Poslechněte si slova kázání sestry farářky Heleny Smolové z neděle 1. srpna 2021, tentokrát na téma "Boží chléb". Slovo pro vás připravil Husův sbor na Peruci.
Texty: Ex 16, 2 – 4. 9 – 15; Ef 4, 1 – 7. 11 – 16; J 6, 26 – 35
Modlitby:
1/ Bože, prožíváme bolesti i radosti druhých, těch, kdo jsou v bezprostřední blízkosti, i těch, kteří jsou od nás daleko. Svěřujeme ti utrpení lidí v Turecku, které sužují požáry. Šest osob zemřelo, mnozí obyvatelé museli opustit své domy, aby zachránili holý život před ohněm. Desítky osob byly hospitalizovány. K Tobě za ně, Pane, voláme, aby se podařilo uhasit požár a vrátit se co nejdříve k původnímu životu! Smiluj se, Hospodine!
2/ Bože, v místě konání olympijských her roste počet nakažených Covidem. Také další země hlásí znepokojující informace o šíření pandemie. Prosíme za solidaritu s nemocnými, za úctu k životu a ochotu snášet omezení ve prospěch druhých a kvůli dobru, která přinesou. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Prosíme tě, Pane, za stvoření, které jsi učinil dobré a krásné, ale člověk ho svou činností mnohdy ničí, maří tvoje dílo a škodí především sám sobě. Tento náš hřích nám připomínají i živelné pohromy v důsledku oteplování, tání ledovců v Grónsku a ve světových velehorách a zvyšující se hladiny moří. Prosíme za zodpovědnost nás všech za zemi, kterou jsi nám svěřil, abychom byli jejími správci. K tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
Cesta Izraelců pouští, jak ji popisuje kniha Exodus, je dobou prohlubování víry v Hospodina. Jeho lid se ohlíží nazpět k domnělému bezpečí a klidu v Egyptě, odkud před nedávnem vyšli, protože se dostavují krize tváří v tvář obtížím cesty.
První těžká chvíle nastala kvůli nedostatku vody. Když potom v Maře Izraelci vodu konečně našli, nedala se pít. Na Hospodinův zásah ji Mojžíš učinil pitnou a prokázal se jako Hospodinův vyslanec. (srv. Ex 15, 22 n)
Další důležitou událostí při putování pouští Sín, kam Izraelci dospěli asi měsíc po odchodu z Egypta, byl hlad a zázračné seslání pokrmu z nebe. (srv. Ex 16, 1 – 15) Lid začínal opět vzpomínat na Egypt. Jako by už zmizela z jejich paměti temnota otroctví, duchovní i hmotné strádání. Najednou se země zajetí jevila jako místo hojnosti s dostatkem masa i chleba pro všechny. Utrpení na poušti zapůsobilo na Izraelce, takže ochotně podlehli iluzím a klamům.
Podobnou situaci dobře známe z moderní historie naší země. Mnoha lidem se po listopadu 1989 zdálo, že nejistota života ve svobodné společnosti je špatná volba ve srovnání se sociálními jistotami bývalého režimu. Politická a duchovní nesvoboda jako by snad nikdy ani neexistovala...
Do krize v poušti Sín zasahuje hned a přímo Hospodin. Oslovuje Mojžíše a zaslibuje chléb z nebe. Bude pro ně záchranou a současně také zkouškou. Boží lid se má učit odevzdat se do Boží péče a spokojit se s přídělem na den, nehromadit ho do zásoby (srv. Mt 6, 25 – 34), a má se také učit poslouchat Boží zákon. Svěcením dne odpočinku se přiznává v cizí zemi k Hospodinu, svému Bohu.
Mojžíš s Áronem ohlašují lidu zachraňující Boží čin. Je důkazem, že z Egypta nevyšli z vůle Mojžíše nebo Árona, ale z rozhodnutí Hospodina. Večer dostanou Izraelci k jídlu maso, zrána chléb. Spatří tak slávu Hospodinovu, viditelný důkaz jeho přítomnosti. Mají také pochopit, že jejich reptání je vzpoura proti Hospodinu. Mojžíš a Áron jsou pouze služebníky vykonávajícími jeho vůli. Hospodinovu slávu, znamení jeho moci a působení spatří Izraelci také v oblaku, který je předchází na cestě pouští.
Křepelčí maso je divem, jímž Hospodin ukazuje svou moc nad přírodou a zachraňuje svůj lid. S ranní rosou pak padá slíbený chléb z nebe. Otázka Izraelců: „Man hú?“ (Co je to?) dává tomuto chlebu jméno „mana“. Původ názvu je zřejmě předizraelský. Kočovníci na Sínajském poloostrově znají manu z tamaryšku, tekutinu vytékající z rostliny poraněné hmyzem, která v chladu noci tuhne, odpadá a je unášena větrem. Sbírá se pozdě večer nebo časně ráno. Přes den ji slunce roztaví a stává se potravou hmyzu, pokud se nezkazí horkem. Tento přírodní produkt je bělavý nebo lehce žlutý, má tvar drobných zrníček a chutná sladce.
