Sestra farářka Helena Smolová z Loun pravidelně dává na aktualne.ccsh.cz svá kázání. Tentokrát k Zelenému čtvrtku.
Texty: Ex 12, 1-8. 11-14; 1K 11, 23-26; Jan 13, 1-15
Modlitby:
1/ Bože, prosíme tě za Alenu Krausovou, za niž jsme se celý čas postu modlili, ale ona přesto svůj boj se zákeřnou nemocí Covid 19 včera prohrála. Pane, nerozumíme tomu, co se stalo, proč odešel mladý člověk, který tu ještě několik desítek let mohl žít! Jen ty znáš odpověď, jen ty také můžeš dát pokoj do srdcí těch, kteří jsou Aleniným odchodem zraněni a prožívají hlubokou bolest. Ty jim dáváš jistotu života věčného. Věříme, že Alena vešla do Království pokoje a zůstane ve spojení s těmi, kdo ji milují. Prosíme tě o to, aby velikonoční tajemství tvého vítězství nad smrtí a hříchem přineslo naději a pokoj. Kéž svědectví víry rodiny Krausových probudí mnohé k životu s tebou! K Tobě, Pane, voláme!
2/ Prosíme za ty, kdo dosud bojují s ničivou nákazou jako pacienti doma nebo v nemocnici. Stejně tak prosíme za lékaře, sestry a všechny další, kteří dávají k dispozici sebe sama, své síly a schopnosti, aby druhé zachránili. Uvědomujeme si, Pane, že lidský život je křehký. Děláme všechno pro jeho záchranu, pro jeho lepší kvalitu. Přesto víme, že ani nejlepší výsledky vědeckého poznání nezajistí člověku nesmrtelnost. Děkujeme za to, že jsme směli poznat tebe jako Dárce života, který nemůže zničit ani smrt. Děkujeme ti za to, Pane!
3/ Pane, chválíme tě, že jsi ustanovil eucharistii, svátost lásky, v níž smíme přijímat tvé tělo a krev, a tak obnovovat život. Děkujeme ti, že si s vděčností tuto událost smíme znovu připomínat. Poslední večeří s učedníky jsi naznačil svou ochotu vydat již brzy sebe sama pro spásu druhých. Prosíme tě, abychom spolu s Tvým svatým tělem a s Tvou svatou krví přijímali také závazek dávat sebe sama ve službě druhým. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Velikonoční tajemství je prazákladem naší víry a srdcem všech liturgických svátků a slavností. Historicky i teologicky vyrostl celý liturgický rok z velikonočního spásného činu Kristova a z jeho slavení. Vedle neděle jako dne památky Kristovy smrti a zmrtvýchvstání, existovala již velmi brzy také výroční památka židovské slavnosti Pesach. Není pochyb o tom, že tato slavnost dostala v křesťanských obcích nový smysl: jako náš velikonoční beránek byl obětován Kristus, jak píše Pavel do Korinta (srv. 1K 5, 7). Kdo je s ním spojen, zbavil se „starého kvasu“ a stal se novým „nekvašeným chlebem“. Pozvolna se také odpoutávala křesťanská slavnost Paschy od židovské.
Křesťanské Velikonoce jsou jmenovány až ve 2. století, ale křesťané je prožívali už v 1. století. Podle církevního historika Eusebia z Caesareje se slavily hostinou, jíž předcházel půst. První všeobecný koncil v Niceji (325) ukončil spory o datum slavení předpisem, že se mají konat vždy první neděli po prvním jarním úplňku. Tímto ustanovením se křesťanské Velikonoce definitivně oddělily od židovské Paschy.
Velikonoce zpřítomňují tajemství spásného díla Kristova, které Bůh koná v Kristu na církvi. Jejich slavení se proměňovalo. Asi do 4. století byla velikonoční vigilie, „matka všech svatých vigilií“, jak ji nazval církevní otec sv. Augustin, až do půlnoci zahalena postem a smutkem nad Ježíšovou smrtí. Po půlnoci ho vystřídala radost ze zmrtvýchvstání a vyvýšení Pána. Ve 4. st. se vytvořilo „nejsvětější triduum ukřižovaného, pohřbeného a vzkříšeného Pána“. Tyto liturgické oslavy jsou vrcholem celého liturgického roku. Začínají večerní bohoslužbou na památku Večeře Páně, vrcholí při velikonoční vigilii a končí večerní modlitbou neděle Zmrtvýchvstání Páně.
Liturgie Zeleného čtvrtku už patří k prvnímu dni velikonočního tridua. V Ježíšově Poslední večeři, kterou si v tento den připomínáme, se připravuje jeho sebedarování v oběti na kříži. Také mytí nohou, zvyk, udržovaný v některých církvích, je znamením sloužící a oddané lásky.
