Modlitby a kázání z 5. neděle v mezidobí sestry farářky Heleny Smolové z neděle 7. února 2021.
Texty: Iz 40, 21-31; 1K 9, 16-23; Mk 1, 29-39
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, prosíme tě za kovidové pacienty, kteří trpí doma nebo v nemocnici kdekoliv na světě. Modlíme se také za všechny, kdo denně umírají, aby se setkali s milostiplným Spasitelem. Myslíme na jejich rodiny a blízké. Bože, pozvedej naši klesající mysl, abychom nepropadali panice a depresím. Dej moudrost politikům, členům vlád jednotlivých států, když rozhodují o životě svých spoluobčanů. Prosme o sílu ducha pro lékaře, sestry a další pracovníky zdravotnictví, kteří jsou zatíženi náporem pacientů. Bože, smiluj se nad námi!
2/Modleme se za sestru Polcarovou, která se v pátek dožila 91 let. Dej jí, Pane, zdraví. Prosme také za ostatní sestry a bratry z Domova pro seniory, s nimiž jsme se nesetkali již několik měsíců a nemůžeme spolu komunikovat. Spoj nás v Duchu, dej jim pocítit svou blízkost! K Tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za obyvatele Jemenu zasaženého občanskou válkou. Prosme za mladé ženy a dívky, které jsou prodávány do otroctví a ponižovány nejhorším způsobem. Modleme se za děti trpící hladem a podvýživou, ohrožené nemocemi. Pomoz nám, Pane, zmírňovat bolest a utrpení tam, kde stačí naše síly, a svěřovat ti v modlitbě záležitosti, které sami ovlivnit nedokážeme. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se regiony postižené přívaly sněhu, záplavami nebo námrazou. Prosme za bezpečí na cestách! K Tobě, Bože, voláme!
5/ Modleme se za sestru Libuši Hobzovou, farářku této církve, která došla do cíle své pozemské pouti ve věku 86 let a následovala tak svého manžela. Dej naší sestře po celoživotní službě v církvi odpočinout ve své blízkosti! K Tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
Do Kafarnaum, velké vesnice na severním břehu Galilejského jezera, přicházel Ježíš zřejmě častěji. Mezi lidmi se o něm vyprávěli různé příběhy. Některé z nich pak evangelista Marek zaznamenal do svého spisu tak, že vytvářejí dojem řetězce událostí následujících po sobě. Jejich časové ohraničení naznačují údaje o Ježíšově příchodu (Mk 1, 21), přesunu na jiné místo (Mk 1, 29. 35) a o jeho odchodu (Mk 1, 45). Do stejného města se pak znovu po několika dnech vrací (Mk 2, 1).
Uzdravení posedlého člověka vzbudilo úžas (1, 27), podobně jako Ježíšovo učení (1, 25), o němž lidé vyznávali, že je jiné než učení zákoníků a farizeů. Šlo totiž o „učení s mocí“ (1, 22).
V závěru vyprávění o posedlém se mluví o tom, že se pověst o Ježíši rychle rozšířila všude po celé galilejské krajině (1, 28). Je tedy jasné, že dosah jeho vystoupení byl veliký, i když pověst o něm ještě nedospěla do Jeruzaléma.
Na začátku dnešního příběhu Ježíš opouští synagogu a vstupuje na nové dějiště (1, 29). Je jím dům Šimona a Ondřeje, Ježíšových žáků. Tím se vysvětluje, proč šel Ježíš zrovna tam. Doprovázejí ho tam jiní z Ježíšových učedníků: Jakub a Jan. Šimonova tchyně ležela v horečce. O bližších příznacích nemoci se nemluví, protože horečka sama byla považována za zlou, nečistou moc a za původce nemoci.
Ježíš o tom nevěděl, ale hned jak vešel do domu, mu o ní pověděli. Markovské „hned“ je startovním signálem děje, na který se má pozornost posluchače nebo čtenáře soustředit. Jestliže mu o ní řekli, znamená to, že byla nemocná žena sevřena horečkou jako nepřátelskou silou. Ježíš hned jedná a přistupuje k ní. Bere ji za ruku, navazuje s ní přímý kontakt, pozvedá jí ruku a horečka ji opouští (31) podobně, jako v předchozím vyprávění vyšel nečistý duch z posedlého (26).
Evangelista Lukáš mluví o tom, že Ježíš horečce podobně jako nečistému duchu „pohrozil“ (srv. L 4, 39, Mk 1, 25). Starověký člověk vyjádřil, co dnešní člověk prožívá, ale ve svém předmětném obraze světa to nedovede vyjádřit: že je nemoc nepřátelská síla a představuje osobní ohrožení.
