b_270_270_16777215_00_images_articles_hsmol.jpg

Kázání sestry farářky Heleny Smolové k těmto dvou po sobě následujícím svátkům.

Texty:

  • Jer 15, 15-21
  • Ř 8, 31b-39
  • Mt 10, 16-25

 

Modlitby:

  1. Děkujeme Ti, Pane, za tvé věrozvěsty Cyrila a Metoděje, kteří přinesli víru na Velkou Moravu a přeložili Písmo a liturgické knihy do jazyka srozumitelného slovanskému lidu.
    Děkujeme Ti dnes také za Tvého svědka, kazatele v kapli Betlémské a kněze, M. Jana Husa, od jehož mučednické smrti uplyne 605 let. Jsme vděčni za jeho příklad lásky k Tobě a k lidem, za svědectví víry a naděje. Mistr Jan nás povzbuzuje k vytrvalosti v „dobrém boji víry“, k němuž jsme byli pozváni jako tvoji svědkové i my pro tuto dobu. Kéž zůstaneme věrni tomuto povolání a „přinášíme sebe sama v oběť živou, svatou a tobě milou“. K Tobě, Bože, voláme!
  2. Modleme se za nově nakažené nemocí Covid 19. Mysleme na nejvíce zasažené země: USA, Brazílii, Rusko a Indii, také na některé evropské země, včetně České republiky. Prosme za uzdravení nemocných a za ducha služebnosti a lásky k bližnímu pro všechny, kdo pomáhají. K Tobě, Bože, voláme!
  3. Modleme se za děti a mládež na prázdninových pobytech a na cestách. Ať je s nimi Tvoje požehnání! K Tobě, Bože, voláme!

Milí bratři a milé sestry!

Povolání proroků znamená obvykle velmi nepohodlnou, mnohdy nebezpečnou cestu. Nikdo by si takovou sám od sebe nevybral! Neslibuje život na společenském výsluní ani materiální blahobyt. Boží povolání s sebou nese pohanu i kříž, jak ví také prorok Jeremjáš. Je člověkem osamělým, vystaveným potupě a nepochopení ze strany svého okolí (Jer 15, 15. 17), jemuž nerozuměli ani jeho nejbližší (12, 6, srv. 20, 10), a dokonce mu usilovali o život (11, 21).
I prorok je člověkem z masa a kostí, proto naříká nad svým údělem a přivolává „běda“ na sebe a na své zrození (srv. 20, 14-18), neboť kamkoliv přijde, působí rozruch a všechno se obrací proti němu, i když je bez viny. Nikomu není nic dlužen, a přece mu všichni spílají.

Přesto prorok pokorně „snědl“ a zažil Hospodinovo slovo, bylo mu potěšením a radostí srdce (v. 16). Prorok patří Bohu a lidé to vidí a nazývají ho Hospodinovým jménem, ale to ho vede do osamocení. Nese ho těžce, cítí že je důsledkem dotyku Boží ruky, která je silou a mocí, jíž se nelze vzepřít (srv. Iz 8, 11). Touží po obecenství s Bohem, neboť se mu zdá, že ho Bůh zklamal. Jeví se mu jako potok, který vyschl (18).

Odpovědí na prorokovy výčitky je Hospodinovo zaslíbení a pověření. Bude-li věrně tlumočit svěřené slovo, Hospodin se k němu přizná. Jen se nesmí lidu podbízet a povolovat jeho požadavkům a náladám. Musí zůstat pevný jako bronzová hradba, tu nikdo neporazí, ani proroka, protože ho pověřil sám Hospodin. On ho zachrání ze všech lidských úkladů (18-21).

