b_270_270_16777215_00_images_articles_martina2_cropped.jpeg

Text Martiny Viktorie Kopecká pro Melting Pot Nefestivalu (Colours of Ostrava).

Úvahy nad spojením "úhel pohledu" mě dovedly až k rozsocháči. Jo, taky jsem dost dobře nevěděla, co to je. Rozsocháč je označení protitankové překážky, je to objekt ve tvaru písmene x s jednou kolmo přidanou rovinou, díky které je tak stabilní a nesmlouvavě odolný. Taky se tomu říká "český ježek". Funguje na všechny strany.

Rozsocháč - železebeton, vz. 1938
Rozsocháč - železebeton, vz. 1938
Tenhle trojramenný kříž se mi stal podkladem pro myšlenku, kterou s vámi chci sdílet. Je spojená s dobou korony, která - jak vidno - se stala neviditelným nepřítelem, který přichází kdykoliv bez pozvání, a tak tiše, že si ho ani rozsocháč nevšimne.

Ale od protitankové překážky k teologickému úvodu. Pinchas Lapide, židovský teolog, říká, že se Bible buď bere doslova anebo se bere vážně. Na tom skutečně něco je. V době karantény ke mně přilétávaly zprávy o tom, jak jsme "ve válce", a jak na nás přišel "Boží trest" a tímhle prismatem někteří na situaci hleděli od začátku až do konce - tedy jestli můžeme o nějakém konci vůbec mluvit.

Z domnění, že křesťanství je v podstatě pojišťovnou štěstí jsme se jen velmi pomalu posouvali k osvobozování tu a tam maskovaného modlářství k vyspělejší představě Boha. Četly se biblické texty a braly se spíš doslova než doopravdy vážně. K mému překvapení se k věřícím přidávali i lidé, kteří do kostela chodí jen svátečně anebo taky nikdy, a touha po duchovním životě byla hmatatelná ve všech možných i dost nemožných kontextech, třeba když se politici začali modlit a zachraňovali mrtvé.

A tak jsme najednou absolvovali nevyžádanou lekci o pokoře, kterou nešlo projít bez ponětí o naději, bez touhy po smyslu. Dívali jsme se docela bezmocně na své možnosti, na své prázdné ruce - a na svou rodinu, která nám byla blíž, než jsme si vůbec někdy uměli představit. Ignác z Loyoly nabádá: Jednej, jako by všechno záviselo na tobě a modli se, jako by všechno záviselo na Bohu.

Žijeme ve společnosti, která funguje zejména v měřítku úspěch a neúspěch. To je první rovina toho našeho slavného rozsocháče z úvodu. Homo sapiens a jeho hodnocení od nuly ke stovce, buď blbý nebo dobrý anebo průměr. Úspěch se měří bez ohledu na to, zdali je člověk opravdu šťastný. Úspěch se taky někdy předstírá, závidí a ukazuje - místo toho, aby se vnitřně ve vděčnosti a tiše prožíval. Korona nasadila korunu absurditě těchto úvah o úspěchu člověka, korona posvítila na ego a vyžádala si k horizontále ještě vertikálu, kolmo postavenou relativizaci, která z homo sapiens udělala homo patiens. Nejen, že jsme se stali pacienty, ale taky jsme si dost významně sáhli na svou trpělivost.

Netrpělivý bezmocný. Beznadějný nemocný.

Začali jsme se tedy rozhlížet nahoru i dolů. Nahoře jsme hledali pochopení, smysl, naplnění, možná i Boha a jeho spásu, toužili jsme po milosrdenství. A dole jsme tušili beznaděj, a nesmysl. Báli jsme se pomyslet a tmu a chlad, který se v tomto pomyslném sklepě netrpělivého člověka skrývá. Jenže korona zavelela, jdi si pěkně prohlédnout svůj suterén, a pobuď v něm, zkus se nebát ve vlastním stínu, prožij 40 dní - postní doby, italsky Quarésima - karantény se vším všudy. Proměň svoje utrpení v sílu. Vylez na světlo s vědomím sebe nikoliv jako samosprašného individua, ale jako sebevědomého člověka, který je součástí společenství. Víra bez skutků je mrtvá, říká Ježíš a vyvádí nás z naší cely pěkně do světa, za hranice našeho bezpečného dvorečku.

Člověk je schopen a nadán k tomu, aby sám sebe posouval, ztrácel se alespoň na chvíli ze zřeteli, aby se oddal nějaké smysluplné činnosti nebo svému bližnímu. Sebetranscendence, o které mluví Viktor Frankl, ve zcela zásadním kontextu holocaustu, je inspirací a náhledem na téma odolnosti, které budeme muset jako společnost pravděpodobně zas a znova otevírat, dokud hladinu resilience nedotáhneme dost vysoko na to, abychom se měsíc co měsíc netopili ve vlastní a kolektivní zoufalosti.

