V řadě náboženských obcí se již v neděli 31. října 2021 (31. neděle v mezidobí) připomínala Památka mučedníků a svědků Páně (všech svatých) či Památka všech věrných zesnulých. Tak také sestra farářka Helena Smolová v náboženské obci Louny kázala na text Památky mučedníků a svědků Páně.
Texty: Iz 66, 20 – 23; Zj 21, 1 – 6 a; J 11, 1 – 5. 17 – 27. 38 – 44
Modlitby:
1/ Bože, modlíme se za nemocné Covidem 19, kterých stále přibývá. Prosíme tě za odborníky - virology i politiky, aby jejich spoluprací vznikala účinná opatření proti šíření nákazy. Modlíme se za solidaritu mezi lidmi, za ochotu snášet omezení ve prospěch ochrany zdraví a života. K tobě, Pane, voláme!
2/ Modleme se za kněze Martina G., který prochází nemocí a těžkou životní zkouškou. Bože, je-li to tvá vůle, zachovej tohoto svého služebníka, aby mohl dále přinášet druhým tvé slovo i svátosti. K tobě voláme!
3/ Modleme se za prezidenta republiky, Miloše Zemana, prosme za jeho zdraví! Modleme se k Hospodinu!
4/ Modleme se za politiky a státníky, kteří jednají na summitu G20 o světové hospodářské krizi i o covidové pandemii. Dej, Pane, světlo jejich rozumu a povzbuzuj je v zodpovědném nesení svěřeného úřadu. Prosme za lidi ohrožené energetickou krizí, kteří se ocitají na pokraji chudoby, trpí duševně i fyzicky. Prosme za solidaritu mezi lidmi i mezi jednotlivými zeměmi! K tobě, Bože, voláme!
5/ Dobrý Pane, svěřujeme ti lidi přicházející v těchto dnech na místa posledního odpočinku svých blízkých, na hřbitovy, do kolumbárií, ale také na bohoslužby. Dotkni se jich svým slovem, ať pocítí, že hrob je sice místem uložení tělesných ostatků, ale není definitivní tečkou za životem, protože tvůj prázdný hrob se stal znamením tvého vítězství nad smrtí a hříchem. Dej, Pane, naději tam, kde se usídlila beznaděj, buď světlem těm, kdo zoufají a jejichž srdce svírá bolest nad ztrátou blízkého člověka nebo strach ze stárnutí, nemocí a konečnosti lidské existence. K tobě, Pane, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
Na přelomu října a listopadu tradičně přibývá návštěvníků hřbitovů a kolumbárií, míst posledního odpočinku našich blízkých. V sychravém podzimním počasí lidé cestují do různých měst a obcí, aby si připomněli členy svých rodin a své přátele, symbolicky zapálili svíčku na jejich hrobě, položili květinu a setrvali pár okamžiků u kamene připomínajícího lidský život, který se uzavřel.
Na centrálním hřbitovním kříži a často i na mnoha náhrobcích bývá nápis připomínající Ježíšova slova z dnešního evangelia: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“ (25 b – 26) Ta slova byla určena Martě, Ježíšově blízké přítelkyni a sestře zesnulého Lazara, který rovněž patřil k Ježíšovým přátelům.
Celé toto vyprávění o Lazarovi je poskládáno z několika epizod, jakýchsi zastavení na Ježíšově cestě k Lazarovu hrobu, během nichž Ježíš vykládá smysl události, k níž dojde na samém konci příběhu, když Ježíš svého přítele Lazara vzkřísí z mrtvých. Cesta k hrobu přítele Lazara je tak vlastně také cestou k jeho vzkříšení. Jakousi spojnici mezi zastaveními tvoří názor, že Ježíš měl přijít dřív ( 21, 32, 37), který se střetává s postojem samotného Ježíše, že jeho zdržení bylo úmyslné. (6)
V Betánii, kde Lazar a jeho sestry, Marta a Marie, žili, už Ježíš dříve pobýval, což také evangelista připomíná (2) hned v úvodu. Zmiňuje i to, že všechny tři Ježíš velmi miloval (5). Láskyplný vztah je patrný i ze vzkazu, který dostává Ježíš od sester o Lazarově nemoci (3) a všímají si ho později i Židé (36).
Ježíšova reakce na sdělení Lazarových sester je překvapivá. Namísto rychlé akce předkládá své hodnocení situace (4). Mohlo by se zdát, že „nemoc, která není k smrti“, jak říká, není vážná a Lazar není v ohrožení života, takže není třeba spěchat. Jak se ale ukáže, mluvil Ježíš už od začátku o Lazarově vzkříšení, nikoliv o jeho uzdravení. Ježíš nepoukazoval na Lazarovu nemoc, jako spíše na Boží moc. A učedníci Ježíši – tak jako na mnoha jiných místech – nerozumí. Nakonec ani nejde o vzkříšení Lazara, ale o Božího Syna a jeho oslavení, k němuž Lazarovo vzkříšení ukazuje.
