Sestra farářka Martina V. Kopecká ve svém blogu zveřejňuje rozhovor, který s ní vedl Ivo Horváth z magazínu City Life. Tento rozhovor, který se měl věnovat Velikonocím, vznikl v prvním dnu karantény a reaguje na tuto naši novou situaci.
Na samotě u lesa
OK. Tak já to teda řeknu, jak to je. Čtu si strašlivě dlouho do noci, třikrát denně stojím u plotny a vařím si, na co mám nejen chuť, ale i čas, vycházím minimálně, a když, tak mám roušku s jednorožcem přes celou hu-, eh, obličej, poslouchám u toho Halíkova kázání a nahlas dělám nadšená hm hm, což nikdo neslyší, protože se všichni straní druhých, pořídila jsem si první tepláky v životě, nechápu, jaktože jsem v tom nestrávila dosavadních 33 let života. Jsem imrvére šťastně rozcuchaná, přelepila jsem oko kamery u notebooku. Čas od času někdo zavolá a chce obvykle něco poměrně hodně důležitého. Sleduju akčnost Světové rady církví, vyjadřuju se k nejnutnějšímu, televizi a rádio otvírám jen jednou denně, láhve s vínem ve stejné frekvenci. Píšu, čtu, zpívám, kreslím, cvičím jógovou vránu. Venku je sluníčko, takže pohled z okna je atraktivní, ale nikdo mě nenutí, abych riskovala výsev pih zbytečným pobytem venku. Podnikám pěší výlety do kaple i do kostela, Staré Město se mi ukázalo nádherným, nepoznaným způsobem. Tenhle mimořádný čas je pro mě dar. Nikdo na mě nemluví, nikdo nechce mou odpověď. Jsem spokojená. Jistě. Do chvíle, než někdo z mých milovaných začne kýchat do lokte nebo do podpaží. Do doby, než si přečtu, kolik něčích blízkých opustilo náš svět. Já vím, je to těžké v mnoha podobách. Jenže taky je to tak nějak zázračné. Vzdálenost lidí nám pomáhá uvědomit si touhu po blízkosti. Přítomnost smrti nás učí nejen šít, ale i žít. Nepoznané nás vede za hranice komfortní zóny, snad ještě nikdy jsem nezaznamenala takovou touhu po duchovní útěše, po společné modlitbě. Tolik cítím Kristovu blízkost a slitování. Bůh nás neopustil, Bůh nese celý svět v náruči.
Tohle je rozhovor, který vznikl v minulých dnech.
„Krize, to je výjimečná šance.“
Někdy se už nedá s člověkem mluvit jinak, než je postaven před výjimečnou situaci, říká v rozhovoru farářka Martina Viktorie Kopecká.
Chceme spolu mluvit o Velikonocích, nesmíme ale opomenout, že rozhovor vzniká v první den, kdy je v Česku všeobecná karanténa. Napadne Vás něco, co současnou mimořádnou situaci s Velikonocemi propojí?
Velikonocím předchází 40 dní postního času. Ten začal popeleční středou a končí pašijovým týdnem a Hodem Božím velikonočním, kdy si připomínáme Ježíšovo vzkříšení. Těch šest postních týdnů je mimořádnou příležitostí k tomu, abychom se dotkli hloubek našeho života, sestoupili do vlastního pomyslného sklepa, zkusili se tam nebát, rozsvítit tam a vyvětrat. Tedy provést inventuru našeho mentálního nastavení i životního stylu, vyklidit prostor, aby se v tom našem těle – a životě dalo být a volně dýchat.
Jenže obvykle se v tom postním čase musíme k těch niterným úvahám trochu nutit. Žijeme blahobytně a najednou si máme něco odpírat a postit se. Víc se věnovat duchovnímu životu, uvažovat nejen nad konečností našeho života (Popeleční středa a její: Prach jsi a v prach se obrátíš), ale taky si víc všímat, zdali žiju smysluplně, v souladu se svým svědomím, připravená pomáhat druhým a převzít zodpovědnost za své činy.
