Texty: Joz 24, 1 – 2. 14 – 18; Ef 6, 10 – 18; J 6, 56 – 69
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, uplynulý týden přinesl mnoho bolesti a zděšení. Byli jsme a zůstáváme v myšlenkách s obyvateli Afghánistánu, kteří jsou po 20 letech znovu vystaveni teroru organizace „Taliban“. V zemi zavládla panika a chaos, objevily se zprávy o prvních obětech. Někteří lidé se ze zoufalství pokusili o útěk na podvozcích letadel a zemřeli. Mnozí se touží dostat ze země do bezpečí prostřednictvím záchranných letů. Děkujeme za zprávy o pokusech Afghánců postavit se okupantům na odpor a prosíme o odvahu místních obyvatel bránit svobodu. Do tvé ochrany svěřujeme životy lidí této tolik zkoušené země. K tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za oběti zemětřesení na Haiti, kde je více než 1400 mrtvých a 6000 raněných, další lidé se stále pohřešují. Prosíme o solidaritu s touto chudou zemí, která je každoročně vystavena živelným pohromám a humanitárním katastrofám. K tobě, Bože, voláme!
3/ Děkujeme ti, Pane, za život ve svobodné zemi, když jsme si 21. 8. připomněli 53. výročí obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy pod vedením SSSR. Děkujeme za odvahu těch, kdo se postavili okupantům na odpor a riskovali přitom své životy. Prosíme za země, v nichž je totalitní režim. Jen ochota bojovat a dát v sázku mnoho, dokonce to nejcennější, může být krokem ke svobodě. Buď, Bože, silou statečných! Smiluj se, Hospodine!
4/ Prosme za lidi, kteří stojí před závažným životním rozhodnutím, aby hledali tvou vůli a volili vždy větší dobro. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
V životě zažíváme mnohokrát chvíle, kdy se musíme rozhodnout a vydat se určitým směrem. Vybíráme si školu, povolání, životního partnera. Zažíváme i méně radostné hledání při rozpadu vztahů, manželství nebo odchodu ze zaměstnání. Za zásadní volbu je třeba pokládat také rozhodnutí pro křest, ať už ho dělají rodiče za své děti nebo dospělý sám za sebe. Ochotu žít podle Božích přikázání a nacházet Boží vůli musíme vždy znovu probouzet v duchu sami před Bohem a svým svědomím a liturgickým úkonem také před církví při obnově křtu na Velikonoce. Velkou pomocí při rozhodování a hledání životní cesty jsou věřícím duchovní cvičení (exercicie), která se ujala i v praxi naší církve.
Situaci rozhodování zažívá také lid shromážděný symbolicky v Sichemu, k němuž promlouvá Mojžíšův nástupce Jozue (Joz 22 – 24) v dnešním vstupním čtení. Místem svolání lidu je pohanská svatyně, kde byl uctíván „Pán“ nebo také „Bůh smlouvy“ (srv. Joz Sd 8, 33, 9, 4, 9, 46). Jozue připomíná lidu Hospodinovy skutky, jednotlivá období jeho historie i důležité osobnosti. Sám Bůh vytvořil svůj lid povoláním Abrahama, rozmnožením jeho potomstva, vysvobozením z Egypta, vytržením z moci nepřátel a darováním země: „Dal jsem vám zemi, na kterou jste nevynaložili žádnou námahu, města, která jste nestavěli, ale sídlíte v nich, vinice a olivoví, které jste nesázeli, a přece z nich jíte.“ (13) Svou promluvu Jozue zakončuje naléhavou výzvou k službě Hospodinu: „...vyvolte si dnes, komu chcete sloužit....“ (15). Pokud se lid rozhodne pro Hospodina, musí se zbavit všeho, co připomíná pohanství a modlářství. Tato jeho volba musí být svobodná a upřímná. Jozue přiznává, že služba Hospodinu je náročná, vyžaduje celého člověka. On sám však jde příkladem a vyhlašuje, že on i jeho dům budou sloužit Hospodinu, ať dopadne rozhodnutí lidu jakkoliv. Dojde k zásadnímu průlomu, Izraelci se otevřeně přiznávají k Hospodinu na cizím území, kde jsou uctíváni místní bůžci. Ve svém rozhodnutí se nedají zviklat ani varováním, že Hospodin je Bůh svatý a žárlivý, jehož svatost se nesnáší s lidskou polovičatostí. Každý krok stranou znamená hrozbu přísného Božího soudu. To si má lid uvědomit právě ve chvíli, kdy obsazuje cizí zemi a nesmí se přizpůsobit jejímu náboženství. Rozhodnutí lidu je slavnostně vyhlášeno a potvrzeno.
