Modlitby a kázání lounské sestry farářky Heleny Smolové z neděle 11. října. 28. neděle v mezidobí.
Texty: Iz 25, 6-9; Fp 4, 1-9; Mt 22, 1-14
Modlitby:
1/ Dobrý Bože, prosíme za uzdravení všech nemocných virovým onemocněním Covid 19. Myslíme na lidi v těžkém stavu v nemocnicích, připojené k dýchacím přístrojům, ale i na další pacienty, kteří bojují s chorobou doma. Modleme se za lékaře, sestry a další zdravotnický personál! Mnozí z nich se nakazili, jiní prožívají únavu, procházejí zkouškou. Kéž jsou jim pomocí a povzbuzením medici a další dobrovolníci nabízející svou pomoc. Prosíme za solidaritu mezi generacemi. K tobě, Bože, voláme!
3/Modleme se za děti a mládež i za jejich učitele a rodiče. Děti si musí zvykat na jinou formu výuky, rodiče i učitelé jsou zatíženi novými úkoly. Mezi lidmi se šíří panika, zemi obchází strach. V této těžké době si více než jindy uvědomujeme, náš Pane, jak velký poklad jsme v Tobě nalezli! Kdyby nás všichni opustili, ty s námi zůstáváš až do konce světa. (srv. Mt 28, 19-20) K Tobě, Bože, voláme!
2/Modleme se za Náhorní Karabach, území zmítané etnickými boji mezi Ázerbájdžánci a Armény. Konflikt se zdá být nepřehledný, z médií k nám doléhá nářek civilistů, kteří ztratili v občanské válce své blízké nebo byli zraněni, případně se museli vystěhovat z rozbořeného domu, který zasáhly střely. Prosme za mírové urovnání sporů! K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
Podobně jako minulou neděli, také dnes vnímáme společné téma ve starozákonním čtení a evangeliu. Je jím hostina pro všechny národy. V Izajášově výhledu k věcem budoucím (apokalypse – Iz 24, 1-27, 13) i v evangeliu (Mt 22, 1-14) najdeme tři hlavní myšlenky, které téma určují.
Po soudu nad zlem zjeví Bůh svou slávu milosrdnou spásou. Posledním Božím slovem tedy není soud, ale záchrana pro všechny (6-7, srv. Zj 21, 1Tim 2, 4). Za Izajáše dosáhlo chápání věřících nového stupně: Bůh chce spásu všech, chrámová hora Sion je pouze vynikajícím místem Božího zjevení (6-10). Izrael má tedy být věrohodným svědkem připravujícím spásu všech národů. Šťastné společenství lidstva u Boha je možné jen po čase zkoušek (7-8). Povinností věřících je přitom nést prapor naděje (9) na dobrý konec pro lidstvo. Za křesťanskou nadějí stojí Boží zaslíbení v Kristu. Věčný život u Boha je popsán ve Starém i Novém zákoně často právě obrazem hostiny (6). Jde tedy o společnou spásu, ne pouze individuální odměnu.
Ježíš předkládá podobenství o hostině jako odpověď. Předtím by se ho velekněží a farizeové rádi zmocnili, ale báli se zástupu, který stál při něm (srv. Mt 21, 46). Zachovalo se hned v několika podobách (Mt 22, 1-14, L 14, 16-24a, apokryfní Tomášovo evangelium). Matoušova verze patří do Ježíšovy polemiky s jeruzalémskou honorací, a tak posouvá příběh do vyšších kruhů. Hostitelem je sám král a hostina je svatební. Král žení svého syna a při této příležitosti pořádá slavnostní hostinu. Někteří badatelé proto charakterizují Matouše jako orientálního vypravěče, který má sklony k okázalé výpravnosti. Zatímco Lukáš i Tomášovo evangelium si vystačí se středostavovským hostitelem, Matouš musí mít královskou svatbu! Nejde přitom jen o společenskou úroveň události. Na scénu se dostává syn a celý příběh získává politický rozměr. Sňatková politika byla ve všech monarchiích po staletí důležitým diplomatickým nástrojem. Násilí, o kterém je řeč, si lze dobře představit právě proto, že jde o politickou zápletku (12).
