Texty: Gn 3, 1-9; 1 P 3, 18-22; Mk 1, 9-15
Modlitby:
1/ Bože, začíná postní doba. Chceme v ní pamatovat především na své blízké, jimž dlužíme svou lásku. Kéž nás tento čas, v němž budeme více rozjímat o tajemství života smrti, o hříchu a spáse, přivede blíže k tobě i k sobě navzájem. K Tobě, Pane, voláme!
2/ Modleme se za kandidáty křtu, kteří se v této postní době budou připravovat na přijetí této svátosti. Kéž je pro ně čtyřicet dní před Velikonocemi požehnaným časem. Myslíme i na mladou rodinu, která má být začleněna do těla Kristova v našem společenství. Ať vytrvá v nastoupené cestě a překoná všechny nástrahy zlého. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za všechny nakažené covidové pacienty. Mnozí z nich bojují o život a dýchají jen pomocí přístrojů. Nemocnice jsou na hranici své kapacity, zdravotnický personál je přetížený. Mezi lidmi vzrůstá nervozita, nejistota, strach. Přibývá těch, kdo na covid nebo s covidem umírají, a tak je také více těch, kdo oplakávají své zesnulé a truchlí. Zákeřná nemoc zasadila ránu mnoha institucím, zájmovým organizacím i církvím. Prosíme tě, Pane, aby lidé hledali cesty, jak zůstávat v kontaktu, aby se vzájemně povzbuzovali a nabízeli si i přijímali pomoc druhých. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za oběti mrazů na jihu USA, za lidi, kteří zemřeli pod lavinou v horách, když hazardovali se svým životem, za ty, kdo zahynuli na silnicích. Prosme za pokoru a moudrost pro všechny, kteří se v tomto stále ještě zimním počasí věnují činnostem, nebezpečným jim nebo jejich blízkým. K Tobě, Bože, voláme!
5/ Modleme se za volbu nového pražského biskupa, která má proběhnout v březnu a v dubnu. Kéž je vybrán služebník, který povede svěřenou diecézi v pokoře před Bohem a s odvahou. Ať je dobrým duchovním pastýřem svým sestrám a bratrům ve službě a vzorem všem věřícím! Prosme za volbu patriarchy této církve. Nechť je zvolen vhodný kandidát, člověk pevný ve víře a laskavý, pastýř a učitel, věrný Boží služebník. K Tobě, Bože, voláme!
6/ Modleme se za bratra faráře Zdeňka Svobodu, jehož pozemská pouť se v těchto dnech naplnila. Děkujeme za jeho dlouholetou službu v církvi, za hudbu, kterou skládal a jíž těšil i povzbuzoval druhé. Prosme, aby ho náš Pán Ježíš Kristus přijal do svého království. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Popeleční středou jsme zahájili přípravu na Velikonoce. Křesťané již ve 2. století zachovávali před svátky smrti a vzkříšení Páně dvoudenním půst. Ve 3. století se rozšířil na celý Svatý týden a v době prvního všeobecného koncilu v Niceji (325) už byla samozřejmostí čtyřicetidenní přípravná doba, jak ji známe dnes. 40 dnů nebylo stanoveno jako doba postu náhodně. Církevní otcové spojovali s tímto počtem úmysl napodobit Ježíše, který se po svém křtu v Jordánu 40 dnů postil. (srv. Mt 4, 2n, L 4, 1n, Mk 1, 9-15). 40 dnů se postil také Mojžíš na Sinaji (srv. Ex 34, 28) a prorok Eliáš na Chorébu (srv. 1Kr 19, 8), 40 let putovali Izraelci pouští do zaslíbené země.
Čtyřicetidenní začínalo původně o 6. neděli před Velikonocemi a trvalo do Zeleného čtvrtka, kdy byli kajícníci přijímáni zpět do církve. Postupně došlo k úpravě této doby vzhledem k tomu, že neděle nebyly postními dny. K Zelenému čtvrtku se připojil ještě Velký pátek a Bílá sobota a přibyly také 4 všední dny před první postní nedělí. Tak byl zachován počet 40 dnů přípravy, které začínaly Popeleční středou.
Půst spočíval v tom, že se člověk spokojil s jedním jídlem denně, zpravidla večer. Kromě toho se věřící zdržovali masa a vína, později mléčných produktů a vajec. Od vrcholného středověku se postní předpisy zmírňovaly, což souviselo s doceněním těla ve filosofii a teologii scholastiky.
Pro lidi přicházející ze židovství i z pohanství byly posty samozřejmostí. Řekové a Římané se navíc postili také z léčebných důvodů.
Křesťané viděli v postu posílení modlitby, jak vyjadřuje výrok sv. Nila: „Modlitba toho, kdo se postí, je jako mladý orel vznášející se povětřím, zatímco modlitba nestřídmého je obtěžkána přílišnou přesyceností a klesá dolů.“ Půst se chápal jako průprava k přijetí Ducha, účinná zbraň proti zlým duchům, přiměřená příprava na náboženské úkony, jako byl křest nebo eucharistie, a jako podmínka pro pomoc chudým z našetřených prostředků. V době čtyřicetidenní se napravovali kajícníci a katechumeni se připravovali na křest o Veliké noci. Jedni i druzí tak naplňovali výzvu: „Obraťte se a věřte evangeliu!“ (srv. Mk 1, 15)
Také dnes usilujeme o duchovní obnovu a připravujeme se na přijetí křtu nebo na obnovu křestních slibů. Na znamení kajícnosti používáme fialovou liturgickou barvu a vynecháváme některé části liturgie. O Popeleční středě nebo o První neděli postní přijímáme znamení popelce symbolizující naši touhu činit pokání a celým srdcem se přimknout k Ježíši. Postní praxe je ponechána našemu rozhodnutí. Někteří se drží starých zvyků a omezují se v jídle, jiní v zábavě a zase jiní si například ukládají půst od sociálních sítí.
