Velikonoce roku 2020 se zapíšou do našich současných dějin křesťanství jako zcela mimořádné a neobvyklé, neboť tyto nejvýznačnější svátky celého liturgického roku probíhaly bez shromáždění věřících či laiků. Bohoslužby zajišťovali v prázdných kostelích jednotliví faráři a duchovní a tyto bohoslužby byly živě šířeny prostřednictvím soudobé komunikační techniky. Bohoslužby zprostředkovávala věřícím a dalším zájemcům také Česká televize, která během svatého týdne velikonočního zajišťovala přenosy bohoslužeb téměř denně, avšak v omezených podmínkách a s respektováním hygienických a bezpečnostních opatření.
Na Květnou neděli, na Zelený čtvrtek a na Bílou sobotu byly ČT přenášeny mše římskokatolické církve. Pro bohoslužbu v extrémních podmínkách se ukázala nosná zástupnost katolického kněze, který je jejím podstatným činitelem a který ji pravidelně zajišťuje a drží, i když se věřící nemohou zúčastňovat jejího společného slavení z důvodu hygienického zákazu. Bohatost liturgických velikonočních obřadů byla tímto omezením poznamenána například na Zelený čtvrtek, kdy se z hygienických důvodů vypustil obřad mytí nohou, na Bílou sobotu se nekonaly křty, přestože právě s Velikonocemi je křest od nejstarších dob křesťanství spojován. Přijímání eucharistie však bylo součástí každé bohoslužby. Českobratrská církev evangelická zajišťovala bohoslužbu přenášenou v čase postu a pak na Velký pátek. Postní bohoslužba byla bohoslužbou slova s aktuálním kázáním bratra synodního seniora Daniela Ženatého a sólově zpívanými písněmi církevním kantorem Ladislavem Moravetzem. Na Velký pátek se ti, kteří vedli tuto bohoslužbu, jak farář, tak synodní senior, ze solidarity manifestačně zřekli přijímání večeře Páně, když se nemohli bohoslužby a přijímání účastnit členové sboru. Na lavicích byly fotografie členů sborů, aby se tak vyjádřila jejich sounáležitost. V evangelické církvi se ukázalo, jak je zásadní pro bohoslužbu s večeří Páně právě společenství věřících. Na Hod Boží velikonoční jsme zajišťovali bohoslužbu z kostela sv. Václava na Zderaze v Praze 2 – Novém Městě, na níž jsme se podíleli čtyři duchovní a dva hudebníci. Součástí bylo přijímání nás čtyř duchovních ze čtyř kalichů jako symbolické vyjádření čtyř světových stran (L 13,29). O týden později byla přenášena pravoslavná velikonoční liturgie z Komunitního centra Matky Terezy v Praze v Hájích, neboť pravoslavnými křesťany jsou Velikonoce slaveny o týden později, než se slaví v západní církvi.
Důležitou částí bohoslužby, jak postní, tak velikonoční, se ukázaly být především modlitby, prosby a přímluvy. Těmi se v církvích reaguje konkrétně na situaci šířící se nákazy, rizika a dopady, které z toho plynou a postihují mnohé země a mnohé lidi blízké i vzdálené. Své konkrétní prosby a přímluvy zasílali věřící také prostřednictvím internetu a tyto nejrůznější vytištěné modlitby, přání a tužby se pak umísťovaly v kostele na určitém místě na znamení toho, že jsou společně předkládány Bohu.
Letošní Velikonoce v době koronaviru se svým charakterem nesly ve znamení pašijí – Ježíšova utrpení a kříže. Pašije zazněly na Květnou neděli, na Zelený čtvrtek i na Velký pátek. Při čtení událostí o utrpení Ježíše Krista se střídali přítomní a kněz zpravidla četl slova Kristova. Nad pašijovými událostmi mohl rozjímat i každý věřící v soukromí při četbě Bible.
Také Český rozhlas zprostředkovával velikonoční bohoslužby, avšak nikoli z kostelů, ale ve studiové podobě. Rozhlasové bohoslužby se konaly ze studia Českého rozhlasu v Praze – Vinohradech, kam přicházeli jednotliví duchovní. Na Velký pátek, kdy připadla bohoslužba na Církev československou husitskou, zazněly pašije podle Tuháčkova misálu v podání bratra biskupa Davida Tonzara a jeho manželky dr. Hany Tonzarové. I přes časovou vzdálenost od vzniku tohoto liturgického textu jejich přednesem vynikla působivá krása slova, na kterou Alois Tuháček ve své umělecky pojímané liturgické tvorbě kladl značný důraz. Současně v sólovém zpěvu vyzněla i emocionálně silná hudební stránka tohoto obřadu, a to i přesto, že se původně počítalo se zapojením velkého pěveckého souboru. Obřad Velkého pátku v Tuháčkově misálu je tvořen žalmy, biblickými čteními a zpěvy sboru. Postupně znějí tři žalmy – Žalm 69, Žalm 22 a Žalm 121, přesněji jejich parafráze. Jako čtení jsou zařazeny úryvky z Izajáše 53. kapitoly, ze 3. kapitoly Skutků apoštolů a z 9. kapitoly listu Židům a následuje souvislé čtení pašijí podle Marka ze 14. a 15. kapitoly.