Mluví se o tom, že Ježíš nemocné ženě „pozvedl ruku“ (31). Je zajímavé, že se v textu objevuje sloveso, které najdeme i ve vyprávění o Ježíšově vzkříšení. Evangelista tedy předkládá čtenáři Ježíšova zázračná uzdravení jako předzvěst, příslib Ježíšova vzkříšení. Uzdravená žena své přátele obsluhovala (31). Tím se potvrzuje, že se skutečně uzdravila a také se naznačuje, že služba druhým patří k životu zdravého člověka.
Celá událost je vyprávěna v duchu starověkých tradic o nečekaných uzdraveních: popíše se závažnost nemoci, následuje zásah léčitele, je podána zpráva o výsledku a uvede se doklad o uzdravení. V duchu ježíšovské tradice je zase zdůrazněna Mistrova svrchovanost, která má naznačit jeho spojení se Stvořitelem. Nepopisuje se proces léčení, ale stačí slovo, v tomto případě dotek.
Den v Kafarnaum se uzavírá: „Když nastal večer a slunce zapadalo...(32). Zmínka o „celém městě“, které se shromáždilo u dveří...(33) ukazuje, že se Ježíšovo poselství dotklo velkého počtu lidí, ne pouze těch, kdo se s ním osobně setkali. A Ježíš konal, co bylo pro něj příznačné: pomáhal nemocným a posedlým a nedovoloval, aby se jeho jméno zneužívalo (34).
Následující epizoda se odehrála druhého dne, „ještě za tmy“ (35), kdy Ježíš odchází na pusté místo, aby se tam modlil. Bylo to tedy v době, kdy ještě byla noc, na jejímž počátku uzdravoval nemocné a posedlé, větší část pak odpočíval a časně ráno se modlil. Tento čas byl pro Židy časem modlitby, jak píše žalmista: „Hospodine, slyš můj hlas hned zrána.“ (Ž 5, 4)
Než se začal modlit, musel se Ježíš přesunout z města (33) na jiné místo (35). Pusté místo (eremos topos) nemusí být hned poušť. Je to především místo soustředění a přípravy k činu. Ukazuje se, že by Ježíš bez modlitby nemohl být, nemohl by konat svou práci a působit mezi lidmi. V této chvíli Ježíš chybí svým žákům, a tak ho hledají: „... pustili se za ním.“ (36). Když ho nalezli, oslovili ho: „Všichni tě hledají.“ (37) Apoštolové tak dávají najevo, že Ježíš vlastně všem schází. Lidé cítí v přítomnosti Ježíše, že je blízký Bohu, tak ho hledají. Ježíš dokončí svou modlitbu a odpoví na naléhání učedníků celkem překvapivě: „Pojďme jinam..., abych i tam kázal“ (39), tedy ohlašoval příchod Božího království (srv. Mk 1, 14-15). To je Ježíšovo poslání. Zázračná uzdravení jeho zvěstování provázejí, ale nejsou vlastním důvodem, proč Ježíš přišel na tuto zemi. Toto jeho poslání potvrzuje i závěrečné shrnutí: „A tak šel, kázal v jejich synagógách po celé Galileji a vyháněl zlé duchy.“ (39)
Dnešní evangelium nám přibližuje Ježíše jako učitele modlitby. Ježíš hledá v modlitbě vůli nebeského Otce a proměňuje ji v čin. Jedná v duchu napomenutí proroka Izajáše z dnešního prvního čtení. (Iz 40, 25-31). Tehdy, v době babylónského zajetí, se lidu zdálo, že Hospodin dostatečně nezasahuje. Proti pochybnostem o Boží moci staví prorok poselství o Bohu věčném, který je svrchovaným Pánem a jeho moc není ničím omezena, ani nepřátelskou mocí. On všechno stvořil a nade vším bdí, nově tvoří a pracuje, „nespí a nedříme“ (srv. Ž 121, 3), a přitom nepodléhá únavě jako člověk. Pevně drží v rukou otěže světa i všeho dění. Skládat naději v Hospodina (srv. Ž 33, 20) znamená trpělivě a s nadějí vyhlížet splnění Božích příslibů. I my se chceme učit tomuto důvěrou naplněnému vztahu k Bohu.
Chválíme tě, Pane, za každý okamžik, kdy ses plný pochopení setkal se mnou nebo s mými bratry a sestrami, abys nám v těžkých chvílích života poskytl svou útěchu. Když v modlitbě zakoušíme sílu tvé lásky, dávej nám také sílu, abychom se podle Kristova příkladu učili sdílet bolest s druhými lidmi a uchovali si přitom naději na přicházející spásu. Amen.
