Kázání a modlitby sestry farářky Heleny Smolové. Z NO Louny 3. neděle v mezidobí, 24. ledna 2021.
Texty: Jon 3, 1-10; Žid 1, 1-2; Mk 1, 14-20
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, prosíme Tě za nemocné Covidem 19, kteří bojují o svůj život na jednotkách intenzivní péče. Do Tvé ochrany svěřujeme naše sestry a bratry z církve, kteří se rovněž nakazili a potýkají se s touto zákeřnou nemocí. Modlíme se za bratra biskupa Tonzara, sestru Roytovou, bratra Vašina, bratra Martina Grubera a také za rektora UK, prof. Zimu. Prosíme za zdravotnický personál a všechny, kdo pomáhají léčit a zmírňovat následky nemoci. K Tobě, Bože, voláme!
2/ Bože, prosíme Tě za dodržování lidských práv v Rusku, kde opět probíhají demonstrace za propuštění disidenta Navalného. Myslíme také na pronásledované v Severní Koreji, Číně, Pakistánu a dalších zemích. Kéž všichni lidé mohou žít ve svobodě a míru! K Tobě, Bože, voláme!
3/ Prosíme tě, Pane za misionáře, aby byli tvými věrohodnými svědky a přinášeli lidem dobrou zprávu o tvé lásce a spáse. Kéž se i my v našem každodenním životě staneme nástroji tvé péče o člověka, aby tak lidé poznali Tebe, dárce života. K Tobě, Bože, voláme!
3/ Pane Ježíši Kriste, v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů Tě prosíme, abychom navzdory špatným zkušenostem se členy různých církví, které máme, nerezignovali na tvoji výzvu k jednotě. Uvědomujeme si, že jde o závazek, který jsme spolu se křtem přijali a jsme nyní posláni ho naplňovat. Kéž se naše aktivita neomezuje jen na lednové modlitby a bohoslužby, ale pokryje celý rok. Dej nám moudrost a odvahu, abychom překonávali předsudky a byli ochotni hledat pravdu. K Tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Kniha Jonáš začíná podobně jako jiné prorocké knihy: „Stalo se slovo Hospodinovo...“ Nedočteme se, jak se to událo, rozhodující je, že slovo Hospodinovo člověka zasáhne, překvapí, zatřese jím. O Jonášovi toho mnoho nevíme, známe jen otce Amítaje. (srv. 2 Kr 14, 25) Víme, že byl Hospodinovým prorokem v Severoizraelské říši za Jarobeáma II. Jeho jméno Jonáš (H. jóna) znamená „holubice“. V Bibli a mimobiblickém prostředí byl tento pták častým symbolem: holubici vypouští Noe nad vody soudu, stává se zvěstovatelkou Boží milosti (srv. Gn 8, 8-11). V prorockých knihách Starého zákona je hlas holubice projevem zármutku a pokání (srv. Iz 38, 14, 59, 11, Ez 7, 16, Na 2, 8). Jonáš ohlašuje soud, ale i pokání a milost. Snad se má také celý Izrael poznat v Jonášovi, neboť označení holubice je užito pro celý Izrael (srv. Oz 7, 11 a 11, 11). Slovo Boží je pro Jonáše pověřujícím rozkazem. Zní stručně a jasně: „Jdi do Ninive... a volej proti němu.“ (Am 7, 15). Asyrské město Ninive bylo metropolí krutých nepřátel Božího lidu, městem pyšným, ubezpečeným ochranou svých božstev. Božskou ochránkyní města byla Ištar, bohyně lásky, plodnosti a války. Jedním z jejích symbolů byla právě holubice. Muže jménem Jonáš – holubice – posílá Hospodin do Ninive, aby se stal nástrojem jeho vůle a moci. Má se ukázat, že ne Ištar, ale Hospodin, je tam Pánem. Boží moc a vůle není svázána hranicemi zemí a národů, platí všude. Přestože zlovůle Ninivských stoupá před Hospodinovu tvář, jeho milost je tak velká, že dává poslední příležitost k nápravě a posílá proroka.
