4. neděle po Zjevení Páně (30.1.2022) - modlitby a kázání sestry Heleny Smolové, farářky CČSH v Lounech.
Texty: Jer 1, 4 – 10; 1 K 13, 1 – 13; L 4, 21 – 30
Modlitby:
1/ Bože, prosíme tě za obyvatele východního pobřeží USA, které zasáhla sněhová bouře a desítky tisíc domácností se ocitly bez elektrického proudu. Hrozí lokální záplavy. Modleme se za evropské státy, ohrožené silným větrem. Smiluj se, Hospodine!
2/ Modleme se za nemocné Covidem i za všechny, kdo jim pomáhají a kdo je léčí. Prosíme Tě, Pane, abychom nepodléhali negativismu a pocitu marnosti, když přicházejí zprávy o vysokých počtech nakažených a také o možnosti šíření dalších virů, smrtelnějších, rychleji postupujících. Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za klidný průběh Zimních olympijských her v Číně, za bezpečí sportovců i pořadatelů, za odvrácení hrozby možných teroristických útoků a šíření virové nákazy. Smiluj se, Hospodine!
4/ Modleme se za děti a mládež! Celá generace vyrůstá v atmosféře covidového nebezpečí, někteří trpí úzkostmi a depresemi a nemají naději do budoucna. Prosme za církev, aby stála při všech hledajících útěchu a naději! Smiluj se, Hospodine!
5/ Prosme za odvrácení války na Ukrajině a řešení konfliktu mírovou cestou. Naše myšlenky a modlitby jsou s lidmi z Ukrajiny, kteří se bojí, že ztratí svobodu. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
V současné společnosti se jen vzácně setkáme s označením někoho za „proroka“. Snad pouze v souvislosti se schopností někoho odhadnout vývoj událostí a upozornit na možná úskalí a nebezpečí.
V biblickém prostředí se za proroka pokládal člověk oznamující Boží vůli a stojící v mimořádné Boží blízkosti. Jedním z prvních proroků je tak Mojžíš, kterého si Bůh povolává ke svému dílu (srv. Ex 3,1 – 4, 17) a vkládá do jeho úst svá slova (srv. Dt 18, 18), takže může mluvit s plnou autoritou jménem Božím (srv. Nu 35, 1 n). Byl Božím Vyslancem u jeho lidu, zvěstovatelem spravedlnosti, vykladačem minulosti i přítomnosti, varoval před následky neposlušnosti a ohlašoval Boží soud. Skuteční proroci rozvíjeli to, co přijal Mojžíš. Brali vážně Boží příkazy a zjevení jeho vůle. Jejich hlavním úkolem bylo posuzovat minulost a zasahovat do přítomnosti, když poukazovali na Boží cesty.
Slovo, které se stalo k Jeremiášovi (1. čtení), rozhodlo o jeho životě, údělu i poslání. Hospodin se mu nepředstavuje jménem jako Mojžíšovi, ale činem: Znal jsem tě, posvětil jsem tě, dal jsem tě pronárodům za proroka. (5) Jeremiáš bude prorokem nejen vlastního lidu (Judy a Jeruzaléma a zbytků Izraele), ale i pohanských národů, protože Hospodinovo panování a jeho královská moc sahá až do nejzazších končin země. Slovo Páně se nezastaví ani před chlapcovými výmluvami a obavami. S příkazem dostává také ujištění, že ho Bůh nenechá osamělého. Navzdory výhradám a výmluvám se Jeremiáš stává Hospodinovými ústy, jeho mluvčím. Sám Bůh vložil svá slova do jeho úst. Jeremiáš není Pánem, ale služebníkem slova, nemůže s ním libovolně zacházet. V jeho životě přijdou chvíle, kdy si bude trpce stěžovat na svůj úděl (srv. Jr 20, 7 – 9). Boží pověření mu ale zároveň dává autoritu, která ho činí svobodným: je ustanoven nad pronárody a královstvími. Jeho slovo přinese také rozdělení a způsobí nepřátelství vůči němu, ale konečným cílem jeho služby je stavění a sázení, nový začátek. (10)
Jak potvrzují evangelia na více místech, byl Ježíš zástupy také považován za proroka (srv. Mt 21, 11. 45, L 7, 16; 24, 19, J 4, 19; 6, 14; 7, 40; 9, 17) Stejně jako starozákonní proroci přinášel lidem Boží slovo, dokonce jím sám byl (srv. J 1, 1 – 14).