Pozvaní hosté obdrželi již dříve pozvání, ale z nějakých důvodů ho nepřijali, proto přichází druhé, které bylo podle badatelů v tomto prostředí běžné (4). Po něm je již všechno připraveno a služebníci mají hosty uvést přímo na hostinu. První dva (dvě skupiny pozvaných) pozvání nakonec nepřijímají a odcházejí za svými povinnostmi a zájmy, které se přibližně shodují s důvody, jež najdeme i v Lukášově textu (L 14, 18-19). Dali přednost něčemu, co se jim v tu chvíli zdálo být důležitější, a tak se připravili o hostinu. Jejich záležitosti byly přednější než Boží království (Mt 6, 25-33). Na rozdíl od Lukášova vyprávění tu nemáme hlavní pointu příběhu, jen se sděluje, že se tito lidé vyřadili z dalšího děje. Sami se potrestali tím, že na hostině nebudou, ale král proti nim nijak aktivně nezasáhne (5).
Najednou podobenství získává nečekaný spád: dojde ke krveprolití služebníků, jsou ztýráni a zabiti (6). Odmítnout pozvání je sice politováníhodné, avšak pochopitelné. Zprávy o týrání a zabíjení zní neuvěřitelně a nesmyslně. Často bývají interpretovány jako alegorická vsuvka narušující logiku vyprávění. Je proto třeba si připomenout právě politický rozměr Matoušova podobenství, o který se postarala královská rodina. Svatba v ní je vždy politickým a diplomatickým jednáním. Ti, kdo odmítají pozvání, jsou vlastně vzbouřenci, kteří odmítají uznat královského syna i politické důsledky sňatku. Ani králova odpověď není v těchto souvislostech nesmyslná. Král trestá vzbouřence, kteří vypověděli poslušnost a navíc se provinili vraždou (7).
Veden umanutostí se pak král nerozhodne zrušit svatební hostinu, ale znovu vyšle své služebníky, aby pozvali kohokoliv, s kým se venku setkají (8-9). Těm, kteří jenom nepřišli, se nic zlého nestalo, jen zkrátka nebyli na hostině, protože se tak sami rozhodli. Trestná výprava se týkala pouze vrahů a rozbouřených měst. Jestliže hosté, s nimiž se původně počítalo, dali přednost něčemu jinému, přikročí král k jakési vzdorohostině s novými hosty. Nelze je pokládat za urozenější nebo zasloužilejší, jen zkrátka přijali pozvání. Také proto se na hostině ocitli „dobří i zlí“ (10) stolovníci. Opakuje se tu podobná zápletka jako v předchozích podobenstvích: syn, který prohlásil, že půjde, nešel, a předešel ho jiný (Mt 21, 28-31), vinaři, kterým byla svěřena vinice, se neosvědčili (Mt 21, 33-41) a nahradí je jiný „národ“, hosté, kteří byli očekáváni, nepřišli a místo nich přijdou noví.
V podobenství o dvou synech to byli výslovně, tedy jednoznačně, ztracené ovce izraelské: hříšníci, celníci, nevěstky. Právě proto, že se nemohli považovat za spravedlivé, slyšeli výzvu k pokání a předešli ty, kdo se za spravedlivé považovali. V podobenství o zlých vinařích byly nahrazeny náboženské autority, ale nové se označily jako „národ“, i když Matouš uvažuje o obrodě na půdě izraelské vinice. V podobenství o svatební hostině by mohla slova o cestách naznačovat překonání hranic, ale může jít stejně tak o královy poddané, jenom o méně vybranou společnost, než byla ta první. Je to tedy podobné jako ve vyprávění o dvou synech.
