Texty: Nu 11, 16. 24 – 29; Jk 5, 13 – 20; Mk 9, 38 – 50
Modlitby:
1/ Bože, naše modlitby a myšlenky míří v těchto dnech za sestrou Danou, která bojuje se zákeřnou nemocí. Prosíme, dej jí vnitřní sílu a touhu vzdorovat chorobě, aby mohla žít. Myslíme také na její rodinu, na syna Davídka, partnera a ostatní příbuzné, aby byli Daně oporou a pomocí. K tobě, Bože, voláme!
2/ Pane, myslíme na obyvatele ostrova La Palma, který je zasažen sopečnou činností. Mnoho domů bylo zničeno, lidé se museli přesunout do bezpečí. Modleme se za tyto lidi, aby se dokázali vyrovnat se ztrátami, které je postihly. K tobě, Bože, voláme!
3/ Pane, prosíme tě za obyvatele Afghánistánu, vystavené teroru hnutí Taliban. V zemi se šíří strach, představitelé samozvané vlády vyhrožují krutými, exemplárními tresty. Prosíme za politická jednání s představiteli hnutí, za možnost letecké záchrany alespoň části ohroženého obyvatelstva a za možnost zásobovat občany před blížící se zimou potravinami. Do tvé ochrany, Pane, svěřujeme činnost neziskových organizací, působících v Afghánistánu. K tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za probíhající volby v Německu, z nichž vzejde nový parlament a také kancléř. Prosme za to, aby v zemi nadále vládly demokratické síly. Modleme se také za volby v České republice, které se budou konat za 14 dní. Prosme za jejich korektní průběh. Kéž zvítězí strany, které budou hájit hodnoty svobody a demokracie a jejichž kandidáti budou bránit zájmy občanů této země. K tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
Bůh jedná naprosto svobodně. S tímto tvrzením se musí vyrovnat věřící všech dob, protože jsme neustále v pokušení uzavřít Boha do předem daných hranic a poradit mu, co by měl dělat.
Starozákonní čtení z knihy Numeri (11, 16. 26 – 29) nám připomíná putování izraelského národa do zaslíbené země, kdy byl lid vystaven zkouškám. Na dnes neznámém místě, pojmenovaném jako „Tabera“, což znamení „Spáleniště“, lid hlasitě naříká a stěžuje si. Vzpomíná na lepší dny, které prožíval v Egyptě, a snad se také obává dalších útrap a nejisté budoucnosti. Boží lid žije sice z Boží milosti, ale ohrožuje svou existenci vlastní neposlušností a vzpourou. Pouze Mojžíšova přímluva zažehnává nebezpečí a odvrací trest.
Nevíme, jakému konkrétnímu nebezpečí či pohromě byl lid vystaven. Písmo svaté nás pouze informuje že Hospodinův oheň zachvátil okraj tábora a lid volá o pomoc jako později ještě mnohokrát. Neobrací se přímo k Hospodinu, ale k Mojžíšovi jako přímluvci a prostředníkovi. A Mojžíš se za svůj lid přimlouvá.
Starost o lid, který tak snadno podléhá pokušení, Mojžíše tíží. I když je učitel a vůdce lidu, pověřený náročným posláním, neobejde se bez Božího povzbuzení a rady. Mojžíš neví, co má dělat. Je obtížen starostmi a unaven. Musí obstát, i když ho přemáhá slabost. Velmi tím připomíná Ježíše.
Hospodin vyhovuje Mojžíšově stížnosti a přikazuje, aby shromáždil 70 „starších a správců“ ke stanu setkávání. Stan, kde se Hospodin setkával s Mojžíšem a mluvil k němu, se má stát místem zjevení a pověření. Starší a správci lidu mají převzít část Ducha, který na něm spočíval, a s ním i část starostí. Duch je proměňuje a oni prorokují, dokonce i dva, kteří se nedostavili ke stanu, Eldad a Médad. Spolu se 70 jich je dohromady 72, tedy šest z každého pokolení.
Normou proroctví je Mojžíš (srv. Dt 18, 15), proto je nutné měřit jeho věrohodnost zase vztahem k němu. On je prostředník mezi Bohem a lidmi, přímo rozmlouvá s Hospodinem a dostal jeho Ducha v plnosti. Na jeho charismatické autoritě nyní získává podíl dalších sedmdesát služebníků. Boží dar se navíc neváže na určité místo, ale zasahuje člověka tam, kde se nachází. Důkazem jsou ti dva muži, kteří nebyli ustanu setkávání. Také na ně sestoupil Boží duch (26), protože Hospodin tak rozhodl.