Smlouvu v Sichemu neuzavřeli ti, kdo prošli pouští, ale jejich potomci. A tak každý, kdo vstupuje do života s Bohem a rozhoduje se žít podle učení víry, jako by prožíval ve svém osobním životě důležité události, jimiž prošly předchozí generace.
Rovněž Ježíšova promluva v synagoze v Kafarnaum staví učedníky do situace, kdy musí učinit zásadní volbu: „To je hrozná řeč! Kdo to může poslouchat?“ (60 b) Takto se ptají mezi sebou, když vyslechli šokující slova o jedení (doslova žvýkání) těla a pití krve Syna člověka podmiňující účast na věčném životě. (51, 53, 54, 56) Je jasné, že nejde o kanibalismus, ale o metaforu „jedení“, „konzumace“ Ježíšova života přinášející užitek z jeho smrti. Je řeč o „těle daném za život světa“ (51 b), tedy o Ježíšově ukřižování. Věčný život je užitkem z této smrti. Taková představa se ale zdá být podobně nepřijatelná jako pojídání skutečného těla a pití skutečné krve.
Učedníci se podobají Ježíšovým oponentům v tom, že své námitky nevysloví nahlas. Ježíš ale jejich pochybnosti pozná a reaguje na ně odkazem na „vystoupení Syna člověka tam, kde byl dříve“ (62). Je jim zatěžko o událostech jeho smrti a vyvýšení jen slyšet, jak je asi budou vnímat, až je také uvidí? Nebo snad povede událost Ježíšova vyvýšení naopak k překonání pochybností a pohoršení? Jednoznačnou odpověď nemáme.
Zmínkou o „Duchu, který dává život“ (63) Ježíš vysvětluje že Duch Boží je tou silou, která umožňuje „jedení“ jeho těla, tedy přijímání jeho oběti za spásu světa. V druhé části výroku pak Ježíš spojuje Ducha se „slovy, která mluvil“. Jinak, než nasloucháním jeho slovu, se člověk s působením Ducha nesetká. Že Boží dílo, spojené s působením Ducha, naráží také na odmítnutí, si žádá vysvětlení, ale Ježíš nevíru nevysvětluje, jen o ní ví. Odkazuje k vlastnímu slovu o tom, že „k němu nikdo nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce“ a uzavírá jednu část své promluvy. (64 – 65)
Ježíšova slova potvrzuje i následující poznámka, že „mnozí z jeho učedníků od něj odešli a už s ním nechodili“ (přestali být jeho učedníky). (66) Tento závěr je ve velkém kontrastu k začátku vyprávění. Ježíše nejprve následoval velký zástup (6, 2) a vyhledal ho i druhý den po nasycení (22 – 25). V průběhu rozhovoru se ale skupinka kolem Ježíše začíná zužovat. Nakonec zůstane jen Ježíšových dvanáct učedníků (67). Tam, kde se začíná objevovat kříž, lidé odcházejí. Nesnesou tvrdost Ježíšova slova (60).
Petrova odpověď: „Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života.“ (68) je obdobou jeho vyznání u Caesareje Filipovy, jak ji známe z jiných evangelií (srv. Mk 8, 29 et par.). Také tady promlouvá Petr za ostatní učedníky. Petr se tu hlásí k těm, kdo přicházejí za Ježíšem a souhlasí s Ježíšovým prohlášením (63): On je skutečně tím, jehož slova přinášejí život. V druhé části (69) Petr vyznává, že „poznali a uvěřili“, že je „Svatý Boží“, tedy ve shodě s předešlým prohlášením Pána Ježíše, že je tím, jehož Bůh označil pečetí (27). Poznání, kým je Ježíš, plyne z víry opírající se o vědomí, že Ježíš je ten, kdo má pravé slovo.
Ježíšova řeč není „tvrdá“ proto, že by jí učedníci nerozuměli, ale proto, že je těžké ji přijmout. Má zásadní dopad na náš život. Nutí člověka k rozhodnutí a tato volba není vždy snadná. Když se setkáváme s nároky, které Boží slovo obsahuje, musíme hodně uvažovat, zda nejsou přehnané, jestli nám příliš nebudou komplikovat život, což se zdá být v dnešní době jaksi zbytečné. „Pane, ke komu bychom šli? Ty máš slova věčného života,“ vyznává Petr. Jsou to slova, která si zvláště v čase pokušení a pochybností musíme stále znovu opakovat.
Prosíme o dar tvého Ducha, Pane, abychom dokázali přijmout slova věčného života. Abychom ve chvílích zkoušky neustupovali a neopouštěli tě, když se nám zdá, že evangelium není radostná zpráva, ale spíše ohrožení našich vlastních plánů. Jen v síle Ducha s tebou můžeme radostně zůstávat a být tvými učedníky. Amen.