Během Velkého pátku zaznívají tzv. Žaloby či Výčitky (Improperia) „Lide můj, co jsem ti učinil.“ V Římském misálu jsou opakovaně uváděny připomínky Hospodinova dobrodiní vůči izraelskému lidu, za které lid svému Spasiteli „připravil kříž“. Tyto Výčitky se do západní liturgie dostaly prostřednictvím byzantského ritu. Vycházejí z biblických pramenů z proroka Micheáše 6,3 i z 1. a 2. kapitoly pseudoepigrafní Čtvrté knihy Ezdrášovy. O jejich starobylosti svědčí Meliton ze Sard ve spise O Pašse z 2. století po Kristu. S těmito velkopátečními žalobami se setkáváme ve Farského Českém misálu, podle kterého se slavily Velikonoce v Církvi československé (husitské) v roce 1920. Zde byl užit jejich překlad z latiny podle kněze a básníka Xavera Dvořáka (Český misál, s. 60-61). V Tuháčkově misálu jsou Žaloby Páně obsahově zaměřeny na dobrodiní Krista vůči lidstvu, které mu za to způsobuje utrpení. Po každém jednotlivém uvedeném dobrodiní zaznívá refrén: „Ó sílo tmy a hříchu, kdo smyje vinu tvou?“ (Tuháčkův misál, s. 94-101). K velkopáteční bohoslužbě náleží také přímluvné modlitby, které jsou v Tuháčkově misálu označovány jako Tužby. Poté zaznívá společná modlitba Páně, po které má následovat promluva. Na závěr se zpívá velkopáteční píseň, jakou je například píseň č. 247 „Dokonáno jest“.
Na Bílou sobotu se stalo vyjádřením letošního společného slavení Velikonoc rozsvícení svíce v domovech, když to nebylo možné při vigilii v kostelích. Světlo v liturgickém slavení církve symbolicky vyjadřuje Kristovo vzkříšení. V Jeruzalémě v místech Kristova hrobu podle svědectví pocházejícího ze 4. století stále svítilo světlo lampy a byly zde rozsvěcovány pochodně a voskovice při shromáždění křesťanů (Putování Egeriino, s. 107). V Římě i na dalších místech se o Velikonocích užívala různá světla, nakonec jediná svíce, která se nazývá „paškál“. Velikonoční svíce se rozsvěcuje se slovy: „Ať slavné Kristovo vzkříšení naši tmu ve světlo promění“. V katolických velikonočních obřadech nese paškál jáhen a průvod za ním vstupuje do tmavého kostela. Třikrát se pozvedá svíce se slovy „Světlo Kristovo“ (Lumen Christi) a následně se pak kostel rozsvítí. Svíce se postaví na svícen a všichni přítomní si od ní zapalují své svíce. Následuje velikonoční chvalozpěv „Exsultet“ (zajásej, raduj se). Jedná se o hymnus ze 6. století, který složil neznámý autor. Obsahuje myšlenky církevních otců Ambrože a Augustina (R. Tichý, Exsultet. Historie a liturgie velikonočního chvalozpěvu, s. 28). Český misál z roku 1919-1920, který měl za předlohu Římský misál, obsahuje symbolické jednání se světlem a svící, stejně tak i chvalozpěv Exsultet (Český misál, s. 65-72). V Tuháčkově misálu jsou ve formuláři na Bílou sobotu odezvou zpěvy o světle, kterým je Kristus (Tuháčkův misál, s. 109-111). Současná Bohoslužebná kniha naší církve obsahuje také obřady Bílé soboty spjaté se symbolikou světla včetně velikonočního chvalozpěvu Exsultet (Bohoslužebná kniha CČSH, s. 82-83). Na Bílou sobotu se koná také připomínka křtu, která je spojena se znamením vody a světla (Agenda CČSH 3. části, s. 81). Během rozsvěcení svíce zaznívá hymnus (Agenda CČSH 1. část, s. 113), který patrně pochází ze starokřesťanské křestní liturgie: „Probuď se, kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus“ (Ef 5,14b). K němu je připojen verš z Janova evangelia: „On praví: Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (J 8,12). Píseň je pojata jako hymnus, oslava Krista, který je světlem života (J 1,4-5). Tento hymnus o letošních Velikonocích na Bílou sobotu zazníval nad rozžehnutou svící na nejrůznějších místech v našich sborech i domovech a nesl se tichem noci…
Duben L.P. 2020 Tomáš Butta
patriarcha
