Text kázání sestry farářky Smolové z Lounské náboženské obce k neděli 8. srpna 2021 (19. neděli v mezidobí). Videozáznam tohoto kázání sestry farářky Smolové v Peruci.
Texty:1 Kr 19, 4 – 8; Ef 4, 25 – 5, 2; J 6, 41 – 51
Modlitby:
1/ Bože, 6. a 9. 8. si připomínáme smutné výročí z konce 2. světové války, kdy dvě atomové bomby postupně zasáhly japonská města Hirošimu a Nagasaki. Během zlomku sekundy po výbuchu zemřela asi čtvrtina lidí, další čtvrtina umírala týdny nebo měsíce na následky popálenin a radiace. Po některých obětech zbyly jen stíny připomínající tragickou událost i sílu jaderné zbraně. Děkujeme za to, že smíme žít v míru, a modlíme se za to, aby tato historická zkušenost byla dostatečným varováním před pokušením znovu takovou ničivou zbraň použít. K Tobě, Bože, voláme!
2/ Modleme se za oběti železničního neštěstí, k němuž došlo minulý týden u Domažlic. Tři lidé zemřeli, desítky osob byly zraněny a utrpěly šok. Prosme za bezpečí na cestách za letními radovánkami na prázdniny a dovolené. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Pane, ničivé požáry zachvátily oblíbená letoviska na jihu Evropy v Řecku a Albánii, také v Turecku. Někteří lidé zemřeli, tisíce prchají před smrtonosným živlem, aby zachránily holé životy. Oheň za sebou zanechává spáleniště. Prosíme za lidi, kteří budou muset začít znovu budovat svůj domov, aby nepodlehli pocitu marnosti a beznaději. Modlíme se za zasahující hasiče a dobrovolníky, prosíme za jejich zdraví a životy. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Bože, pandemie Covidu znovu nabírá na síle v zemi konání Olympijských her, ale také v Číně, Indii nebo v USA. Rovněž některé evropské země zpřísňují pravidla pro své obyvatele a turisty. Přesto mnozí berou tuto zákeřnou nemoc na lehkou váhu, nedbají nařízení a odmítají se proti ní chránit. Modleme se za solidaritu mezi lidmi a za obezřetnost před hrozbou, kterou v sobě toto virové onemocnění skrývá. K Tobě, Bože, voláme!
5/ Modleme se za obyvatele jihomoravských vesnic, které v červnu zničilo tornádo. Jejich příběhy už nejsou na titulních stránkách novin a netvoří hlavní příspěvky ve vysílání. Zájem o ně opadl. Přestože nejsou tito lidé v ohrožení života, mnozí z nich se nemají kam vrátit, protože jejich dům byl stržen. Někteří podléhají této tíživé situaci, vzdávají se touhy vybudovat nový domov, rezignují. Prosíme za ně, aby hledali řešení, které je pro ně v danou chvíli nejlepší. K tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Ani skvělé Eliášovo vítězství na Karmelu nezlepšilo postavení Hospodinových vyznavačů. Zlá královna Jezábel chystá pomstu za své pobité proroky a dokonce se zavazuje slavnostní přísahou, že ji dokoná. Eliášovi se zdá, že bylo všechno marné, a znovu se ocitá na útěku. Směřuje tentokrát na jih, do Judska, tedy ke ctitelům Hospodinovým. V Jeruzalémě nezůstává. Tamní král Jóšafat byl totiž sňatkem svého syna Jórama s dcerou krále Achaba Ataljou (srv. 2 Kr 8, 26) spřízněn s dynastií Omríovců. Eliáš proto pokračuje dál na jih až do Beer-šeby. Tam nechává svého mládence a odchází do pouště, aby žádal Hospodina o smrt. Chce zemřít, protože je na konci svých sil a má pocit, že selhal. Jako Jonáš usedá i Eliáš pod trnitým keřem a prosí, aby ho Hospodin zbavil života.