Také příběh evangelia této neděle (srv. Mk 9, 38 – 50) ukazuje, že k Ježíši nepatří pouze ten, kdo je zařazen do určité oficiální struktury, ale každý, kdo se hlásí k Ježíši a koná dobro. Na námitku apoštola Jana, že jistý člověk vyhání zlé duchy v Ježíšově jménu, aniž by patřil ke kruhu nejbližších učedníků, Ježíš odpovídá: „Nebraňte mu!“ (39) Dále pak doplňuje vysvětlením: „Kdo není proti nám, je pro nás,“ (40), což ilustruje konkrétní příklad (41).
Podat někomu v palestinské stepi nebo v poušti sklenici vody byl skutek milosrdenství. Může snad být takový člověk nepřítel Ježíšových učedníků? Nikoliv. Patří mu podíl na Božím království. Jednání neznámých spojenců je podle tohoto slova motivováno Ježíšovým učením. Tak Ježíš zavazuje církev k velmi otevřenému přístupu k lidem, kteří konají dobro, i když nepatří zrovna viditelně k církevnímu společenství.
Evangelista Ježíšův výrok upravil tak, že se týká Ježíšových žáků: „protože jste Kristovi“ (41) podobně jako pohoršení je špatné především proto, že se týká „nepatrných“ (42), „kteří věří v Krista“. Nejde tu o nějaké zúžení Ježíšova nároku, ale o konkrétní příklad lásky v kruhu nejbližších Ježíšových učedníků.
Další příklady se týkají pohoršení (43 – 47), kterému jsou vystaveni lidé stojící na Ježíšově straně. Nepatrní jsou zřejmě děti, což by odpovídalo předchozímu vyprávění o dítěti (37), jemuž Ježíš udělil přední místo. Někteří vykladači uvažují o členech na okraji, o nevýznamných, „slabých“. Výroky tedy míří dovnitř společenství. Svedení k hříchu znamená odpadnutí, proto je také vina tak hrozná. Mlýnský kámen na krku znamená utopení, tedy smrt (42).
Dobrovolné zmrzačení není přímým návodem k jednání, ale nadsázkou, s jakou se v Ježíšových výrocích setkáváme častěji. Vyjadřuje, že uvedenému pokušení je třeba čelit radikálně. Vejít do života znamená vejít do Království Božího (47). Peklo odkazuje k místu jižně od Jeruzaléma, které bylo spojeno s kultem boha Molocha (srv. 1Pa 28, 3). Nepředstavuje trvalé trápení hříšníků jako v pozdějších představách, ale naprostý zánik. To také podporují slova o hlodajícím červu a nehasnoucím ohni. Jestliže se rozklad nezastaví, znamená to naprostý zánik. Nejde o popření odpuštění, ale o to, jak zavrženíhodné je takové jednání.
Závěrečné tři výroky jsou spojeny s ohněm a solí (49 – 50). Sůl je podobně jako oheň z kázání Jana Křtitele (srv. Mt 3, 11) prostředkem očisty před příchodem nového věku. Sůl, která ztratí slanost, není sůl. Křesťan, který ztratí vědomí, že jde vstříc Božímu soudu, ztrácí svou podstatu a nemůže svět očišťovat. Sůl dává pokrmu chuť a obrazně řečeno spojuje společenství. Sůl jako vědomí přicházejícího Božího království má očišťující účinky a zabraňuje rozkladu společenství.
Bůh je svoboda a nekonečná láska. Všechny lidi považuje za své děti a raduje se, když přijímají jeho dary a žijí podle nich. Zármutek mu působí, když vidí, že jeho děti nežijí v lásce a místo vzájemné pomoci si škodí a využívají se, místo aby sdíleli dobra, která jim Bůh svěřil. Ježíš varuje své učedníky, aby mezi sebou nestavěli bariéry, které on sám přišel odstranit.
Pane, ty jsi svrchovaný Pán a své dary dáváš rozděluješ podle svého rozhodnutí. Prosíme tě, abychom naše lidské představy a řády nenadřazovali tvým. I ten nejmenší a nejnepatrnější člen společenství může být prostředníkem tvého poselství, pokud ho ty sám takovou službou pověříš. Dej své církvi vnímavost pro své dary a potřebnou pokoru, bez níž nemůžeme být tvými služebníky a dílo lásky spíše kazíme, než bychom mu prospívali. Amen.
