Modlitby a kázání sestry farářky Heleny Smolové, z NO Louny, na texty příslušné k 26. neděli v mezidobí (27. 9. 2020).
Texty: Ez 18, 1. 29-32; Fp 2, 1-13; Mt 21, 23-32
Modlitby:
- Dobrý Bože, děkujeme za všechny vyléčené i negativně testované na Covid 19, děkujeme za službu všech pomáhajících profesí, zvláště zdravotníků, za ochotu lidí chránit svoje zdraví a zdraví druhých. Prosíme za ty, které nemoc upoutala na nemocniční lůžko a oddělila od jejich blízkých i všedního života, na nějž byli zvyklí. Prosíme za trpělivost a solidaritu mezi lidmi. K tobě, Pane, voláme!
- Svěřujeme ti, Pane, volby do krajských zastupitelstev a do Senátu. Kéž lidé podpoří kandidáty, kteří podle jejich mínění nejlépe povedou kraje a budou rozumně rozhodovat o společných záležitostech nás všech. Prosíme za klidný a důstojný průběh voleb. K Tobě, Pane, voláme!
- Modleme se za nositele jména našeho zemského patrona, knížete sv. Václava, jehož svátek si zítra připomeneme. Myslíme na kostelníka Václava Derflera a sestru Václavu Horňákovou, kteří patřili do našeho sboru a již nejsou mezi námi. Modleme se za mírové soužití národů Evropy, mezi něž patří i český národ. Jsme hrdi na své duchovní tradice a slavné předky, ale chceme žít také v dobrých vztazích se svými sousedy: Rakušany a Němci, Poláky i Slováky. K Tobě, Bože, voláme!
- Modleme se za nemocného kamaráda Roberta, který je v nemocnici a čeká na operaci. Kéž mu dobrotivý Bůh dá pociťovat svou blízkost i podporu přátel. K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
Vydání Božího lidu cizí moci a odvedení do cizí země vyvolalo v mnohých pochybnost o Boží spravedlnosti (Ez 18, 1n, srv. Jb 21, 7nn, Ž 73). Neviděli na sobě totiž takovou bezbožnost a nelidskost, aby za ni museli být tolik trestáni. Hledali proto vinu na svých otcích. Pro hříchy předchozích generací nyní trpí oni, jak Bůh vyhlásil ve svém Zákoně (srv. Ex 20, 5). Podobně mluví lidová moudrost o trnutí zubů po nezralých hroznech (srv. Jr 31, 29n). Je spravedivé, aby trnuly zuby synům a vnukům, když jedli otcové?
Prorok je povolán, aby toto zkreslené pojetí dědičné a kolektivní viny odmítl přísežným slovem. Hospodinovým („Jakože jsem živ...“). Život syna není pro Hospodina méně drahý než život otce. Poněvadž oba miluje, trestá je a napomíná pro jejich nevěrnosti. Osudové pojetí viny se jeví jako překážka k pokání.
Zatímco zpočátku lid obviňoval Boha jen nepřímo, později přechází do přímého útoku: Soudce vyměřil nepřiměřený trest. Hospodin takové nařčení odmítá, ne on k nim, ale oni vůči němu se zachovali svévolně a nebyli věrní. O odplatě rozhoduje jediný spravedlivý – Bůh. Člověk může jen mlčet, když ho Bůh dá na svou váhu (srv. Jb 40, 4n). Vždyť cesty Hospodinovy převyšují cesty lidské jako nebesa zemi (srv. Iz 55, 9). Bůh zůstává spravedlivý nejen v trestání, ale i v tom, když se slituje, nad kým chce (srv. Ex 33, 19, Ř 9, 14n).
Svou při s odbojným lidem končí Hospodin výzvou ke změně myšlení a jednání. Je nutné se nejprve vrátit k tomuto prameni dobra a života, aby z něho člověk načerpal schopnost a sílu odvrátit se od svých zlých myšlenek i skutků.