Pokaždé zhruba se stoletým odpustem přišel mor, cholera, pak španělská chřipka a teď COVID – 19. Považujete to za dílo náhody?
Všechno na Zemi i ve vesmíru, v přírodě spěje k rovnováze. Naše těla neustále znova a znova pracují na homeostáze, koneckonců i rodina a národ nebo samotné lidstvo je živý organismus, který se neustále dolaďuje, tepe, dýchá a vyvíjí se. Jednotlivost dokáže ovlivnit funkci celku. Někdy už se s člověkem nedá „mluvit“ jinak, než že je postaven před výjimečnou situaci, kdy najednou nemusí (tak trochu z donucení) přemýšlet o životním smyslu a smrti – prostě tomu všemu hledí do tváře.
Evropa zažívala do nedávna stav naprosté suverenity, pocit neohrozitelnosti. A dneska nemůžeme jet tramvají bez toho, aniž bychom měli roušku. To není výraz Boží krutosti (anebo si libovolně doplňte), to je odraz toho, že takto se dál chovat nemůžeme.
Nerespektujeme přírodu, těžíme na dluh, chceme víc a víc, jsme ochotni přivírat oči nad devastací zdroje života – přírody, a opět děláme z člověka otroka nedůstojnými a nebezpečnými pracovními podmínkami. Víme o šílených podmínkách uprchlíků, ale přesto tím směrem nenapínáme své úsilí. Nežijeme vědomě v souladu se Zemí, s vírou, žádná tradice nám není dost svatá, žádný vztah nepovažujeme za natolik cenný, že bychom kvůli němu přemýšleli nad svým chováním. Stávají se z nás sebestřední egomaniaci, kteří neznají pokoru.
Na druhou stranu, při každé krizi se mobilizuje cosi vzácného v člověku, který najednou altruisticky myslí na druhé a dokáže to, co by za běžných okolností nebylo snad ani možné. Krize – a to jakákoliv, je výjimečná šance.
A jak vypadá služba farářky, které zavřeli kostely a nemůže sloužit mše?
Nikdy by mě nenapadlo, že pojedu vylepovat cedule „bohoslužby do odvolání zrušeny“. Březen jsem měla procestovat, od Turína, kde se měli sejít mladí lidé svolaní papežskou radou pro mezináboženský dialog, po Ženevu, kde jsme měli zvolit nového tajemníka nebo tajemnici Světové rady církví. Taky bych nemyslela, že si tolikrát vzpomenu na výcvik telefonické krizové intervence, který se mi teď v praxi dost hodí.
Někteří moji kolegové připravují přenosy bohoslužeb. Mám v přípravě ke křtu 13 dospělých osob a několik dětí, stal se ze mě dočasně farář youtuber a zpovědník na telefonu, nechci rezignovat a říct „teď to nejde“. Naopak teď by si měli duchovní uvědomit, že je potřeba, aby nedřímali na farách, ale byli k dispozici. Koneckonců, vybrali jsme si službu, která není vždycky procházkou růžovým sadem. Ježíš se při svém působení nikdy nestranil lidem, nemocných se dotýkal, s hříšníky stoloval, kudy chodil, tudy byl plně přítomen, přijímal všechny okolnosti života.
První dny, kdy se teprve začínalo mluvit o možných opatřeních, jsem si uvědomila, jak vděčná jsem za čas, který jsem zcela nečekaně dostala. Najednou jsem neměla žádnou výmluvu nedělat právě to, o čem každou neděli kážu. Nevyrazila jsem na louku na piknik, ale zavřela jsem se do ticha, modlila jsem se, četla, psala, prohlížela jsem si svůj život, svoje myšlenky.