Jonášovi se nechce jít do města vyhlášeného krutostí a bezbožností. Zvěst, s níž ho Hospodin posílá, je nejen nepopulární, ale vypadá přímo nesmyslně. Uvěří lidé takovému kázání? Nebude za to prorok vydán posměchu, dokonce pronásledování a utrpení? Takový totiž býval úděl Božích proroků (srv. Mt 23, 34n). A je tu ještě něco, o čem Jonáš uvažuje: Splní Hospodin, s čím ho posílá zvěstovat? Ztrestá opravdu pohanské ukrutníky? Neslituje se nad nimi? A tak Jonáš nejprve na východ, do Ninive, spěchá na západ, do Taršíše. Domnívá se, že se může útěkem vyvléci z Božího poslání, když se vydá do města na konci světa, kde neslýchali zvěst o Hospodinu, ani neznali jeho slávu. Ta sem má proniknout až v posledních dnech. (srov. Iz 66, 19) Dokonce kolovaly zvěsti, že zde je brána do podsvětí, místa, kde Hospodin nechce přebývat ani mluvit. Tam se hodlá Jonáš ukrýt.
Hospodin ale proroka dostihuje a volá k odpovědnosti. Velikou bouří dává najevo, že ho nepustil ze zřetele ani ze služby. Loď, na níž se Jonáš snaží uprchnout, se ocitá v nebezpečí. Prorok musí projít úzkostí smrti, aby poznal velikou Boží milost a mohl se stát věrným svědkem. Svým třídenním pobytem v rybě ukazuje k Ježíši Kristu, který svou smrtí, přebýváním v hrobě a vzkříšením zjevil Boží milost všemu stvoření. (srv. Mt 12, 40) Hospodin pak znovu povolává Jonáše a posílá ho do Ninive. Dává mu tentokrát těžší úkol. Poprvé měl jen vyhlásit nad městem ortel (volat proti němu), nyní má procházet městem a kázat v něm (volat k městu). Jonáš prošel Boží školou na moři a nyní se už nevzpírá, jde tam, kam mu Bůh přikazuje. Pobyt v rybě a zvláštní záchrana se staly podobenstvím jeho úkolu a Boží ochrany. Ani pyšné město Ninive se totiž nevymyká z moci a péče Boží.
Účinek Jonášových slov je nečekaně vysoký. Město, které se ještě včera vznášelo v sebejisté pýše, dnes leží v popelu. Ninivští vzali Jonášovo kázání vážně a „uvěřili Bohu“. Poznali, že se dostali až na pokraj záhuby a nabyli jistoty, že jejich život závisí na Bohu, kterého jim Jonáš zvěstoval, proto se k němu obracejí. Dokonce i sám král je zasažen zvěstí a zvláštním nařízením vybízí město k pokání. Nejde jen o kultický obřad, ale o skutečný zásah do celého života.
Ti, kdo dosud stáli mimo okruh Božího lidu, jsou nyní vnímavější pro Boží slovo a poslušnější než ti, kteří se k Božímu lidu počítají a domnívají se, že už tím je všechno v pořádku. (srv. srv. Jr 26. 36, L 11, 32) Nikdo není předem ztracen, Boží slovo se neváže jen na hranice Božího lidu. Bůh oslovuje i pohany a smilovává se nade všemi, kteří jeho hlas zaslechnou a poslechnou. I toto je poselství knihy proroka Jonáše.