Ježíšovo podobenství o dvou synech (Mt 21, 28-32) je prvním z řady podobenství typických pro rozhovory v Jeruzalémě. Tyto debaty jsou od počátku velmi ostré, jde v nich o problém autority. Ježíš zpochybňuje autoritu oficiálních představitelů a oni zase tu jeho. Podobenství předchází spor o Ježíšovu pravomoc: „Jakou mocí, jakou autoritou vystupuješ?“, ptají se velekněží se staršími (laickými zástupci synedria) (Mt 21, 23-27). Otázka je logická a oprávněná. Ježíš jedná suverénně, ovládá zástup kolem, dělá si, co chce. Vystupuje, jako by byl prorok, možná i mesiáš, ale zatím se za nikoho takového neprohlásil. Otázka představitelů synedria je tedy na místě. Důležité je, že se tak ptají právě ve chvíli, kdy učil. Mohlo by to znamenat, že zpochybňují i toto jeho právo, ale spíše je důležité, že tak Matouš připraví veřejný dialog Ježíše s židovskými představiteli. Přicházejí k němu, když je obklopen posluchači, a podstoupí disputaci na veřejnosti. (23)
Ježíš na první pohled odpovídá protiotázkou (24), jako by našel něco, na co nebudou chtít odpovědět, a přitom se jedná o podmínku. Pokud neodpoví, nebude mluvit ani on. Ve skutečnosti obě otázky vnitřně souvisejí a Ježíš tím už částečně odpovídá: „Odkud měl Jan pověření křtít? Z nebe či od lidí?“ (25) Židovští představitelé nemohou odpovědět, neboť nešlo jen o otázku uzavřenosti kánonu. Teoreticky mohl povstat další prorok, ale případ Jana Křtitele byl velmi delikátní. Jan totiž vyzýval k pokání, byl tedy prorok. Proč ho neposlechli? Herodes Antipas ho nechal popravit, ale dosud žil a vládl, takže vyhlásit, že se zbavil proroka, bylo nediplomatické. Lidové mínění galilejských zástupů vypadalo jednoznačně: Jan byl prorok. Před zástupy nebylo tedy možné ho jednoznačně odmítnout. Proto odpověď velekněží vyzní váhavě: „Nevíme.“ (27a)
Když Ježíš zareagoval: „Ani já vám nepovím, jakou mocí to činím“ (27b), zdá se, že se vyhnul odpovědi. Ve skutečnosti ji naznačil mezi řádky: Mé pověření, moje autorita jsou stejného původu jako tomu bylo u Jana Křtitele. Záleží na vaší ochotě odpovědět, co soudíte o Janu Křtiteli? Rozhovory s židovskými autoritami budou i dále probíhat podobným způsobem. Ježíš si svým chováním vynutí veřejný dialog, ale zároveň je natolik obezřetný, že nemůže být přímo z ničeho obviněn. Otázky, které dostává, jsou spíše léčky a většinou se zdá, že na ně nebude správná, „bezbolestná“ odpověď. Veleknězův dotaz nepřipouští dobrou odpověď. Bud se Ježíš otevřeně přihlásí k prorocké nebo dokonce mesiášské autoritě, pak je možné ji okamžitě zpochybnit, odmítnout nebo ho odsoudit jako falešného proroka. Nebo se k takové pravomoci nepřihlásí a potom je možné uvést v pochybnost jeho jednání. Ježíš právě toto dilema dvou nesprávných odpovědí obrátí proti tazatelům, když se nejprve zeptá na Jana Křtitele. Dostane se tak do situace, v níž chtěli mít oni jeho. Současně ale odpověď naznačí. Ještě jednou se přihlásí k dědictví Jana Křtitele jako svého předchůdce.
Bezprostředně na rozhovor s velekněžími pak Ježíš začne vypravovat podobenství o dvou synech (28-32). Návaznost není náhodná. Jde o jedno z podobenství, která si zvolila za příklad rodinu. Vztah Boha a lidí jako otce a dětí je v Ježíšově zvěstování poměrně častý. O reálném životě si přitom vypravěč nedělá iluze. V tomto případě je to otcovská autorita, která zblízka nevypadá tak neotřesitelně, jak bychom si v přísně patriarchální společnosti představovali! Otec si může přikazovat, co chce, děti se zachovají po svém.
Problematičtí jsou oba synové. Dokonce ten, který nejprve přitakal, ale potom nešel, alespoň neshodil otce na veřejnosti. Nejde přitom o kontrolu veřejného mínění, zda neutrpí otcovská autorita, ale o to, který ze synů vykonal otcovskou vůli? Odpověď je jednoznačná, ten, který nakonec šel. Ježíš v reakci na odpověď velekněží a starších tedy přímo nemluví o svém poslání, ale o výzvě Jana Křtitele. Proti sobě stojí ti, kteří přitakají Boží vůli, ale nečiní (pokání), neboť mají zato, že není třeba, a ti, kteří se Boží vůli vzdálili, ale nyní činí (pokání). Podobenství a jeho výklad nabízejí ještě jedno vysvětlení. Syn, který otci přitakal, možná činí, možná horlivě a mnoho, ale ne to, co je otcova vůle (srv. Mt 23, 23, 7, 22-23). Závěrečná slova o předcházení do Božího království (31n) jsou v zásadě velmi nadějná. Ponechávají otevřenou možnost, že ti, jimž je podobenství řečeno, nakonec vejdou také, i když se zpožděním.
Výklady od patristiky až téměř po dnešek příliš často a snadno zjednodušují, že syn, který nejprve odmítl, jsou pohané, syn, který řekl ano, ale nakonec nešel, jsou židé. Takové vysvětlení je příjemné, protože kritizuje někoho jiného, ale záměrem podobenství bylo vystavit kritice konkrétního čtenáře nebo posluchače, tedy i nás samotné.
Modleme se s Tomášem Kempenským: „Nejdobrotivější Ježíši, uděl mi svou milost, aby se mnou byla, se mnou setrvala a ve mně působila až do konce. Dej, abych si přál a chtěl vždy to, co je ti milejší a příjemnější. Tvá vůle buď mou a má vůle ať se řídí tvou a dokonale se s ní shoduje. Kéž mé chtění a nechtění je zajedno s tvým, abych ani nemohl chtít či nechtít nic jiného, než co chceš nebo nechceš ty. Amen.“ (Následování Krista)
