Vážení hosté, milí přátelé, sestry a bratři,
děkuji vám, že jste přišli na toto slavnostní setkání ke 100. výročí Církve československé husitské.
Původně jsme se měli setkat v červnu v Národním domě na Smíchově na široce pojaté kulturní a společenské akci. Secesní dům na Smíchově byl v dějinách vzniku naší církve významným místem. Právě tam došlo na jednání reformních kněží k rozhodnutí založit novou samostatnou křesťanskou církev, navazující na Husův odkaz a českou reformaci. K jejímu vyhlášení pak došlo při bohoslužbě v chrámu sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze. Tam jsme se mohli setkat v lednu tohoto roku a připomenout si tuto událost v neomezené míře i s našimi zahraničními partnery a hosty.
Ale i toto místo, kde se dnes setkáváme, je pro naši církev důležité. Jsme v kostele, který je součástí ústředí naší církve. Základní kámen tohoto Husova sboru poklepal dr. Karel Farský – první patriarcha, ale jeho stavbu sledoval již nemocen a jeho otevření se nedožil. Kovové zábradlí a dvě palmy po stranách připomínají interiér kostela Na Slovanech, založeného Karlem IV., kde se slavila a pěstovala slovanská liturgie. Klenba má navozovat atmosféru vladislavské či jagellonské gotiky, neboť v době jagellonské rozvíjela svůj život utrakvistická církev. Dobu české reformace připomínají symboly „husitského slunce“ – monstrance a kalich, jak na budově směrem do náměstí, tak i prvky v kostele – v oknech a ve tvaru varhan. Stavba svým ideovým pojetím navazuje na starokřesťanskou tradici a na dobu české reformace. V tomto kostele se konají sněmy a volby patriarchů, generální synody duchovních a další důležitá shromáždění. Vzhledem k mimořádným okolnostem jsme přemístili akci z „národního domu“ do „církevního domu“. Vítejte tedy u nás!
Dnešní zářijové datum nebylo voleno náhodně. Právě 15. září před 100 lety byla naše církev schválena tehdejším státem – vyhláškou ministerstva školství a národní osvěty. Dříve jsme toto datum ani příliš nezdůrazňovali, náš zájem se soustřeďoval na českou mši o Vánocích roku 1919, na datum 8. ledna – den rozhodnutí nebo na 11. ledna – den vyhlášení církve. Schválení státem má však také svoji závažnost a dosah.
Měsíc září má vztah k naší státnosti. Stát je sice politický útvar, ale má své duchovní kořeny, z nichž vyrůstá. Na září připadají svátky kněžny Ludmily (16. září) a knížete Václava (28. září). V září zemřeli dva první prezidenti našeho novodobého státu – Tomáš Garrigue Masaryk (14. září 1937) a Edvard Beneš (3. září 1948). Masaryk se opíral při utváření nového státu o českou reformaci a její humanitní odkaz.
Státní uznání církve znamená, že se stává hodnotnou součástí společnosti a má práva a možnosti pro své působení ve veřejnosti. Je tak zaručeno v rámci zásady náboženské svobody, že může vykonávat své poslání, ale současně se stává respektovaným partnerem a spolupracovníkem státu. Církev v dobrém smyslu má podporovat stát a jeho úsilí o společné dobro. Naše církev, která vznikla v podmínkách státu, založeného na demokratických hodnotách a humanitních idejích, takový stát podporovala a napomáhala jeho budování. V průběhu dějin byl však náš vztah ke státu ovlivňován politickými proměnami jeho podoby. Některá podoba našeho státu se v průběhu 20. století od původních idejí naší novodobé státnosti zcela vzdálila. Naše církev byla od počátku otevřená vůči společnosti a ve společnosti se snažila podpořit a posílit etické hodnoty ze zdrojů Ježíšova učení. Ne vždy jí to bylo umožněno, zvláště v dobách totalitních režimů, kdy byla omezována svoboda a práva všech, tedy i církví. Proto jsme vděčni za to, že tuto pozitivní spolupráci mezi církvemi a státem můžeme v různých oblastech již tři desetiletí hledat, navazovat a rozvíjet.
Dnešní shromáždění v rámci 100. výročí má charakter společenské a kulturní akce a je výrazem poděkování naší církve za spolupráci, jak v rámci ekumeny, tak i s institucemi veřejného života a státní správou. Vážíme si této spolupráce v rámci spektra celé naší společnosti. Ceníme si spolupráce při různých akcích a projektech se Senátem, Poslaneckou sněmovnou, Ministerstvem kultury, Magistrátem hlavního města Prahy a s vedením krajů, měst a obcí, jak v naší vlasti, tak i v zahraničí. Připomenu města a obce, s nimiž nás spojuje husitská tradice – Husinec, Tábor, Chelčice, Čejetice, Poděbrady a mnohá další. V roce 2012 uzavřela naše církev memorandum o porozumění s městem Kostnice, jehož součástí byly konkrétní projekty. Spolupracujeme s vedením Městské části Praha 6 v kulturní oblasti a děkujeme, že v letošním roce podpořilo opravu zdejších varhan. Tento prostor kostela slouží i ke konání řady hodnotných hudebních akcí pro veřejnost.
Vážíme si spolupráce s Univerzitou Karlovou, jejíž součástí je Husitská teologická fakulta, kde získávají vzdělání duchovní a budoucí pracovníci naší církve. Ale také jsme navázali tvořivou spolupráci s Českým vysokým učením technickým v Praze a uskutečnili ke 100. výročí republiky a ke 100 letům naší církve projekt o architektuře našich sborů meziválečného období. Výstupem je publikace a putovní výstava, které zde budou prezentovány. Přiznání zvláštních práv nám umožňuje konat duchovní službu v Armádě české republiky a ve vězeňství, pastorační péče se uskutečňuje ve zdravotnických zařízeních. Pro výuku ve školách, sborech a rodinách jsme vydali novou učebnici náboženství „Kořínky víry“. Rozvíjíme diakonickou činnost a sociální práci, kterou byla naše církev v době první republiky charakteristická.
K našemu jubileu vznikl jako kolektivní dílo obsažný Biografický slovník Církve československé husitské, který zachycuje mnohé osobnosti, jejich příběhy a jejich osobitá svědectví. Jednotlivá svědectví duchovních i laiků se protkávají ve svědectví celku církve. Jako církev máme úkol ukazovat slovem i životem ke Kristu a šířit světlo jeho evangelia. I přes svoji nedostatečnost a slabost o to v Církvi československé husitské usilujeme s Boží milostí sto let. Motto „Sto let služby Bohu, sto let pomoci člověku“, není určeno jen pro ohlížení se zpět do minulosti, ale je to výzva pro přítomnost a budoucnost.
Zvláštní doba, v níž jsme se ocitli, nás vede do izolace, oddělování se jedněch od druhých, vzdalování se od sebe navzájem. Nákaza a riziko nemoci narušuje naše dříve samozřejmá lidská setkávání. Běžné záležitosti a činnosti se stávají najednou složitější a těžší. Proto právě v této době potřebujeme o to více pociťovat vzájemnou lidskou blízkost a oporu, a rozvíjet pomoc a spolupráci napříč církvemi, národy i státy.
Věřím, že vás i toto naše dnešní společné setkání, s představením našich jubilejních projektů a s hudebním vystoupením umělců, všechny povzbudí a obohatí.
Září L. P. 2020
Tomáš Butta
patriarcha
