Texty: Iz 51, 1-6; Ř 12, 1-8; Mt 16, 13-20
Modlitby:
1. Modleme se za místa sužovaná požáry, vysokými teplotami, bouřkami, přívalovými dešti a lokálními záplavami. Do Boží ochrany svěřme jejich obyvatele, záchranáře a všechny, kdo pomáhají a slouží zde potřebným. K Tobě, Pane, voláme!
2. S neklidem sledujeme narůstající počet nemocných nákazou Covid 19 a zostřující se hygienická opatření v různých zemích světa. Uvědomujeme si svou slabost a omezené možnosti, ale doufáme ve Tvou ochranu a pomoc, Bože, náš nebeský Otče. Veď svým duchem vědecké týmy, které hledají lék proti této závažné nemoci. K Tobě voláme!
3. 21. 8. jsme si připomněli 52. výročí okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy v r. 1968. Jsme vděčni za svou svobodu, která byla vykoupena utrpením a oběťmi mnohých. Myslíme na ty, kteří tragicky zemřeli při invazi, ale také na všechny, kdo se stali nepohodlnými režimu v době tzv. Normalizace. V těchto dnech prožívá svoje probuzení Bělorusko. Kéž tato postsovětská republika dojde cestou pokojné revoluce ke svobodným volbám! K Tobě, Bože, voláme!
Milé sestry a milí bratři!
Mesiáš, z řec. výrazu messias (J 1, 42, 4, 25), hebr. mašíach, znamená doslova „pomazaný“. Při své ordinaci byli mazáni olejem a takto nazýváni kněží (Ex 29, 7, Lv 4, 3. 5, 6, 22). Jako „pomazaný Hospodinův“ se označoval izraelský král (1S 2, 10, 24, 7, 26, 9, 2S 22, 51...), jednou dokonce i Kýros (Iz 45, 1), aby se dalo najevo, že král nestojí svou vlastní mocí, ale že byl vyvolen a má své pověření od Boha (1S 10, 1. 6nn, 16, 13). V žalmech jde většinou o davidovského krále nebo kněze, případně lid Boží jako celek. Prostřednictvím tohoto pojmu se postupně vytvářela představa ideálního krále jako nástroje Boží svrchovanosti a důkazu Boží věrnosti, že založí království spravedlnosti a jeho nositelem bude Izrael.
Jeremiáš (Jr 23, 5) dává Mesiášově postavě nový rys, když dostává jméno „Hospodin – naše spravedlnost“. Podobné tóny najdeme u Ezechiele. Mesiáš, druhý David, bude pastýřem (Ez 34, 23) a knížetem (Ez 37, 25) jako Boží zástupce. Tyto ideální představy byly po návratu ze zajetí spojovány s určitými historickými osobnostmi. Když se nenaplnily, znovu ožila stará mesiášská naděje z knih proroků. Mesiáš měl být knížetem pokoje, který přinese chudým záchranu a rozšíří říši od řeky (Eufratu) až do končin země (Za 9, 9).
Od dob Makkabejských získávaly mesiášské naděje stále více ráz nadsvětnosti. Podle knihy Daniel (Dn 7) převezme vládu nad světem podobný „Synu člověka“, s nímž přijde nebe na zem. Syn člověka není davidovským králem, ale Božím zástupcem a také zástupcem lidstva. Stane se prostředníkem Boží vlády na zemi. Vedle této prorocké linie se udržují stále ještě lidové politické naděje v královských žalmech, sepsaných na oslavu králů dvorskými básníky. U většiny z nich se vyskytuje představa světsky-duchovního, mocného světovládce. Na ni navazují tzv. žalmy Šalomounovy asi z r. 50 př. Kr. a farizejská zbožnost v době předježíšovské a poježíšovské. V tzv. Deuteroizaiášovi se objevuje neznámá postava trpícího Božího služebníka, který svým utrpením uzavře novou smlouvu mezi Bohem a Izraelem a zprostředkuje spásu pohanům (Iz kap. 42- 53). Na ni navazuje Nový zákon. Také otázky, jež byly pokládány Ježíši a Janu Křtiteli (Mk 14, 61, J 1, 19-28) i Petrovo vyznání (Mk 8, 29) ukazují, že mesiášské naděje byly aspoň mezi zbožnými židy živé.