Než se Ježíš dostane do Betánie k Lazarovým sestrám, je jejich zesnulý bratr již čtyři dny v hrobě. (17) Je to také doba od Lazarovy smrti, protože mezi Židy bylo zvykem konat pohřeb v den úmrtí. Nyní je tedy jasné, že dění směřuje k hrobu, i když k němu se Ježíš dostane až úplně nakonec. Nejprve se setká se sestrami a také se Židy, kteří přišli obě ženy utěšit v zármutku nad ztrátou bratra. (19 – 40)
Chování sester Marie a Marty připomíná vyprávění z Lukášova evangelia, kde Marta vystupuje aktivněji a vyslouží si za to pokárání. (srv. L 10, 38 – 42) Také zde je Marta aktivnější, ale na rozdíl od Lukášova příběhu ji její starostlivost neodvádí od Ježíšova slova, ale naopak to je ona, kdo s Ježíšem vede rozhovor a vyznává svou víru. Zprávu o Mistrovi pak podává také Marii. Evangelista Jan zdůrazňuje spíš podobnost jednání obou sester a také jejich židovských přátel. Obě sestry přicházejí k Ježíši a obě s výčitkou. (21 a 32) Poprvé na ni Ježíš reaguje rozhovorem (23 – 27), podruhé jednáním. (33 n)
Když se Marta s Ježíšem setká, oslovuje ho „Pane“ a obě části její promluvy jsou vyznáním. První vyjadřuje přesvědčení, že Ježíš má neobvyklou moc uzdravovat, ale zároveň je také výčitkou. Lazar mohl žít, ale Ježíš přišel pozdě. V tom se nakonec shodnou všichni. Ukazuje se napětí mezi očekáváním lidí a Ježíšovou nabízenou pomocí, což je situace, kterou neznáme jen ze stránek Janova evangelia, ale také ze své zkušenosti. Nenaplněná představa o tom, jak se měl Ježíš nebo nebeský Otec zachovat, vyvolává zklamání a probouzí pochybnosti.
Marta ale v rozhovoru s Ježíšem pokračuje (22) a ujišťuje ho, že v něj neztratila důvěru tak docela, neboť nepochybuje o jeho blízkém vztahu k Bohu. Rozhovorem Marty s Ježíšem celý příběh vrcholí. Toto setkání je důležitější než samotný závěr vyprávění, kdy Ježíš povolá zesnulého zpátky do života.
Martu asi nemůžeme jednoduše pokládat za osobu s nedostatečnou vírou a mylnou představou o Ježíši. Její očekávání je otevřené (22) a Ježíšova slova o tom, že bratr vstane, znějí záhadně a jedinečně. (23) Marta vyznává ve všech třech svých vyznáních víru, kterou sdílel evangelista a jeho současníci i další generace křesťanů.
Ježíš se prohlašuje za „vzkříšení“ a „život“. (25 b) Nejde tu o nějakou úvahu nebo vizi, ale o slova Ježíše Nazaretského. Taková deklarace odpovídá provolání Prologu Janova evangelia: „Slovo se stalo tělem“ (srv. J 1, 14). Ježíš je tím, za koho se prohlašuje. Dvojdílné vysvětlení odpovídá dvěma částem jeho prohlášení. Ježíš přináší život jako naději na konci věků, život navzdory smrti a po smrti: „.... kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít, “ ale přináší ho také tak, že přítomný život, nesený vírou v něj, přechází ve věčnost: „...kdo žije a věří ve mne, neumře navěky.“
Na Ježíšovu otázku: „Věříš tomu?“ odpovídá Marta slovy: „... ty jsi Kristus (tj. Mesiáš), Syn Boží, ten, který má přijít na svět.“ (27) Věří tomu, co o sobě Ježíš řekl, a vyjadřuje svou víru slovy vyznání první církve. Podobné přesvědčení najdeme v evangeliích jen na několika dalších místech: u Petra (srv. Mt 16, 13 – 20) a v závěru Janova evangelia u Tomáše. (srv. J 20, 28)
Vzkříšení Lazara je znamením, ukazujícím k Ježíši jako Dárci života. Ježíšova slova určená Martě i všem dalším generacím Ježíšových učedníků vyjadřují naději, spočívající ve víře v Ježíše jako Božího Mesiáše.
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že jsi svou smrtí a vzkříšením zrušil naši smrt a získal nám věčný život. Amen.
