Půlnoční mše, 24. 12. 2020
Texty: Iz 9, 1-6; Tit 2, 11-14; L 2, 1-20
Modlitby:
1/ Dobrý Pane, prosíme Tě za ty, kdo v tyto dny přicházejí do kostelů, k jesličkám, aby se jich dotkla zvěst o narození Božího Syna, o lásce Boha k člověku. Prosme za uzdravení zraněných lidských srdcí, která trpí neláskou, nenávistí, opuštěností, zradou. Dej, Bože, vyklíčit nové naději plynoucí z vědomí, že miluješ tento svět, miluješ každého člověka. K Tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za místa bojů a nepokojů a prosme za to, aby se konflikty řešily mírovou cestou. Modleme se za Náhorní Karabach, kde stále ožívají etnické boje mezi Armény a Ázerbájdžánci, prosme za obyvatele Ukrajiny. Mysleme i na ty, kdo jsou na útěku a hledají nový domov a jejichž osudy zastínila koronavirová pandemie. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za nemocné chorobou Covid 19 a za ty, kdo je léčí, doprovázejí a pomáhají jim nést tento těžký kříž. Prosme za lékaře, sestry, sociální pracovníky a dobrovolníky i za rodinné příslušníky nemocných. Bože, dej nám sílu unést vše, co je nám uloženo, abychom nesli, dej, ať zůstáváme skryti ve Tvém pokoji a míru. K Tobě voláme!
4/ Prosme dnes v noci za pracovníky, kteří se starají i o vánočních svátcích o to, abychom je my ostatní mohli prožívat v pokoji a bezpečí svých domovů. Modleme se také za členy vlády, kteří rozhodují o osudech miliónů lidí v této zemi. Ať vykonávají svůj úřad s pokorou. K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
Asi před rokem se objevily první zprávy o nové nákaze kdesi v Číně. V televizi jsme vídali obrázky prvních nemocných a slýchali jsme varovné hlasy epidemiologů, kteří tušili blížící se nebezpečí. Bylo ale kdesi daleko, tisíce kilometrů od nás, na východě Asie. Když se o několik týdnů později nakazili také lidé v Evropě a infekce se začala lavinovitě šířit do všech zemí kontinentu, začínalo nám docházet, že se tato nemoc týká také nás a je na dosah ruky. S napětím jsme sledovali zprávy o narůstajícím počtu nakažených a také informace o prvních obětech. Zvykli jsme si žít v tomto „válečném stavu“ , který je zvláštní tím, že nepřítel je neviditelný, ale zato dokáže být všudypřítomný a rychle se přemisťuje.
„Covid 19“, jak se tato nová pandemie nazývá, opanoval zpravodajství všech televizních i rozhlasových stanic a zaplavil stránky internetu. Je důležitější než etnické boje nebo uprchlíci. Snad jedině volby amerického prezidenta mu na pár dnů sebraly prvenství sledovanosti. V létě jsme se nechali ukolébat iluzí, že je vše zlé již za námi, ale s podzimními měsíci se naše naděje opět rozplynuly. A dnes slavíme půlnoční mši s rozestupy a rouškami a dodržujeme všechny bezpečnostní předpisy. Na mnoha místech se bohoslužby vůbec nekonají a lidé jsou schovaní ve svých domácnostech, kde se chrání před možným ohrožením. Je to jakási temná doba, kterou prožíváme.
„Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo, nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo“ (Iz 9, 1), slyší izraelští zajatci, deportovaní po asyrské okupaci v 8. st. př. Kr., do cizí země. Prožívali útrapy cesty, bídu, strach a nejistotu, někteří zakusili fyzické násilí. Pohanská krajina nebyla příznivá ani pro jejich víru. Temnota svírala také hrstku těch, kteří zůstali v zemi svých otců. Obě skupiny žily v „zemi šeré smrti“, v nebezpečí zániku a záhuby. Dolehl na ně trest za nevěru a hřích (srv. Ř 6, 23).
A přece ani tento lid v temnotách a na prahu říše smrti není bez naděje! Prorok mu z Božího pověření zvěstuje příchod světla, které uprostřed něho zazáří a pronikne každý kout. Odstraní nejen temnotu bídy, zotročení, strachu a zoufalství, ale i temnotu modlářství, hříchu a smrti. Přinese známost Boží milosti a pravou svobodu všem, kteří se tomuto světlu vydají.
Osvobozený lid se bude velice radovat a veselit jako o žních, když pole vydá bohatou úrodu, nebo jako když se bojovníci vracejí z vítězného tažení a dělí se o kořist. Moc nepřátel nad lidem bude zlomena Hospodinovým podivuhodným zásahem jako kdysi za dnů Gedeóna, když byl Boží lid osvobozen z midjanské poroby (Sd 7). Válečná výzbroj a výstroj bude zničena a nastane vláda pokoje.
Z prorocké zvěsti se dozvídáme, že osvobození a radost lidu nezpůsobí vpád spřátelené mocnosti, ale – překvapivě – narození dítěte – Syna a budoucího krále, v němž se skloní ke svému lidu sám Bůh. Již dříve ohlašoval prorok jeho početí a narození (srv. Iz 7, 14), nyní ho představuje jako vládce ozdobeného tituly. Už znamení dítěte ukazuje, že nebude vládnout násilím, ale láskou. Bude „divuplný rádce“, vladař nadaný Boží mocí a moudrostí. Poskytne svému lidu oporu, bude ho učit cestě spasení, přispěchá mu na pomoc v nouzi a nebezpečí (srv. Př. 8, 14).