Probouzí ho Boží posel přinášející pokrm, v jehož síle může Eliáš vykonat čtyřicetidenní pouť až na Choréb. Tento pokrm připomíná manu na poušti nebo pokrm mesiášského věku. (srv. Ž 78, 24 n, J 6, 50) přemáhající smrt a touhu po ní. Džbán vody odkazuje na vodu, kterou obdrželi Izraelité, když vyšli z Egypta (srv. Ex 15, 22 - 27). Čtyřicet dní a čtyřicet nocí připomíná čas, který lid prožil na poušti před vstupem do zaslíbené země. Boží hora Choréb, k níž Eliáš směřuje, je místem, kde se Mojžíš několikrát setkal s živým Bohem (srv. Ex 3 – 4, 33, 18 – 34, 8). Prorokův útěk je tak vlastně novým exodem, vrcholícím v setkání s živým Bohem. (srv. 1 Kr 19, 9 – 18)
Eliášův příběh můžeme vnímat jako jeden z předobrazů dění, které nastává s Ježíšovým vystoupením. V dnešním úryvku jeho slavné řeči o chlebu života, za který se Ježíš sám prohlásil (srv. J 6, 35), židé začínají reptat a staví se k Ježíši nepřátelsky. Najednou se nemluví o zástupu (tak v. 22), ale o židech (41). Zřejmě se tak zdůrazňuje, že jde o Ježíšovy oponenty, a pokud jde o reptání, připomíná se generace na poušti, která se bouřila proti Hospodinu, takže se pak někteří z ní nedostali do zaslíbené země. I když jedli manu na poušti, zemřeli, jak připomíná Ježíš. (49)
Důvodem reptání je především tvrzení, že Ježíš „sestoupil z nebe“. (41) Židé tak dávají najevo, že dobře pochopili, co Ježíš dříve prohlásil (33 a 35). A to také Ježíš později potvrdí, když zopakuje, že je chléb sestupující z nebe, který dává život (51).
Odkaz na Ježíšovu rodinu ze strany reptajících a pochybujících je známý i z jiných evangelií. Ježíš tak není tajemnou postavou (srv. Mk 6, 1 – 5, L 4, 16 – 30, Mt 13, 54 – 58), lidé vědí o jeho původu. Ježíš s námitkou protivníků nijak nepolemizuje. Jeho nebeský počátek není s jeho pozemskou rodinou v rozporu. Poznání, že je tím, který sestoupil z nebe, je věcí víry (44). Tu v člověku probudí Bůh. „Přijít k Ježíši“ tedy může někdo, koho pozve sám nebeský Otec. Otec musí člověka k Synu přitáhnout. Snad jde o předobraz rybářské sítě znázorňující misii, jejíž silou je Bůh (srv. J 21, 6. 11). Tažení, působené Bohem, je výsledkem slyšení a vyučování (45), jehož zdrojem je zřejmě především Písmo sv. Prohlášení „Kdo věří, má život věčný“ (47) je vlastně shrnutím i základní myšlenkou rozhovoru, jejíž obsah se postupně rozvíjí a objasňuje. Jde zároveň také o hlavní výpověď Janova evangelia a vyznání rané církve (srv. J 20, 31). Víra v Krista otevírá cestu k Bohu, tedy k životu.
Ježíš poté dvakrát opakuje prohlášení „Já jsem chléb života (živý)“ (48, 51) a vrací se tak k první části výroku, na který si jeho odpůrci stěžovali. Zatímco jim připadalo jako pohoršující tvrzení, že sestoupil z nebe, tedy jeho nebeský původ, Ježíš se jim snaží podat jakýsi „důkaz“ tím, že se prohlašuje za chléb, který dává život tím, že je rozlámán a rozdělen, tedy nechá se zmařit. To podle něj potvrzuje jeho „nebeský původ“.
Připomíná také slova zástupu o maně na poušti, která přicházela jako chléb z nebe (31), ale dává ji do protikladu se svým vlastním určením. Mana zahnala hlad, ale přesto otcové nakonec zemřeli. Nebyla tedy skutečným chlebem z nebe, i když přicházela shůry. Snad tu Ježíš připomíná také smrt reptajících, kteří zemřeli dříve, než spatřili zaslíbenou zemi, právě proto, že reptali? (srv. Nu 14, 22 n, 35, Joz 5, 4)
Proti maně staví Ježíš skutečný chléb, který sestupuje z nebe, tedy dává trvalý, věčný život. V závěru dnešního úryvku evangelia Ježíš výslovně odkazuje ke své smrti na kříži: „A chléb, který já dám, je mé tělo dané za život světa.“ (51) Je tedy zřejmé, že jíst toto tělo znamená mít prospěch z Ježíšovy smrti.
Často slyšíme, jak lidé naříkají pod tíhou svého údělu, život se jim zdá být nesnesitelně těžký. Už nemohou dál podobně jako prorok Eliáš z dnešního starozákonního čtení. Snad se propadli na samé dno, od něhož by se rádi odrazili a začali zase stoupat vzhůru? Eliášovi poslal Bůh anděla, který ho posílil pokrmem a nápojem pro další cestu a službu. Ježíš přichází jako pokrm z nebe dávající se těm, kdo touží po skutečném životě.
Když slavíme Večeři Páně, připomínáme Ježíšovu smrt, ale také vyznáváme jeho zmrtvýchvstání a ustavičnou přítomnost, kterou své církvi zaslíbil. Dar, který někdy vnímáme jako pouhý obřad, dostáváme proto, abychom v síle tohoto pokrmu a nápoje pokračovali v cestě a nelitovali námahy pro dobrou věc, vždyť tento chléb je předchutí nebeského království! Amen.
Pro dobrou věc, vždyť tento chléb je předchutí nebeského království! Amen.
