Texty: Jr 31, 31-33; Žid 5, 5-10; J 12, 20-36
Modlitby:
1/ Pane, děkujeme za každého, kdo se uzdravil z nemoci, která nás všechny děsí. Děkujeme za lékaře a sestry, za dobrovolníky, kteří se o kovidové pacienty starají. Modlíme se za všechny, kdo dosud s nemocí bojují v nemocnici nebo doma. Myslíme na rodinu bratra kazatele Krause z Peruce, zvláště na jeho manželku Alenu. Buď s ní v těžkém stavu, kterým prochází, posiluj ji svou milostí. Kéž naše modlitby za nemocné stoupají k tobě jako vůně kadidla a jsou ti milé. K Tobě, Bože, voláme!
2/ Bože, prosíme dnes za sestru Martu Procházkovou a jejího přítele Mirka, kteří onemocněli kovidem. Kéž se i oni brzy uzdraví! Víme, Pane, že jsi Vzkříšení a Život, a tak si s důvěrou ve tvá zaslíbení připomínáme tatínka jednoho z naších bratrů, který překročil práh věčnosti už před 15 lety. Věříme, že, kdo v tebe věří, i kdyby umřel, bude žít. A kdo žije a věří v tebe, nezemře navěky. (J 11, 25 b-26) Posiluj ty, kdo jsou smutní a cítí bolest ve svém srdci, aby věděli, že Kristus na věky žije a my v něm. Amen.
3/ Dobrotivý Bože, v pátek uplynulo 5 let od sňatku Pavlíny a Josefa. Děkujeme ti, že si toto výročí můžeme připomínat a společně s oslavenci se radovat, že jsi je jednoho pro druhého našel a dal jsi jim odvahu a sílu, aby se sobě navzájem odevzdali. Děkujeme ti za pomoc, kterou jsi jim dosud poskytoval, a prosíme, abys je i dále provázel. Ať tito manželé pijí z kalicha života příjemné i trpké, milují se a mají jeden druhého v úctě. K tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
Je pátá neděle postní, řečená „Smrtná“ či „Smrtelná“. Toto lidové označení vychází z tradic, jimiž žili naši předkové. O páté neděli postní vynášela mládež ze vsi slaměnou figurínu, ověnčenou hadříky, stužkami a prázdnými vejci, symboly smrti. Za vesnicí byla smrtka, Morana nebo Mařena, symbol odcházející zimy, pálena a pak topena v potoce, tedy pohřbena, aby se do vsi mohlo vrátit jaro, symbolizované zeleným stromkem, ozdobeným barevnými pentlemi. Tento zvyk v Čechách téměř zanikl, zatímco na Moravě se stále na mnoha místech udržuje.
Evangelium této neděle je rovněž neseno myšlenkou na smrt, a sice na blížící se smrt Pána Ježíše. Úryvek zachycuje Ježíšovu poslední veřejnou řeč, kterou Syn člověka ukončuje svoje představení světu a směřuje k utrpení. Svou smrtí bude Ježíš oslaven a dá věřícím život.
Důvodem Ježíšovy promluvy je příchod několika Řeků, kteří „chtějí vidět Ježíše“, chtějí se s ním seznámit. Šlo zřejmě o poutníky přicházející na svátky do Jeruzaléma, kteří se sice připojili k židovskému náboženství, ale nebyli plně Židy. Tito „proselyté“ tvořili v prvotní církvi most k pohanům. Byli prvními, které oslovovali křesťanští misionáři, snad proto je evangelista nenechával navázat kontakt přímo s Ježíšem, ale se dvěma z jeho učedníků, Filipem a Ondřejem, kteří spojení s Mistrem zprostředkují.
Podobně jako při setkání s Nikodémem se Ježíš vůbec nezabývá jejich záměrem, ale začne hned mluvit o „své hodině“: „Přišla hodina, aby byl oslaven Syn člověka.“ (23) Vše, co Ježíš dále říká, je upřesněním a výkladem toho, co tato hodina obsahuje. Vedle oslavení Ježíše, Syna člověka, k ní patří především jeho smrt. V ní dochází k oslavení. K ní se vztahuje také následující obraz pšeničného zrna, které přináší plody, když zemře. Toto podobenství se sice vztahuje na život kteréhokoliv člověka, ale v Ježíšově promluvě vypovídá především o něm samém, o jeho blížící se smrti. Nemyslel sobecky jen na sebe, ale byl připraven obětovat svůj život.