Označení „Zelený čtvrtek“ snad má také souvislost se starým německým výrazem pro pláč. V tento den se ve staré církvi přijímali kajícníci, kteří se po celý čas postu snažili pokáním očistit ze svých hříchů. Proto se tento den někdy také nazýval „odpustkový“. Celou liturgií prostupuje připomínka Ježíšovy Poslední večeře a při ní ustanovené eucharistie.
Starozákonní čtení (Ex 12, 1-8. 11-14) vypráví o zabití a jedení beránka, jehož krev na dveřích domů Izraelců znamenala záchranu Izraele. Takto kdysi začal odchod Izraelců z Egypta, země otroctví. Původní pastevecké obřady, konané na jaře, jimiž si pastevci chtěli zajistit úspěch a bezpečí pro svá stáda, nahradil „hod beránka“, znamení Hospodinovy zachraňující a vysvobozující moci. Na tuto zvěst navazuje evangelium Kristovo, podle něhož je v Ježíši Kristu naplněno a dokonáno, co lidu Staré smlouvy připomínala velikonoční zvěst.
Se starou pasteveckou slavností se po usazení Izraele v Palestině spojila kenaanská zemědělská slavnost, konaná při zahájení sklizně ječmene. Začátek Pesachu připadal na první den této slavnosti ječných chlebů. Nekvašené chleby, které se používaly a stále používají při slavení židovského Pesachu, připomínají odchod Izraelců z Egypta, který se odehrál bez delších příprav a nebylo možné ani zadělat těsto na chléb. Proto se připravuje nekynuté těsto a pečou se macesy.
Ježíšovu poslední večeři s učedníky zachycují všechna evangelia, ale Janovo vyprávění je odlišné. Postrádáme u něj jakýkoliv náznak, že to byla velikonoční večeře o svátku Pesach. Samotná večeře vlastně nehraje důležitou roli, jediný významný moment je odhalení zrádce. Zejména tu nenajdeme ustanovení eucharistie, které u ostatních evangelistů zaujímá centrální místo. Důležitou událostí pro Jana je umývání nohou.
Evangelistu Janovi záleží na tom, aby ukázal, že Ježíš věděl o příchodu hodiny. Vstupuje do svého utrpení zcela vědomě, nepřekvapuje ho jako neodvratný osud. Smrt pro něj není jednoduše zakončením života, ale „přechodem z tohoto světa k Otci“. Hned na začátku se ale nijak nepřikrášluje temnota této hodiny ztělesněná v postavě zrádce. Také o ní Ježíš ví. Jidášovo jednání překračuje všechny lidské pokusy o vysvětlení, takže ho evangelista spojuje se satanovým vnuknutím. Jeho zdánlivá moc má proti sobě Ježíšovu moc život dát a „opět ho přijmout“(srv. J 10, 18). Ježíšův osud neřídí satan, ale Otec. „Vládce světa“ nad ním nemá žádnou moc. (srv. 14, 30)
Ježíš nezačíná slovem, ale činem: umývá učedníkům nohy. Tento mistrův úkon je pro ně nepochopitelný. Jejich Pán jim myje nohy, přestože tato služba byla vyhrazena otrokům nebo paní domu. Právě tímto úkonem, mytím nohou, Ježíš znovu dává najevo, že jeho život byl službou pro druhé. Jeho blížící se smrtí se jeho poslání naplní. „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mk 10, 45, srv. L 22, 27, Fp 2, 5-8) Umývání nohou se stalo znamením krajní lásky, kterou Ježíš miloval přátele „až do konce“ a jež nalezla své nejčistší vyjádření v hodině smrti na kříži, kdy Ježíš řekne: „Dokonání jest.“ (J 19, 30)
Kdo podobně jako Petr nechce připustit takové jednání, nemůže mít podíl na Ježíšově díle spásy. To ale Petr ještě před Velikonocemi a před sesláním Ducha nemůže chápat. Ježíš nabízí svou smrtí spásu, kterou je možné mít buď zcela nebo vůbec. Věřícímu je darována dokonale, proto nepotřebuje nějaká další doplnění (mytí rukou i hlavy).
Svým činem dal Ježíš učedníkům příklad zavazující k napodobování. I jejich život se má vyznačovat službou, kterou prokazují jeden druhému: mají se navzájem opravdu milovat. Jestliže jim jejich Mistr a Pán prokázal službu náležející otroku, je správné, když si také oni - „otroci“ a „vyslanci“ navzájem slouží. V přijetí bratra přijímají Ježíše a s ním Otce, který ho poslal.
Janovo pojetí je zcela nekultické a zaměřuje se výhradně na bratrskou lásku. Z jeho pohledu eucharistie, která není slavená ve společenství lásky, zjevně není Večeří Páně v Ježíšově duchu.
Od Ježíše se tedy smíme učit žít svůj život jako „eucharistii“, tedy díkůvzdání. Ježíšův čin lásky – umývání nohou učedníkům – nám připomíná závazek každodenní služby. Láska není pouze pomíjivý cit nebo prchavý prožitek, ale ochota vycházet vstříc, dělit se o svůj čas a život s druhými. Amen.