Sama máte internetový blog i účet na instagramu. Dokonce jste prohlásila, že kdyby dnes žil Ježíš Kristus, pravděpodobně by používal sociální sítě. Co je ale ta zdravá míra, kdy technologie ještě pomáhají a co už je podle vás škodlivé?
Jsme jako společnost bezpochyby tak trochu digitálně oploštělá, jen málo co nám zabrání se nedívat neustále do mobilu. Ale to neznamená, že bychom měli sociální sítě a vůbec technologie považovat za zlo. Musíme se s nimi učit pracovat, abychom se nestali jejich obětí. Ale jako se Ježíš nevyhýbal lidem na okraji společnosti, naopak, šel přímo k nim, myslím, že by se nebál ani sítí – koneckonců rybáři byl obklopen od začátku svého působení. Ale asi by spíš zval k osobnímu setkání.
Proč na Vašem webu narazíme na heslo #husitkatolik?
Je to spojení slov husitka a katolík. Což je složení týmu, ve kterém realizujeme s Davidem Mackem svou potulnou talkshow. Je to místy nekorektní dialog o životě, víře, cestách a setkáních z různých úhlů pohledu. Díváme se na svět z různých úhlů pohledu, muž - žena, otec - bezdětná, katolík - husitka, jižní Morava - severní Čechy, terapeut na řešení zaměřený - terapeutka narativního směru. Dotýkáme se poměrně nebojácně témat, která nás rozdělují a nemáme potřebu být u toho lhostejně zdvořilí.
Projekt #husitkatolik vznikl jako výsledek roční práce v rámci příprav tzv. Roku smíření 2020-2021. Naším přáním bylo připravit půdu pro důstojné připomenutí klíčových a traumatických událostí české historie. Letos je to 400 let od bitvy na Bílé Hoře, o rok později si připomeneme exekuci 27 českých pánů na Staroměstském náměstí a mnoho dalších kulatých výročí, mj. i 600 let od vyslání první křížové výpravy proti heretickým Čechům papežem Martinem V. Na začátku postního času letošního roku jsme byli přijati papežem Františkem v rámci malé ekumenické delegace a byli jsme vyslání zpět do naší země – už proti sobě nebojovat, ale hledat cesty k dalšímu společnému životu.
Jak vidíte roli náboženství v dnešní době a jak se to mění během situací, jako zažíváme poslední dny? A přibývá těch, kteří se na Vás v poslední době obracejí?
Náboženství, víra a církev nám může poskytovat dobré zázemí pro život. Pro život v 21. století se vším všudy, co nám realita přináší. Liturgický rok, který pro křesťany začíná první adventní nedělí nám připomíná tradice naší víry, ale taky docela dobře kopíruje dění v přírodě. V postní době, kdy se máme zaměřit na vlastní nitro, modlitby, setkání se sebou a Bohem a taky očistný půst, je půda zamrzlá a ve spíži není moc jídla, náš duchovní život může jít ruku v ruce s tím, co se děje v přírodě a není to špatně.
Hodně lidí, kteří nesměle přicházejí do kostela, mluví o obavách, že nebudou rozumět jazyku církve, mají předsudky a nevědí „kudy“. Chodí k nám i rodiče, kteří sami pokřtění nejsou, ale chtějí nechat pokřtít své děti a taky hledají způsoby, jak se sami o křesťanství, víře, Bohu a duchovním životě dozvědět co nejvíc, aby mohli odpovídat na otázky svých dětí.
Věřím v Boha slitovného a doufám v církev, která bude umět otevřít dveře všem, kteří jsou v jakékoliv krizi a potřebují útěchu, společenství tak, aby mohli získat opět pevnou půdu pod nohama.
Mnoho lidí se bojí nákazy, vidíte ale na té současné situaci také něco pozitivního?