Když v nazaretské synagoze ohlašuje, že se „dnes“ splnilo Písmo, které právě z Izaiášovy knihy přečetl, jde o víc než o pouhý časový údaj, odlišující „dnešní den“ od včerejšího nebo zítřejšího. Týká se dne, v němž se děje něco neobvyklého nebo dlouho očekávaného. Dávná zaslíbení proroků a touhy Izraele docházejí k svému cíli v Ježíšově působení. Nastává čas spásy. (21)
Reakce lidí je rozpolcená. Přisvědčují mu a zároveň se diví, odkud se bere Boží milost, která je s ním? Vždyť ho znají jako Josefova syna. (22) Ježíš prorocky vyslovuje myšlenky svých krajanů. Pokud je Mesiáš, jistě o svém poslání podá důkaz. Očekávají stejné činy uzdravování, o nichž slyšeli, že se udály v Kafarnaum. (23) Slavnostním „Amen, amen“ Ježíš uvádí přísloví, v němž sám sebe označuje za proroka: „Žádný prorok není vítán ve své vlasti.“ (24) a naznačuje, že bude odmítnut.
Ježíšovo vystoupení v nazaretské synagoze je opravdu velmi zásadní, jak ukazují také jména proroků Eliáše a Elizea, na něž se Mistr odkazuje. Jako byl Eliáš poslán k vdově do Sarepty a Elizeus k syrskému Námanovi, tedy k lidem z okolních „národů“, překročí i Ježíš hranice Izraele. Tak bude evangelium zvěstováno pohanům, poté, co ho nepřijmou v Izraeli. (25 – 27)
Přestože Ježíš přichází v moci Ducha a vyhlašuje „milostivé léto Hospodinovo“, lidé reagují hněvem. Postoj Nazaretských připomíná současníky proroka Jeremiáše, kteří nechtěli slyšet jeho slovo: „Neprorokuj ve jménu Hospodina a nezemřeš naší rukou.“ (Jr 11, 21) Hněv vůči Ježíši způsobilo jeho odmítnutí vykonat zázrak a možná také jeho zaměření směrem k pohanům. (28) Rozhněvaní lidé chtějí Ježíše svrhnout ze skály. (29) Ježíšovu řeč očividně vnímali jako rouhání. Jejich úmysl zabít Ježíše už v této chvíli, na začátku jeho veřejného působení, je první předzvěstí jeho ukřižování. Byla mu ale poskytnuta ochrana, protože ještě nenastal čas jeho pašijí. (31) V Nazaretě mu nikdo nic zlého neudělal, neboť není možné, aby prorok zahynul mimo Jeruzalém. (srv. L 13, 33)
Křtem jsme přijali účast na Ježíšově prorockém poslání. Všichni jsme pozváni nést Boží slovo hledajícím, trpícím, nemocným, lidem bez naděje. Údělem proroků nebylo vždy nadšené přijetí, naopak. Velmi často se setkávali s odmítnutím nebo dokonce touhou lidí umlčet je, zbavit se jich. I my se někdy v dobré snaze můžeme ocitat v nepříjemných situacích. Zraňující slovo mnohdy bodá jako nůž a jeho bolest pociťujeme ještě dlouho poté, co bylo vysloveno. Je možné pokračovat, neuzavřít se do své bolesti a nerezignovat na svěřený úkol? Jsou bolesti duše, které může utišit jen Bůh sám, a rány, které se bez jeho léčivé milosti neuzdraví. Duchovní sílu dostaneme v modlitbě, ve svátostném pokrmu a nápoji, stejně jako v povzbuzujícím slovu církve.
„Bojuj dobrý boj víry, abys dosáhl věčného života, k němuž jsi byl povolán a k němuž ses přihlásil dobrým vyznáním před mnoha svědky.“ (1 Tim 6, 11) Amen.