Evangelní příběh (Mt 16, 13-20) začíná zeměpisným údajem o tom, že Ježíš přišel do končin Cesareje Filipovy. To znamená, že se i nadále pohybuje za hranicemi Herodovy Galileje. Jestliže v předchozí epizodě odpluli na protější břeh, nyní pokračují pěšky na sever do okolí města, které vybudoval Herodes Filip a pojmenoval ho na počest císaře. Ani tady Ježíš nevstupuje přímo do města, ale zůstává v jeho okolí. Padne tu otázka, která zřejmě už dříve učedníky zaměstnávala: „Za koho lidé pokládají Syna člověka?“ (13)
Ježíš dosud zvěstoval Království nebeské, o sobě skoro vůbec nemluvil. Svoji zvěst ale formuloval s takovou autoritou a některé otázky natolik vyhrotil, např. odpuštění, že se otázka jeho identity postupně stávala neodbytnou. Království nebeské získávalo jeho tvář. Zpočátku snad bylo možné jen důvěřovat tomu, kdo Království nebeské zvěstuje, postupně se ale stávalo nevyhnutelným si aspoň přibližně říct, kdo je ten, komu se tak věří?
Od dob uvěznění Jana Křtitele (11. kap.) si všichni (učedníci, zástupy, protivníci) začínají klást otázku, jak a kam si Ježíše zařadit. Naplno ji vysloví právě rozhovor u Cesareje Filipovy. Odpověď veřejného mínění (14) není vůbec špatná a neříká málo. Ve všech případech, které učedníci jmenují, připisují Ježíši přinejmenším prorockou autoritu a spojují s ním budoucnost. Jan Křtitel, Eliáš, Jeremiáš jsou postavy, které něco velkého začaly a ještě své dílo nedokončily. Lidové mínění tedy předpokládalo, že Ježíš bude pokračovat v díle a linii jednoho z nich. Přitom k Janu Křtiteli jako předchůdci, na něhož navazuje, se Ježíš sám hlásí. K Eliáši nepřímo také, když Jana Křtitele označuje za nového Eliáše (Mt 11, 14, 17, 12). Poněkud nečekaný je prorok Jeremiáš, kterého uvádí pouze Matouš. Nevíme, zda je s nějakým očekáváním spojen právě tento prorok. Byl to prorok těžkých časů, do nepohody, který v ní uměl nejen potěšovat, ale také říkat nepříjemné věci, zejména králi a kněžím. To by mohlo být určitou analogií k Ježíši. Je to i prorok, který dost vytrpěl a skončil jako mučedník. Z Jr proroctví také pocházejí slova o nové smlouvě (Jr 31, 31-33). Od Mt se přesnějšího vysvětlení nedočkáme.
Ježíšovy otázky v soustředných kruzích míří ke středu. Po dotazu na veřejné mínění přichází otázka přímo pro učedníky, kteří se již pro Ježíše rozhodli a měli mít tedy odpověď jasnější než zástupy: „A za koho mě pokládáte vy?“ (15) Odpovídá Petr a mluví i za ostatní (srv. Mt 15, 15, 19, 27). Zaujme nás, protože právě na něm budeme za chvíli sledovat, co to znamená následovat a vyznávat. I tady je to trochu podobné, jako když viděli Ježíše chodit po moři nebo jako v pašijích, kdy Ježíše odvedou do domu velekněze. Pokaždé je to Petr, kdo mluví i za ostatní. Ani v jednom případě to nakonec nedopadne tak, že by situaci Petr zvládl lépe než ostatní. Chození po moři skončí tím, že se bezmocně topí, v pašijích se zapřísahá, že Ježíše nikdy neviděl, a po vyznání u Cesareje Filipovy si za chvilku vyslouží Ježíšovo: „Jdi mi z cesty, satane!“ (23). Ale i tady – při svém vyznání – zašel dál než ostatní a vyslovil, co se oni vyslovit neodvážili.
