahu ke Kristu, aby tak získal úvodní text pro své evangelium.
„Na počátku bylo slovo“, už tato věta způsobuje některému čtenáři problém. Cítí se přetížen a jako by zbaven odvahy právě kvůli filozofickému a spekulativnímu vyjadřování. Prolog ale není spekulativním textem, je spíše hymnem, písní zvěstující básnickým jazykem, kým je Ježíš, Boží Syn, pro celé stvoření a především pro ty, kdo v něj věří. Jeho první část opěvuje všeobecný význam Slova pro celé stvoření (1-13) a druhá část obsahuje vyznání obce jako odpověď (14-18). V obou částech jde o dějinné působení Slova, především není oddělena skutečnost stvoření od spásy, dějiny světa od dějin spásy. Vše prostupuje moc Božího Slova. Výchozím bodem hymnu není učená teologická spekulace o věčném předpozemském bytí Slova, nýbrž konkrétní zkušenost obce věřících, kterou učinila s Ježíšem, jenž jí zjevuje Boha ve svém těle.
O této zkušenosti hovoří, když s vděčností vyznává: „Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy...Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.“ (14b. 16) Jen jemu vděčí za své nynější poznání Boha, které je autentické a spolehlivé, protože pochází od toho, který spočívá „na srdci“ Otce. O zvěsti, kterou přinesl tento jedinečný Boží vykladač, pojednává následující evangelium. Obec věřících učinila zkušenost s pozemským a vzkříšeným Ježíšem a nyní se zpětně táže, kdo je tento Ježíš ve své podstatě?
Protože se Bůh chtěl sdělit způsobem, který odpovídá našemu chápání, stal se člověkem. Evangelistu nezajímá, jak se to stalo, jde mu o to, že se boží Slovo stalo člověkem – vnímatelně, lidsky (srv. 1J 1, 1-4). Vtělení je pro něj především předpokladem pro zjevení Boží slávy na tomto světě. Bůh se skutečně a opravdově stal v Ježíši člověkem, jedním z nás. Nepřišel jako Bůh v přestrojení, jak si snad představují ti, kdo neberou vážně jeho lidství. V tom se ukazuje základní způsob, jak se lidem, světu, dává poznat Bůh. Boží slovo k nám přichází vždy jako dějinné, vtělené Slovo, ne jako nadpozemská pravda stojící mimo oblast času.
Janovi nejde o spekulace na téma „Slovo“, ale o zjevení, tedy spásu lidí, rychle proto přechází k pojmů jako je život a světlo. (1, 4n) Jako je Bůh Slovo, je také život a tento život je ve všem, co je, neboť vše bylo stvořeno skrze Slovo. Očekávali bychom, že se lidé tomuto Smyslu ochotně s vírou otevřou, vždyť za své bytí přece vděčí Slovu Života. Stalo se však něco neuvěřitelného: „Svět ho nepoznal“ a „jeho vlastní ho neřijali“ (1, 10n). Vlastními se myslí Izrael, ale zastupuje tu celé lidstvo. Jen někteří se s vírou otevřeli Slovu. Žijí z jeho božského počátku a jako Boží děti mají podíl na božském životě Slova. Obraz o narození z Boha (13) říká zřetelně, že nejde o jejich vlastní výkon, ale o Boží dílo. K těmto „Božím dětem“ patří ti, kdo v tomto hymnu o Kristu svědčí o své zkušenosti a poznání, abychom i my uvěřili.
„Všemohoucí Bože, tvé vtělené Slovo nás prozářilo novým světlem. Dej, prosíme, ať víra, která hoří v našich srdcích, je vidět i v našich životech. Amen.“