Vždyť bude také „božský bohatýr“, ten, komu sám Bůh dává schopnosti vítězit a zvítězit. Přemůže všechny své protivníky a porazí i hřích a smrt. Dokonale vysvobodí a ochrání svůj lid.
„Vládce pokoje“, další z titulů božského dítěte, ohlašuje, co přinese jeho vláda. Pokoj (šalom) není jen opakem války, ale zahrnuje všechno, čeho je třeba ke spokojenosti a štěstí v pravé poslušnosti Boha a bratrství mezi lidmi.
Bohem daný král nepřijde jen pro Boží lid, ale jeho vláda se bude šířit i nad ostatní národy a lidská společenství. Prorok ho spojuje s dynastií Davidovou a potvrzuje, co zaslíbil Hospodin ústy proroka Nátana Davidovi (srv. 2S 7, 12-16). Království, které zaslíbený Syn nastolí, přeroste Davidovu říši. Bude to království pokoje, práva, spravedlnosti, království věčné. Tento Syn bude velikým darem pro lid: „Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ Takové naděje nemůže splnit žádný pozemský král. Izrael měl pochopit, že své naděje má skládat až do vládce doby poslední – Mesiáše.
Toto pondělí 21. 12. 2020 jsme mohli i pouhým okem pozorovat zvláštní nebeský úkaz, který se opakuje jednou za několik desítek let. Jednalo se o přiblížení planet Jupiter a Saturn. Vědci předpokládají, že podobný jev bude možné opět spatřit na obloze až za 60 let. Existuje domněnka, že právě tato konjunkce planet pohnula mudrce z východu, o nichž vypráví Matoušovo evangelium, k cestě za narozeným Ježíšem, králem Židů.
Vyprávění o Ježíšově narození podle Lukáše (L 2, 1-20) začíná líčením historických událostí. Vybírání daní, nařízené císařem Augustem, je podnětem, aby Maria s Josefem šli do Betléma. Tato událost za císaře Augusta a místodržícího Qurinia sídlícího v Sýrii se nedá historicky doložit. Pro Lukáše je příležitostí, aby zařadil Ježíšovo narození do dějin Římské říše, světového impéria, a určité konkrétní epochy, aby zdůraznil kontrast mezi údajným vládcem Augustem a pravým králem světa, mesiášským dítětem Ježíšem.
Jako Davidův potomek jde Josef s Marií do Betléma. Tady – možná po delším pobytu – přichází Mariina hodina a ona porodí své dítě. Jde o prvorozeného syna, což má svůj význam kvůli kulticko-právnímu postavení prvního syna v manželství. Také Boží lid je Hospodinovým prvorozeným (srv. Ex 4, 22, Sir 36, 36, 18, Jr 31, 9), a Kristus je v Novém zákoně první mezi mnoha bratřími (Ř 8, 29) a prvorozený všeho stvoření (Ko 1, 15). Novorozence položí jeho matka do jeslí, do žlabu pro dobytek, protože se pro ně nenašlo důstojnější místo.
Místo očekávaného židovsko-zelótského politicko-vojenského mesiáše z rodu Davidova přichází záchrana v tomto ubohém dítěti. Bůh spasí svět skrze to, co je chudé a slabé. Toto zjevení není určené znalcům Zákona a horlivcům pro Zákon, ale pastýřům, jak ukazuje druhá scéna Lukášova líčení. Jsou to prostí věřící, pokorní a chudí. Vykonávají povolání, které patřilo k nejrozšířenějším v Izraeli a připomínají tak také krále Davida, původním povoláním pastýře, který se stal jako král pastýřem Božího lidu. Z jeho rodu měl přijít očekávaný Mesiáš.
Boží anděl ohlašuje událost narození Páně jako radostnou a určenou všem bez rozdílu: „Hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid.“ (10) A přece se tato událost skrývá za nepatrným znamením dítěte, zabaleného do plenek. Jen oči víry v něm mohou spatřit budoucího Mesiáše. Zástupně za věřící lidstvo se pastýři vydají objevit toto znamení. Nebeský sbor andělů komentuje radostnou zvěst provoláváním slávy Bohu – Gloria in Excelsis Deo! Toto zvolání je tvrzením: Bůh je oslaven a lidstvu nabízí pokoj - šalom. „Lidmi jeho zaslíbení“ (podle Vulgáty „dobré vůle“ - bonae voluntatis) jsou všichni, které Bůh přijal, kdo věří a žijí podle jeho vůle.
V závěrečné části vyprávění se andělé vracejí zpátky do nebe a pastýři povzbuzení zjevením andělů spěchají k jeslím, kde nalézají Ježíše, Mari a Josefa a vyprávějí jim, co jim andělé zvěstovali. Pastýři se pak také vracejí do svého všedního života, ujištěni o Boží lásce i moci, s jistotou, že toto „dítě“ přinese spásu. V něm Hospodin navštívil svůj lid a dal mu spasení (L 1, 68n), on přináší pokoj na zemi (L 2, 14).
Z Hvězdy vyšlo Slunce,
nebeské znamení,
Syn je dán Panně,
nevídané dění,
tobě, ó Panno Maria.
Otec Syna poslal
z nebeské výsosti,
v služebnost ho poddal
z nesmírné milosti,
tebe, Pane Jezu Kriste.
Bůh běh přirozený
ráčil pozměniti,
jako Král přemocný
slib chtěl naplniti,
v tobě, ó Panno Maria.
Záře vzešla ráno,
s sluncem se spojila:
Panně bylo dáno,
aby Matkou byla
tobě, Pane Jezu Kriste.
Amen.