Následující výrok tento obraz rozvíjí. Vysvětluje, za jakých okolností může člověk žít plnohodnotný život. Podle Ježíše, ten, kdo „miluje svůj život“, kdo si ho chce uchovat za všech okolností, ho ve skutečnosti ztratí, naplněný život nenalezne. Kdo naopak „svůj život v tomto světě“, neustále ohroženém smrtí, „nenávidí“, tedy ho nepovažuje za nejvyšší hodnotu, kterou by měl za každou cenu uchovat, ten ho získá. (25)
Vzdání se života je cenou života. Život vyrůstá ze sebedarování a schopnosti vzdát se sebe. Takový byl zákon Ježíšova života a každý, kdo se s ním vydá na cestu služby, znamenající obětování života, bude mít podíl na jeho osudu ve smrti i v životě. Kdo ho následuje, bude s ním tam, kde je on. (26)
V následující předpovědi utrpení Ježíš mluví „o hodině“, a tak se znovu vrací na začátek. 3x opakované „nyní“ (27, 31) potvrzuje, že hodina skutečně přišla. Uvádí se různé projevy této hodiny: Ježíšova duše je sevřena úzkostí, probíhá soud nad tímto světem, vládce tohoto světa bude vyvržen.
Ježíš Janova evangelia neprožívá úzkost v Getsemanské zahradě, ale Ježíšovo slovo o „úzkosti“ v jeho duši a rozmluva s Otcem velmi silně Getsemany připomínají. Přesto tu Ježíš nebojuje se smrtelnou úzkostí a neprosí Otce, aby od něj odňal kalich utrpení. Ježíš jasně vnímá začínající utrpení a jde mu vstříc s plným vědomím, svobodně a beze strachu.
Protože hodina utrpení je zároveň hodinou oslavení Otce a Syna, neprosí Ježíš, aby jí byl ušetřen, ale aby Otec oslavil své „jméno“, zastupující osobu a to, co je pro ni charakteristické. (28) V Ježíšových skutcích působil Otec, a proto byl Otec oslaven Synem a Syn Otcem. Proces oslavení pokračuje také v utrpení a smrti Syna, tomu ale přítomný lid nerozumí. Nemá přístup k událostem „této hodiny“, protože ten se otevírá jen věřícím. Pokusy zástupu o výklad ukazují, jak jsou Ježíšovi a jeho tajemství vzdáleni. (29) V „této hodině“ se dovršuje soud nad „tímto světem“ a vyvržení „vládce tohoto světa“. Obrazný jazyk, který se tu používá, vychází z představ Židů, rozšířených v Ježíšově době. Podle nich se moc zla pokouší získat vládu nad tímto světem nebo už ji nad částí světa vykonává. Evangelista Jan chce vyjádřit, že On, ukřižovaný a vzkříšený Ježíš, znamená svou osobou, svým životem, do něho patří také kříž a zmrtvýchvstání, konec starého světa, propadlého smrti, a začátek nového, Božího světa, kde panuje život. Rozhodující je, že se tento soud, tato změna vlády, odehrává už „nyní“ v hodině Ježíšovy smrti a oslavení.
„A já, až budu vyvýšen ze země, přitáhnu všecky k sobě.“ (33) Janovo evangelium vidí vyvýšení na kříži jako obraz pro vyvýšení Ježíše do jeho vladařského postavení. Kříž je trůnem, na který je Ježíš vyvýšen. Jako Vyvýšený a Oslavený přitáhne Ježíš lidi z temnoty světa, v němž vládne smrt, k sobě, do světa božského světla a života. V Ježíšových slovech zaslechne zástup předzvěst ukřižování. Ukřižovaný Mesiáš se ovšem nehodí do jejich představ, protože se naučili, že má mít, podle tradice, Mesiáš a jeho panování věčné trvání. (srv. Iz 9, 6, Da 7, 14. 27) Kým je tento Syn člověka, o němž Ježíš mluví? Ježíš odpovídá výzvou k víře. Nyní je „čas milosti“, je třeba se rozhodnout a vydat se na cestu víry k Ježíši, ke Světlu. (34-36)
Pane Ježíši, také my tě chceme vidět v této hodině, kdy jako pšeničné zrno padáš do země naší bolesti a vyrůstáš v bohatý klas, příslib úrody. Ukazuješ nám, jak sladké je zemřít, jestliže člověk miluje a s radostí dává sám sebe. Ztratit pro tebe svůj život znamená nalézt ho, tehdy se pláč promění v radost.
Ve tvých ranách nacházíme útočiště, v nich dostává smysl veškeré lidské utrpení. Když se díváme na tebe, nacházíme sílu s důvěrou se odevzdat do Božích otcovských rukou. Očisť náš duchovní zrak, abychom tě neviděli jen nejasně, jako v zrcadle, ale abychom mohli věčně hledět na tvou láskyplnou tvář a poznali tě takového, jaký skutečně jsi. Amen.