Existují ale i jiné výklady many. Může se jednat o lišejník ze sínajských stepí. Vyprávění o chlebu přicházejícím z nebe se nesoustřeďuje ani tak na přesné určení tohoto pokrmu, jako na jeho původ, který je nebeský, přímo „božský“. (srv. Ž 78, 25) Hospodin ho dává v čase nouze a těžkostí na poušti, v čase materiálního nedostatku a duchovní únavy. Mana se stává znamením Boží milosti a příslibem nového života. Na tuto událost navazuje také jedna z proseb modlitby Páně (srv. L 13, 3, Mt 6, 11) nebo Ježíšova řeč o chlebu života v Janově evangeliu (srv. J 6, 31) a zmiňuje ji rovněž apoštol Pavel (srv. 1 K 10, 3).
Zatímco si ve vyprávění Janova evangelia se zázrakem rozmnožení chlebů a nasycení početného zástupu nikdo hlavu nelámal, zajímají se lidé bezprostředně potom v dnešním čtení evangelia, jak se On se ale ve své odpovědi zabývá spíše tím, proč za ním přicházejí? Nekritizuje víru žádající oporu ve znameních (sémeia), ale dává najevo, že to rozhodující se odehrává na rovině srdce, nikoliv smyslů. Zázračné rozmnožení zůstalo pro zástup „jen“ nasycením a nestalo se znamením Boží přítomnosti. Místo „svědka pravdy“ (srv. J 18, 37) tak lidé v Ježíši vidí pouze působitele zázraků a zdroj sycení.
Svou výtkou „Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný“ (27 a) Ježíš dává najevo, že pouhý chléb člověku život v plnosti nezajistí. Ježíš zástup vyzývá, aby „usilovali“ (pracovali) o pokrm, který jim dává Syn člověka. Tím se naznačuje, že si tento pokrm nelze opatřit prací jako běžný chléb (srv. Gn 3, 19), duchovní pokrm přichází jako dar.
Syn člověka, titul Pána Ježíše, je v Janově evangeliu vždy zároveň označením Syna Božího. V dnešním čtení v souvislosti s pečetí – potvrzením od Boha. Jde o Syna člověka, jehož potvrdil jeho Otec, jímž je Bůh. Pečeti se ve starověku používaly k potvrzení vlastnictví, pravosti, k autorizaci. Zřejmě o ní Ježíš mluví, protože se zástup dovolává nějakého „viditelného znamení“ (30). Dává najevo, že žádné takové znamení lidé neuvidí.
Zástup si s překvapivou samozřejmostí vykládá Ježíšovo slovo o pokrmu zůstávajícím pro život věčný jako výzvu „konat skutky Boží“. Zřejmě to souvisí s usilováním, o němž Ježíš mluví. Ten ve své odpovědi úvahu zástupu v zásadě přijímá, jen ji koriguje do podoby: „Věřit v toho, koho poslal Bůh“ (29) je vlastním předpokladem věčného života. K této víře směřuje celé Janovo vyprávění. Jde o poznání Boha v Ježíši. Skutek Boží je to, co Bůh žádá: víra v Krista. Zároveň je skutek Boží také tím, co Bůh koná. Víra je nakonec důsledkem a cílem Božího jednání a působení.
Rozhovor začal Ježíšovou výtkou, že si lidé nebyli schopni vyložit znamení (26), která viděli a zažili při zázračném nasycení. Nyní se zástup na základě Ježíšovy výzvy k víře znovu dožaduje znamení (30). Snad mají zato, že Bůh má jejich víru „způsobit“. Poměřují Ježíše s Mojžíšem, což může souviset s očekáváním Proroka i s tím, že byl Ježíš svými židovskými oponenty často s Mojžíšem srovnáván. Ukazuje se ale, že je naopak třeba začít u Ježíše, aby pochopili Mojžíše! Ať už si lidé událost zázračného nasycení vyložili jakkoliv, znamení v ní neviděli. Žádají znamení z nebe a přitom mají před sebou toho, kdo z nebe sestoupil! (srv. J 3, 13)
Zástupy na Ježíšův výklad reagují podobně jako Samařanka v J 4, 15. Představovala si „živou vodu“, po které už nebude mít žízeň a nebude pro ni muset chodit. Zde si zástup představuje trvalý přísun chleba. Navzdory Ježíšově výtce (26) se zdá, že se jejich pozornost stále obrací k chlebu: „Pane, dávej nám ten chléb stále!“ (34)
Ježíš odpovídá dalším ze svých výroků: „Já jsem“ (ego eimi), tentokrát se označuje za „chléb života“ (35). Nejde o podobenství, ale o prohlášení, že tím skutečným, jediným chlebem života je sám Ježíš. Jen ten, kdo v něj věří, může svůj hlad utišit!
Když se zařadíme do zástupu diskutujících s Mojžíšem, Áronem nebo Ježíšem, snad jim dáme za pravdu. Izraelité měli dost důvodů, aby reptali. Neperspektivní živoření v nejistotě bylo zápasem o pouhé přežití! Také Ježíšovi protivníci měli proč se znepokojovat, vždyť o sobě tento obyčejný člověk říká, že je „chléb života“. Není to snad příliš troufalé?!
Pane, prosíme tě o dar ducha rozlišování, abychom byli otevřeni tvému působení v tomto světě a viděli za smysly vnímatelným děním tvoji přítomnost zvláště ve chvílích strádání a duchovní skleslosti. Pomoz, Pane, naší slabé víře!“ (Mk 9, 24) Amen.
