b_270_270_16777215_0_0_images_articles_alfa-omega.jpg

Kázání Dsestry farářky Heleny Smolové k 34. neděli v mezidobí 22. listopadu 2020 (25. neděli po Duchu svatého, Krista Krále, Den Bible - poslední neděle církevního roku). Texty: Ez 33, 11-20; 1 Tes 1, 15-23; Mt 25, 36-41.

Modlitby:

1/ Náš Pane, děkujeme Ti za 31 let života ve svobodné společnosti, jak jsme si mohli připomenout 17. listopadu. Jsme vděčni za oběti všech našich blízkých, kteří se postavili německé okupační moci v roce 1939, i za odvahu studentů při událostech z roku 1989. Vážíme si toho, že smíme svobodně vyznávat svou víru a volně ji šířit mezi lidmi v médiích, ve školách, v nemocnicích nebo třeba v armádě a ve vězeních. Prosíme Tě, aby naše svědectví bylo věrohodné i v této době. Kéž nás vždy inspiruje příklad našich předků, kteří žili často ve velmi těžkých podmínkách, a přece nacházeli cesty k lidem! Dej nám, Pane, moudrost i odvahu! K Tobě, Pane, voláme!

2/ Prosíme Tě, Bože, za oběti nemoci Covid 19, aby u tebe nalezly pokoj. Myslíme i na jejich rodiny a blízké. Jsme zároveň vděčni za každého, kdo se uzdraví a vrátí se do běžného života. Děkujeme za službu lékařů, sester a dalších pracovníků a dobrovolníků, kteří se starají o naše zdraví nebo zajišťují životní komfort v čase pandemie. Děkujeme za solidaritu mezi lidmi i za možnost znovu konat společné bohoslužby v malých shromážděních! K Tobě, Bože, voláme!

3/ 25. listopadu si „Červenou středou“ připomeneme naše bratry a sestry kdekoliv na světě, kteří nežijí v demokratických společnostech jako my a jejichž víra prochází těžkou zkouškou: Jsou pronásledováni a trpí, mnozí z nich se ocitají v přímém ohrožení života. Myslíme na křesťany v Severní Koreji, Číně nebo v muslimských státech Asie a Afriky. Kéž je povzbudí duchovní spojení s námi! Prosíme za svobodné hlásání evangelia v těchto zemích! K Tobě, Bože, voláme!

Milé sestry a milí bratři!

Dospěli jsme až k samému závěru církevního roku, prožíváme svátek Krista Krále. Byl zaveden v západní církvi v roce 1925, aby připomínal Kristovu vládu nad celým církevním rokem. Prosadil se navzdory určitým pochybnostem, že jeho poselství předávají také jiná období, ale i každá neděle, den Páně. Svátek Ježíše Krista Krále o poslední neděli liturgického roku, slavíme spolu s připomínkou Kristova druhého příchodu a posledního soudu. Více tedy vynikne, že Vyvýšený Pán a Král je také vládcem nad dějinami a cílovým bodem našeho lidského putování. Je „tentýž včera, dnes i navěky“ (Žd 13, 8), je „Alfa i Omega, první i poslední, počátek i konec“ (Zj 22, 13), což nás povzbuzuje, zvláště v časech, kdy procházíme zkouškami jako společnost i jako jednotlivci.

Dnešní podobenství evangelia (Mt 25, 31-46) je uvedeno velkolepou scénou posledního soudu, která odkazuje k prorocké knize Danielově (srv. Da 7, 13-14). Syn člověka usedá na trůn a u jeho nohou jsou shromážděny všechny národy světa a začíná soudní líčení (31-32a). Ze světové scény, jak ji čtenáři Matoušova evangelia mohli znát z dobových představ, se ale záhy přenášíme mezi ovce a kozly, do běžného prostředí (32b-33).

Očekávali bychom soud nad národy a jejich vládci, řešení historických křivd a sporů. Místo toho se ocitáme v naprosto privátní sféře! Výčty situací, v nichž se ovce nebo kozlové setkali s Ježíšem, se opakují, takže je v závěru čtenář zná skoro zpaměti. Zdá se, že to byl evangelistův záměr. Soud se odehrává v přítomnosti a jeho důsledky směřují do budoucnosti. Tím rozhodujícím ukazatelem, podle něhož se někdo ocitne „na pravici“ a jiný na levici Syna člověka, bude jeho vztah k „maličkým“. Často si přitom ani jedna ze stran neuvědomuje, kdy k osudovým setkáním s nimi došlo?