U Mk Petr vyznává pouze: „Ty jsi Mesiáš!“ a Ježíš reaguje spíše zdrženlivě. Vlastně jediné, co k tomu řekne, je příkaz, aby o něm, jako o Mesiáši, nikde nemluvili (Mk 8, 30). Matoušova verze se liší tím, že Petr přidává ke slovu Mesiáš ještě „Syn Boha živého“, a také tím, že se Ježíš k Petrovu vyznání hlásí. Ježíšova zdrženlivost k titulu „mesiáš“ bývá vysvětlována tím, že tehdejší mesiášská očekávání byla příliš politická, příliš úzce zaměřená na obnovu davidovského království a boj s Římany, a neodpovídala Ježíšově představě, chtěl předejít nedorozuměním. Podle jiného výkladu byla tehdejší mesiášská očekávání naopak příliš rozmanitá. Vedle představy mesiášského krále tak stál i velekněz nebo kombinace obou. Najdeme tam mesiáše – bojovníka, který padne v boji, nebo jiného, jenž zvítězí. V lidových představách tak nemuselo být vždy jasné, zda očekávají Mesiáše jako pozemskou postavu nebo nebeského zachránce. Snad proto u Mt slovo mesiáš nikdy nestojí izolovaně, ale vždy s upřesněním.
Ježíšova odpověď: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože ti to nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích“ (17) je narážkou na Ježíšovu rozpravu s farizeji a saduceji na počátku této kapitoly (Mt 16, 14). Žádali znamení z nebe a Ježíš je odkázal na znamení Jonášovo. Petrovi nyní říká, že přijal zjevení od Boha (z nebe) a stal se „synem Jonášovým“. Petr vyznal, co si farizeové a saduceové nebyli ochotni připustit, že tento obyčejný a příliš bezbranný Ježíš by mohl být skutečně Mesiášem, kterého poslalo samo nebe.
Ježíšovo vyznání: „A já ti pravím...“ (18a) je tomu Petrovu podobné více než jenom slovosledem. Že je Ježíš Boží Syn, víme od jeho křtu v Jordánu (3. kap.) a učedníci sami to vyznávali už v příběhu o záchraně tonoucího Petra (14. kap.), ale tady šlo s titulem „mesiáš“ o něco mimořádného! O Petrovi zase evangelista už od začátku mluví jako o Šimonovi, zvaném Petr, nebo jenom o Petrovi, ale nyní jeho jméno dostane také novou souvislost.
Starozákonní příběhy vypráví o praotcích, kteří měli také dvě jména, a druhé jméno bylo spojeno s požehnáním (Jákob – Izrael, Gn 32, 22-32, Abram – Abraham, Gn 17, 1-8). Podle Iz je Abraham nejen otcem mnohých, kdo uvěřili, ale i „tou skálou“ (srv. Iz 51, 1-2). Petr je tedy zakladatelem, duchovním otcem víry, kterou Ježíš uznává jako správnou. Neznamená to, že by nechyboval, jak se brzy ukáže, ale stalo se něco, na čem bude Ježíš dál stavět svoji církev. „..a brány pekel ji nepřemohou“ (18b), totiž církev, která se Petrovými ústy rozhodla pro Ježíše. Pokud se tedy církev bude držet Ježíše jako Mesiáše, Syna Božího, obstojí i vůči peklu. Brány nemohou zabránit, aby si pro ni Kristus přišel třeba i do samotného pekla, nebo nemohou způsobit, aby jakákoliv pohroma, která se na nás valí z pekla (srv. Zj 9, 2) přemohla církev, jež se drží Petra a jeho vyznání. Výpověď o klíčích představu o branách doplňuje. Klíč do Království Božího má církev, tedy Petr, (19a) a „co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi“ (19b). Svazování a rozvazování znamená odpovědnost: v nebi berou vážně Petrovo počínání. Na něm teď hodně záleží, komu ukáže cestu, koho odradí. Závěrečnou větou (zákazem někomu říkat, že je Mesiáš) se opět přibližujeme starší verzi příběhu. U Matouše ale tato věta zůstává spíše varováním před nepovolanýma ušima. Učedníci mohou dále zvěstovat Království nebeské. Titul „mesiáš“ chce Ježíš teprve naplnit v Jeruzalémě a bylo by předčasné o něm mluvit předem.
Dobrý Bože, děkujeme ti za každého učedníka, který tě přijme jako Božího Mesiáše, Syna Boha živého. Není to naše lidská zásluha, ale tvoje milost. Chceš, abychom byli pevným základem tvé církve jako Petr. A svěřuješ nám odpovědnost. Prosíme, abychom ve zkouškách obstáli a nebyli kamenem úrazu druhým. Amen.