Je na nás, abychom se učili ze smrti - stali se odpovědnými za své bytí, vědomí, celý svůj život a zároveň byli bděle pokorní vůči Boží vůli. Naše utrpení nás zve k tomu, abychom se vnitřně osvobodili, abychom případnou vlastní vinu přijali jako pozvání k proměně a nezabředávali do ní hlouběji tak, že nás jednou zneschopní definitivně.

Vertikální rovina našeho rozsocháče, která má na vrcholu - spásu, naději, Boha, nás zas a znova učí relativizovat náš úspěch a dívat se spíš po smyslu. Jsou tři základní možnosti, jak nalézat smysl a tvořit hodnoty, mluví o tom opět Frankl - za prvé, když něco dělám a tvořím - každá dobře odvedená práce má smysl, každá chyba má smysl, protože vede k učení, za druhé, když něco prožívám, když miluji - tedy dávám a také přijímám, a do třetice, když se něco rozpadne, když nějakou situaci nemohu změnit, je na mě, abych i toto smysluplně pojala tím, že utrpění proměním v sílu.

V osmém Žalmu stojí: Co je člověk, že na něho pamatuješ? Být člověk má mj. znamenat, že se umíme vědomě nasměrovat na jiné bytí, na lidské spolubytí, na dialog, který z nás činí nikoliv inertní soustavu buněk, ale komunikující organismus s touhou rozumět okolí a být jím také pochopen a přijat. Nikoliv tolerován, ale respektován, do krajnosti vzato - milován a tím nedílně propojen. Martin Buber říká, že člověk je bytost dialogu, potřebuje "ty" k tomu, aby se stalo "já". Jenže ona to není jen úsečka o dvou koncích - to by z toho byl dvojí monolog, někde na ose mezi Tebou a mnou je obsah a z něho pramenící porozumění. Zpět k lásce - láska je společná modlitba, modlitba ve dvou, láska má tvar trojúhelníku - vychází z naší základny a směřuje optimálně směrem k vrcholu, který nás přesahuje, je výš než my - je to smysl, je to Bůh, je to důkaz jeho existence. Pravý dialog i pravá láska oba póly proměňuje, stávají se trochu jinými, stávají se sami sebou.

A tak právě tahle rovina je tou třetí v rozsocháči - je našikmo mezi linkou úspěch/neúspěch a smysl/nesmysl. Je to rovina Já/Ty. Kde Ty - je i svět a Bůh. Když bychom si rozsocháč nakreslili, tak to vizuálně vypadá, že pól Já, je níž než Ty a je to tak do jisté míry v pořádku - já je níž beznaději, nesmyslu - a odtud, pokud dobře poznám svůj sklep - vycházím nahoru - ke smyslu, k Tobě, a nakonec i k Bohu, k něčemu, co je mi transcendentní, co mě přesahuje.

Skončím větou, kterou Ježíš říká na kříži, když umírá - Eloi, Eloi, lema sabachtani: Bože, Bože, proč jsi mě opustil? Máme tendenci se dívat na tuto situaci, jako na zoufalství, pramenící z opuštění, které se odehrálo - minulý čas, jenže ona hebrejština to myslí jinak - říká - pro co jsi mě opustil, proč se mi děje, to, co teď prožívám, co mám pochopit, čeho se mám dotýkat, abych tím prošel? No - pravdy a lásky, nikoliv ve smyslu toho nejohranějšího klišé - ale v jejich naprosté hloubce a možnosti.

Tak tolik od rozsocháče - trojramenného kříže ke kříži, který vede k věčnému životu.

Text pro Melting Pot Nefestivalu (Colours of Ostrava). 

Zdroj denikfaraky.cz

 

Plánované události

sobota, 05 prosinec 2020; 20:00 -
Bohoslužba Mirovice
neděle, 06 prosinec 2020; 00:00
Praha - Holešovice, bohoslužba
neděle, 06 prosinec 2020; 09:00 -
Most, Litvínov, Bílina - bohoslužby
neděle, 06 prosinec 2020; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 06 prosinec 2020; 09:30 -
Hradec Králové - bohoslužby ve sboru kněze Ambrože
neděle, 06 prosinec 2020; 09:30 -
Bohoslužba Praha - Nové Město
neděle, 06 prosinec 2020; 10:00 - 17:00
Praha - Staré Město bohoslužba
neděle, 06 prosinec 2020; 10:00 -
Bohoslužba Sokolov
neděle, 06 prosinec 2020; 11:00 -
Zlín - on-line bohoslužba
neděle, 06 prosinec 2020; 15:00 -
Vlašim bohoslužba