S příběhem o Ježíšově křtu od Jana v Jordánu (Mk 1, 9-11) je zpráva o Ježíšově pokušení spojena slůvkem „hned“, které v Markově evangeliu najdeme často (42x!). Spojuje dvě samostatně předávaná vyprávění v jediný celek, v němž jsou stejní aktéři: Ježíš a Duch svatý. Příběh, který se odehrál v minulosti, nám najednou ožívá před očima, stává se přítomností. Duch vyvede, doslova „vyžene“ Ježíše na poušť, a tak se vlastně vracíme na místo, kde jsme začali s Janem Křtitelem (Mk 1, 4n).
Tentokrát se poušť jeví jako míst opuštěné a nebezpečné, jak ji Izraelští zažívali na cestě do zaslíbené země, když byli vystaveni pokušení odpadnutí od Boha (srv. Dt 6-8). Ježíš je na poušti sám s ďáblem, dravou zvěří a s anděly, kteří zřejmě nevystupovali viditelně, ale „obsluhovali ho“, tedy umožnili mu přežít podobně jako kdysi Eliášovi (srv. 1Kr 19, 1-8). Postavu ďábla známe z Jobova příběhu, kde vystupuje jako Hospodinův služebník zkoušející lidi. V novozákonním čase se satan, řecky ďábel, od Boha emancipuje a stává se zosobněním zla, silou působící jako nadosobní moc. Člověk je jí vystaven a nepřekoná ji pouze mravní kázní. Nejde ale o „2. princip“, existující vedle Boha. Je spíše negací, reakcí na to, co odpovídá Boží vůli. Je možné se mu postavit pouze ve spojení s mocí silnější, než je tato nadosobní moc hříchu.
Plné, dějinné, kosmické vítězství nad zlem bylo očekáváno na konci dějin jako začátek nového věku (srv. Mt 25, 41, Zj 20, 10 aj). Křesťanská tradice viděla rozhodující utkání se satanem ve vystoupení Ježíše (srv. Sk 38, L 10, 17-20, J 12, 31; 16, 11, Ef 6, 12-13, Zj 12, 8-9). V Markově evangeliu začíná tento konflikt právě při Ježíšových pokušeních. Kdyby Ježíš neobstál, nebyl by tím „Silnějším, který může spoutat Silného“ (srv. Mk 3, 27). Že obstál poznáváme jen z toho, že mu divoká zvířata neublížila a andělé ho neopustili.
Jestliže poušť připomíná Izrael na cestě do zaslíbené země, vyvolávají zvířata, pokušitel a andělé vzpomínku na vyprávění o hříchu prvních lidí a o jejich odcizení Božímu poslání (srv. Gn 3). Adam byl ustanoven, aby panoval nad stvořením, pojmenoval zvířata a byl za ostatní stvoření odpovědný Bohu (srv. Gn 1, 26-28). Zatímco Adam selhal, Ježíš jako pravý člověk pokušení nepodlehl, nezradil své lidství založené na vztahu k Bohu. Tím Ježíš přibližuje naději Království Božího, která přinese rovněž obnovení vztahu s přírodou, jak ji známe z mesiášských textů (srv. Iz 11, 6n: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat....“ Opravdu lidský člověk, Syn Boží, který si uvědomuje své určení dané Bohem, může odolat odcizení zosobněnému satanem.
Jako čtenáři této zprávy tak získáváme „náskok“ před Ježíšovými současníky. Víme něco, k čemu se oni museli dopracovat teprve po velikonočních událostech. My můžeme od počátku sledovat Ježíšovu cestu jako příběh člověka, který odolává náporu sil stojících mezi ním a Bohem.
Ve sbírce Ježíšových výroků je také delší příběh, který zapsal evangelista Matouš. Mluví se v něm o trojím pokušení Pána Ježíše, které vrcholí nabídkou světovlády přijaté z rukou satana (srv. Mt 4, 1-11). Ježíš odmítá, aby na konci evangelia jako vzkříšený vyslal své učedníky jako ten, jemuž je svěřena skutečná moc „na nebi i na zemi“ (srv. Mt 28, 18). Markovo vyprávění není stručnou verzí tohoto příběhu, ale spíše jeho jinou podobou.
Pane Ježíši Kriste, věříme, že jsi s námi i v tomto čase postu, který právě začíná. S úctou hledíme na tvůj kříž a prosíme o víru a lásku, abychom tváří v tvář tomuto zjevení tvé lásky nezůstali neteční a lhostejní. Chceme otevřít své srdce pro tebe a rozjímat nad tvou a svou životní cestou. Pomoz nám poodstoupit od toho, co nás zaměstnává a rozptyluje naši mysl, co rozrušuje naše city. Svěřujeme ti všechny své starosti a prosíme tě: Ujmi se nás, odstraň naši roztržitost i netečnost srdce a dej nám zakusit svou blízkost. Prosíme tě, veď nás a naplňuj nás svým Duchem svatým.
Duchu svatý, prosíme tě, otevři naše uši i srdce, abychom dobře rozuměli slovům Písma a uchovávali je v srdci. Osviť naši mysl, aby pochopila. Obnov v nás touhu podobat se Kristu. Učiň svou mocí, abychom se jako Boží děti nejen označovali, ale abychom se jimi skutečně stali. Amen.