Ano, je to mimořádná příležitost prožít postní čas opravdu realisticky a naplno. Jsem si vědoma toho, že život v naší společnosti se ocitá v situaci, na kterou jsme nebyli připraveni, řešíme existenční problémy a v mnoha oblastech balancujeme na hraně přežití. Ale přesto věřím, že se tohle všechno neděje ke zkáze člověka. Vidíme najednou dobro a naději tam, kde byla dřív schovaná v pohodlnosti normality. Vnímáme najednou sílu společenství, můžeme pracovat na vztazích, ve kterých někdy velmi nepřítomně žijeme. Je to chvíle, která zve k revizi hodnot, o kterých neustále dokola mluvíme – ale vlastně už ani pořádně nevíme, které to jsou.
Pro řadu z nás příchod svátků ohlásí spíše letáky obchodních řetězců, které mají v akci řadu velikonočního zboží včetně vajíček nebo různého alkoholu. Co vás napadne, když někde takový akční leták zahlédnete?
Že Velikonoce jsou v naší zemi vnímány jako „svátky jara a mláďátek“ a dál se už málokdo odváží jít. Jistě, na letáku z potravin by ani tak nebyly kříže odkazující ke vzkříšení, ale jako společnost vidíme pouze určitou výseč toho, co jsou Velikonoce. Aby byl život životem (symbolizováno vajíčkem), musí v něm existoval i rozměr smrti, bolesti i bezesných nocí. Pro některé rodiče dětí je velký oříšek vypravovat svým potomkům, co se to vlastně stalo během velikonočního týdne, který končí Bílou sobotou a vrcholí velikonoční nedělí. Vánoce jsou v tomto směru na interpretaci jednodušší.
Jaký slogan byste napsala na leták, který by měl lidi nalákat do kostela místo obchodního centra?
Církve zvou do svých kostelů krom jiných způsobů i tím, že dávají do venkovních vývěsek pozvání na bohoslužby a sváteční události. Důležité je vědomí, že k Velikonocím patří i ta mláďata – beránek Boží, ožívání přírody a oslavy jara, jenže tímto nemá končit, tady se nemáme zastavit. Hloubka příběhu Velikoc je v kroku důvěry, který Ježíš jako Syn Boží učiní, když kráčí ke kříži, na kterém umírá a vykupuje tak hříchy člověka. Bůh sám sebe vydává na smrt, aby dal člověku život.
Mystérium Velikonoc je o oběti, o skutečné smrti a skutečném životě, Ježíš není resuscitován – byl mrtev a nyní žije. V neděli brzy ráno se zjevuje ženám, které běží tuto zprávu povědět Ježíšovým učedníkům, kteří se bojácně ukrývají za mohutnými dřevěnými dveřmi. A ten slogan: Život je teď. V tom je nějak všechno, život jako dar, stvoření jako Boží dílo, přítomný čas slovesa být odkazuje na přítomnost Boha, a časové určení jasně říká, že nikoliv včera nebo zítra, ale – teď.
Na podzim jste se v médiích pozastavovala nad tím, že v obchodech je za figurku Mikuláše označován i čokoládový Santa bez mikulášské mitry. Co vám přijde nejbizarnější z velikonoční nabídky?
Myslím, že člověku, který zná jen tu krásnou čokoládovou velikonoční nabídku by zase velmi podivné připadaly církevní velikonoční materiály. V tomto směru je určitý druh nevkusu na obou stranách. Mrzí mě to neustále oddělování života a smrti. Nad důležitou částí Velikonoc přivíráme oči – není jednoduché o tom kázat a v obchodě si to nikdy nekoupí: příběh života, který začíná smrtí. Ale postní doba nás k tomu vede, všechny texty, které čteme nás znova a znova přivádějí na cestu, která není snadná. Na cestu, kde neobstojíme bez upřímnosti, autentičnosti, odvahy, důvěry.