Také Ježíšovi nepraví učedníci totiž mohli vykonat mnoho velkých činů, a přece od Pána uslyší tvrdá slova: „Nikdy jsem vás neznal, jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.“ (Mt 7, 23) „Běda vám, zákoníci, farizeové, pokrytci!“, zní na adresu stoupenců důsledného zachovávání všech předpisů Mojžíšova zákona během jedné Ježíšovy řeči v závěru Matoušova evangelia hned 7x! (srv. Mt 23, 1-36) Malou horlivost jim přitom rozhodně nebylo možné vytknout, vždyť „odevzdávali desátky i z máty, kopru a kmínu“ (Mt 23, 23), ale přesto zůstali slepými vůdci, kteří zapomínají, že je v Zákoně nejdůležitější právo, spravedlnost a věrnost (23b).

Místo národnostních a ideových konfliktů se u posledního soudu v dnešním podobenství řeší, kdo pamatoval na hladové, nemocné či vězně. Snad sem patří i ti, s nimiž někdo krátce pohovořil, zatímco jiní se mu raději velkým obloukem vyhnuli? Anebo takoví, kterým někdo zvedl telefon, přestože dopředu bylo jasné, že nic konkrétního nepotřebují, jen touží (po kolikáté v tomto týdnu??) slyšet někoho na druhé straně a chtějí mu svěřit své obavy a přání. Jde tu o zdánlivé maličkosti všedního dne, o nichž dotyční vlastně ani neví. Jejich otázky to prozrazují (35-39).

Odpověď Krále je klíčová: „Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.“ (40) Pán se v ní přiznává ke všem, kdo se jakýmkoliv způsobem ocitli v nouzi a očekávají naši pomoc. Myšlenka, že Ježíš je „Immanuel“, tedy, že je v něm s námi Bůh, zazněla už na začátku Matoušova evangelia jako zaslíbení (srv. Mt 23, 1). V jeho závěru zase Ježíš vyšle své učedníky s příkazem, aby nově oslovené učili zachovávat všechno, co jim přikázal (srv. Mt 28, 20). V našem podobenství se Ježíšovou odpovědí dokončuje sestoupení z nebeské výsosti do běžného prostředí, dokonce k těm nejposlednějším potřebným.

Zmínka o ďáblu a jeho andělích na konci podobenství se objevuje poněkud nečekaně (41). Buď se předpokládá, že ti, kdo přehlížejí své bližní a nepomáhají jim, bohatě zastanou jejich roli, nebo vychází z dobových představ a líčí vlastně jen 2. dějství. V 1. již proběhl soud v nebi, při němž je soudcem je Věkovitý (srv. Da 7, 9-10) a Syn člověka vedl spor s ďáblem. Zvítězil a nyní přichází na zem, aby se ujal vlády i zde. V tom případě je ďábel i se svými anděly v místech, která jsou pro ně připravena. Zbývá vytřídit ty, kdo k němu patřili na zemi.

Seznam situací, v nichž se zavržení ocitli, se opakuje již po třetí, tentokrát s záporným předznamenáním. Ani oni netuší, kdy a kde se potkali se samotným Kristem (44). Znovu se objevuje myšlenka Immanuele s tím rozdílem, že Boží blízkost lze také minout (44-45).

Podobenství uzavírá cyklus Ježíšových slov o posledním soudu. Věrný služebník a družičky připomínali připravenost a věrné čekání, hřivny zase upozornily na to, že během čekání stojí za to něco dělat. V podobenství o ovcích a kozlech je jasné, co se požaduje a na čem Kristu záleží, ale nabízí se diskuze, koho se Ježíšovo slovo týká?

Od dob církevních otců se traduje, že jsou „maličkými“ jenom křesťané. Myšlenka, že se jedná o křesťanské chudé je naproti tomu jen málo obvyklá. Oblíbený a hluboko do středověku sahající názor je, že se jedná o chudé pro Krista. „Všechny národy“ jsou pak souzeny podle toho, jak se chovají ke křesťanům. Ani reformační výklady nepočítají s nekřesťany, protože ti přeci nemohou dojít spásy! Změnu k univerzálnějšímu chápání přineslo až 20. století, kdy se za „všemi národy“ spatřují i nekřesťané, kteří mohou být takto posuzováni a spaseni. Také v „maličkých“ vidíme každého potřebného bez rozdílu.

Dobrý Pane, kéž dokážeme hledat v našich bratrech a sestrách tebe, jak žízníš nebo hladovíš, toužíš být povzbuzen nebo potěšen v jakémkoliv trápení! Amen.

 


Nejnovější z ccsh.cz

Další aktuality pokračují na ccsh.cz