Na podobenství o svatební hostině plynule navazuje další – o svatebním šatu (11-14). Je zde král, svatba, hostina i hosté. Matouš tedy musel předpokládat, že čtenáři budou chápat tuto epizodu jako pokračování. Vzniká tak ovšem dojem určité nespravedlnosti a křivdy. Kde měl vzít člověk přivedený z ulice vhodný šat na svatbu? V Matoušově vyprávění sice druhou skupinu pozvaných netvoří elita, ale pořád ještě můžeme počítat s počestnými měšťany nebo venkovany, kteří se sice nepohybují u královského dvora, ale ještě nemusí být bezdomovci. Oděv svatebního hosta nebyl v Palestině časově ani cenově náročný, jak dokládají výzkumy. Dostupnost je v podobenství doložena i tím, že špatně oděný host vzbudil pozornost. Předpokládá se, že většina pozvaných si s oděvem nějak poradila. Král hosta oslovil („Příteli“) a svá slova zformuloval jako otázku nikoli jako odsouzení. Svatebčan tedy dostal možnost své oblečení vysvětlit. Svůj osud zpečetí teprve tím, že mlčí.
Může nás překvapit, že je člověk posuzován podle šatů. Ten, který vidí do srdce, je přirovnán ke králi soudícímu podle zevnějšku. V tomto případě šaty o člověku opravdu vypovídají, aspoň o tom, jak chce být vnímán. Oblečením vyjadřujeme svou sounáležitost nebo naopak protest, případně povznesenost nad takové malichernosti jako je móda! Host, který přišel na svatbu v nevhodném oblečení, je pouze mírnější variantou těch, kteří odmítli pozvání. Přišel, ale svým oblečením dává najevo, co si o celé záležitosti myslí. Důležité je, že s ním král mluví. Kdyby se opravdu nestihl převléci nebo neměl do čeho, mohl vše vysvětlit (12). Následující příkaz krále, jak mají sloužící naložit s nevhodným hostem (13), už přímo navozuje atmosféru Posledního soudu: Boží království je líčeno jako hostina. Současně zazní i varování, že by se z ní člověk sám mohl vyřadit a potom jen venku skřípal zuby.
Závěrečné vysvětlení (14) pracuje se slovní hříčkou „povolaní - vyvolení“ a sděluje, že ne všichni pozvaní se stanou zvanými (vítanými) hosty. Obě slova mohou být užita i teologicky pro vyvolení. Zvláštním způsobem se zde spojuje otázka Božího vyvolení a vlastní odpovědnosti člověka. Vyvolení (ať Izrael nebo křesťané) se mohou o své pozvání tragicky připravit. V Matoušově evangeliu je to řečeno tehdejším jeruzalémským vůdcům a autoritám. Neznamená to, že by hostina byla odvolána. Znamená to jen, že na ní nemusejí být ti, které bychom čekali, naopak tam mohou být ti, které bychom tam nečekali. Současně si toto podobenství nedělá iluze o nových hostech. Skutečnost, že se první hosté vlastní vinou o pozvání připravili, ještě neznamená, že noví budou lepší a snad vděčnější. Ježíšova kritika tehdejších jeruzalémských „oficiálních míst“, s nimiž se tady dostal do konfliktu, byla i v tomto podobenství po celá staletí zevšeobecňována na Židy vůbec. Obrat nenastal ani v době reformace. A přitom vidíme, že se upozornění na možnost ztratit místo mezi hosty při stolování v nebeském Království může týkat každého z nás!
Jaká je tedy úloha církve pro dosažení zaslíbené jednoty u Boha, jak o ní mluví dnešní vstupní čtení z proroka Izajáše i podobenství o hostině? Můžeme ji charakterizovat jako úlohu být oporou, aby stavba dobře držela. V celé své kráse se zaskví Boží budova spásy teprve na konci věků. Naším úkolem je spolupracovat na stavbě podle možností a směřovat k jednotě. Amen.