Jste mimo jiné duchovní v kostele svatého Mikuláše na Staroměstském náměstí, jak to místo ovlivňuje Vaše kázání? A jak moc je vlastně důležitá atmosféra chrámu nebo to, kde se nachází? A považujete to umístění (v době, kdy není epidemie) uprostřed turistické oblasti za nějakou nevýhodu?
Kostel jsme museli v době mimořádných opatření úplně zavřít, nemělo smysl cokoliv riskovat. Centrum města se vylidňuje, lidé, kteří chodili celý život do mikulášského kostela, najednou bydlí na okraji města. Ale naopak přibývá turistů, kteří jsou v Praze na skok a chtějí dočasný duchovní domov. S češtinou jednoduše nevystačíme. Jsem vděčná, že jsem se před pár lety mohla stát farářkou ještě v malé kapli ve Strašnicích, jiné prostředí, jiní farníci, je to úžasná škola a taky způsob, jak si uvědomit, že ne všechny fary oplývají blahobytem a že faráři na vesnicích, kteří objíždění několik sborů to mají mnohem těžší než my, kteří sedneme do tramvaje. Má kázání vyznívají stejně ve velkém kostele jako v malé kapli, jsou dialogem s přítomnými, přinášejí určitá Boží „vzkázání“, jak říká má kolegyně.
A přestože z Prahy nepocházíte, vybrala jste si ji jako místo, kde působíte. Vzpomínáte si, jaké na Vás hlavní město udělalo první dojem? A jak se ten názor v průběhu doby měnil? A není právě metropole tím místem, kde se různé velikonoční zvyky dodržují z celé země úplně nejméně?
Mám kvůli tomu trochu výčitky, člověk by se měl vracet do svého rodiště. Do Prahy mě nejdřív zavedla práce a pak jsem tu se studii zůstala. Praha není moc velká, ale není zase tak malá. Je to skvělé místo pro život, ráda si cestou do služby prohlížím uličky Starého Města, snažím se chodit co nejvíc pěšky a pokaždé trochu jinou trasou, je to duševní hygiena. Velikonoce na Staroměstském náměstí jsou tak trochu noční můra, uvidíme, jestli se nám po ní nakonec nebude ještě letos stýskat…
Malujete kraslice? A co bylo na té poslední, kterou jste ozdobila?
Jsem vyznavač minimalismu, což tedy není zrovna styl velikonočního mainstreamu. Ale docela dost dám na symboliku barev, koneckonců řečí liturgických barev mluví i některé církve. V loňském roce jsem měla červená a popelavě šedá vajíčka, jak říkám, život je i smrt.
Terčem kritiky není jen velikonoční konzum, v zahraničí se dokonce psalo o českých barbarských výprascích pomlázkou. Jak se na tyto tradice, které stejně postupně mizí, díváte Vy? A troufne si někdo naplácat farářce? A co ještě vůbec je a co už není slučitelné s vaší rolí?
Vezmu to trochu zeširoka. Ráda se vracím ke knize prof. Pavla Hoška Je to i nás příběh, ve které krásně popisuje, na jaké proudy tradice česká společnost navazuje, a jednou z těchto sedmi tradic je i vztah k pohanství. „Nástupem sekularizace a odcírkevnění české kultury dochází k různým podobám návratu či znovuvynoření pohanství, které jako by bylo trvalou, byť někdy spíš podprahovou a nyní znovu ožívající složkou duchovního života českého národa“ a také „Pohanství samo je naplněno očekávání a tušením přicházejícího křesťanství“. Tedy tohle není souboj, kde vyhraje jen to lepší a masivnější, ale tohle je přirozené prolínání spirituality naší společnosti. Tedy spjatost s přírodou, cit pro půdu a lidovou tradici není něco, co bychom měli považovat za úpadkové, naopak, dobře se to s křesťanstvím snáší. A doma prostě člověk farářem není, a tak jako žena tyhle tradice vlastně docela ráda podstupuji. Samozřejmě si u toho neodpouštím emancipované řeči.