„Mnohokrát, mnohými způsoby mluvíval Bůh k otcům ústy proroků, v tomto posledním čase k nám promluvil ve svém Synu, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil i věky.“ (Žid 1, 1-2) Řadu starozákonních proroků, jejichž ústy Bůh volá lid k návratu, završuje Jan Křtitel, ohlašující příchod Páně, když volá k pokání a vyzývá ke křtu na odpuštění hříchů (srv. Mk 1, 4). A potom je to sám Boží Syn, kdo zve k pokání a víře v evangelium, neboť se „naplnil čas a přiblížilo se Boží království“. (srv. Mk 1, 14-15) Poprvé tak slyšíme na začátku Mk evangelia, v jakémsi sumáři, co bude obsahem Ježíšova vystoupení. Křtitel i Ježíš ohlašují závažnou zprávu, oba vedou k pokání. Jejich prostřednictvím k lidu promlouvá Bůh. Jan varuje křtem, Ježíš povzbuzuje evangeliem. Jde o evangelium o Božím království, které se přiblížilo jako by z „druhé strany“, z jiného směru, než v jakém se pohybují posluchači. Přichází „z budoucnosti“, ještě není plně na světě, ale do světa vstupuje. V Zákoně a u Proroků je Boží království stavem, v němž Bůh přímo vládne jako Stvořitel (srv. např. Ž 97, 1-5, Ž 96-99, Za 14, 16n). Pro Ježíše je Boží království cílem dějin, dovršením Božího stvořitelského díla. Boží království je evangeliem, protože zakotvuje naději v Bohu a člověk ji smí přijmout jako dar.
Ježíšovo působení je jako cesta, jak připomíná Marek hned v úvodních verších (1-2). V našem úryvku (15-20) jde Ježíš podél Galilejského moře a setkává se se dvěma dvojicemi rybářů, kteří se nakonec stávají jeho žáky. Jeho cesta míří k jinému cíli. U moře, které bylo Izraelci považováno za temný živel, nebezpečnou hlubinu (srv. Gn 7, 11) či sídlo draka (srv. Zj 13, 1) povolává své žáky a při cestách přes moře (kap. 6 a 8) je zasvěcuje do tajemství evangelia. Iniciativa je přitom na jeho straně. V prvním případě k sobě volá Šimona, pozdějšího Petra, a jeho bratra Ondřeje, chudé rybáře, kteří vrhali do moře své sítě. „Pojďte za mnou“ a „Následujte mne“ jsou výzvy, které se ve vzpomínkách na Ježíše často opakují (srv. Mk 2, 14). Známe je z tradic o učitelích, kteří nejen vědí víc než jejich žáci, ale také ukazují ke správnému cíli života. Současně vybízejí žáky k aktivitě a změně. Poslání Ježíšových žáků je vyjádřeno metaforou „rybáři lidí“. Ježíš jim slibuje, že je takovými učiní, „stvoří“, aby dál nesli evangelium. Povolaní „hned“ poslechnou, na rozdíl od vzpurného Jonáše) a následují Ježíše. Opuštěné sítě dokládají důslednost jejich životního obratu. Podobně Ježíš oslovuje i další rybáře, oba syny Zebedeovy, Jakuba a Jana. Také oni dostávají stejné poslání. Tentokrát zanechávají nejen sítě, ale i loď, nádeníky a otce. V království Božím sice nepřestává platit příkaz úcty k rodičům, ale rodinné vztahy nabývají nového rozměru. Ti, kdo všechno opouštějí pro evangelium si mohou být jisti, že spolu s pronásledováním dostanou „stokrát víc domů, bratří, sester, matek, dětí i polí už v tomto věku a ve věku budoucím pak život věčný. (srv. Mk 10, 28-30)
Evangelium je dobrou zprávou, že nás Bůh nekonečně miluje. Nechce od nás nic přehnaného, zve jen, abychom změnili svůj život a navrátili se k němu. Jedinečným způsobem vstupuje Bůh také do dnešního dne a hledá právě nás. Jako čtveřici prvních rybářů také nás zve na cestu a ke spolupráci. Budeme pochybovat jako Jonáš nebo „ihned“ opustíme své sítě a loď i otce? Spásu dává pouze Bůh. My se můžeme stát nástroji jeho láskyplné péče o člověka, těmi, kteří rozprostírají sítě, aby se do nich zachytili ti, kdo mají zájem, aby se mohli se zrodit k novému životu. Amen.