Ani Ježíš neslibuje svým učedníkům pohodlný život, jak naznačuje při jejich vyslání (Mt 10, 16-25): „He, já vás posílám jako ovce mezi vlky,“ (16a). I ztracené ovce (6) mohou někdy vypadat jako vlci, proto je třeba se vyzbrojit obezřetností jako hadi a přitom zůstat bezelstnými jako holubice (16b). Skutečně nebezpeční jsou pro učedníky opravdu lidé, ti je budou soudit a odsuzovat v synagógách (17) a vodit je před vládce a krále (18). Na počátku vyslání zaznělo: „na cestu k pohanům nechoďte..! (5), nyní se přítomnost v pohanském prostředí předpokládá. Ježíš své učedníky povzbuzuje k vytrvalosti: „..nedělejte si starosti....bude vám dáno, co máte mluvit“ (19-20). Dává najevo, že v krajní situaci nejde o přesné vyjádření nebo krásu projevu, ale o svědectví, o jejich postoj, který není hrdinstvím, ale pramení z Ducha, jehož dá učedníkům Hospodin (20).

Dnes si připomínáme Kristova učedníka a svědka víry Jana Husa. Chtěl být knězem, „aby tak měl dobré bydlo a rúcho a byl lidem vzácen“, jak sám později svou cestu hodnotí. S věkem přišlo zrání jeho povolání, takže se stal horlivým pastýřem, který svou službu konal s láskou a byl ochoten přinášet oběti, dokonce se vydat až do krajnosti. Neusiloval o vyvrácení církevního systému, a přece se jevil jako zvlášť nebezpečný kacíř, jehož učení ohrožovalo viditelnou církev v samých základech! Upřel jí totiž poslední autoritu ve věcech spásy. Jeho výklad o církvi a předurčení ke spáse byl považován za tak významné kacířství, že mu v rozsudku nad Husem, ve výčtu jeho bludů, bylo dáno první místo.
Ve svém hlubokém náboženském přesvědčení si možná ani neuvědomil důsledky svého učení, věřil, že se shoduje s Boží vůlí, že vychází z nepochybné interpretace biblických zásad, ale narazil na učení a autoritu církve i světské moci. Úcta ke Kristovu zákonu, tryskající z jeho zbožnosti, byla směrnicí pro jeho svědomí, kterému se nechtěl zpronevěřit. Pro „Boží zákon“ byl ochoten třeba i zemřít.

Církevní historikové soudí, že si nebyl dost dobře vědom toho, co ho čeká, a neporozuměl své situaci, když se chystal na kostnický koncil. Chtěl přednést připravené projevy a obhájit tak svou víru, ale nebylo mu to umožněno ani u jednoho z nich. To bylo v případě některých nakonec ulehčením. Na skutečná obvinění, která mu byla přečtena, nebyl připraven a nebyl si jich ani vědom. Odjížděl sice s vědomím rizika, ale i s nadějí, že se obhájí a vrátí se svobodně domů. Neuvědomoval si, že bude postaven před církevní soud.

Pro koncil byla přitom jeho kauza vedlejší záležitostí, která neměla zastínit projednávání důležitějších mezinárodních a celocírkevních problémů: sjednocení církve, věroučné otázky a církevní reformu. Přišel do prostředí, které pro něj nebylo příznivé. K hlavním odpůrcům ovšem nepatřili cizinci, ale „vestri“, tedy „vaši“, lidé z Čech, jak mu také řekl papež Jan XXIII. Naopak jiní Češi Husa až do konce podporovali, což ho také zavazovalo v jeho svědomí. „Vydá na smrt bratr bratra a otec dítě, povstanou děti proti rodičům a připraví je o život“ (Mt 10, 21), upozorňuje Ježíš své učedníky.

Nedorozumění bylo i na straně koncilu. Nepochopil vnitřní svět M. Jana Husa, který chtěl poslouchat jen Boha a své individuální svědomí. Takovou autoritu koncil neznal.

Nikdo si nepřál Husovu smrt. Výhodnější bylo zlomit Husa, a potlačit tak hnutí, které ohrožovalo církev v její podstatě. Hus odmítl odvolat, i když si byl vědom toho, že ho toto rozhodnutí bude stát život. Nechtěl porušit „Kristův zákon“. Otcové koncilu hodnotili takový postoj jako zatvrzelost. Část přátel si přála raději Husovu smrt, než aby byl poskvrněn odvoláním. Husa snad ovlivnily i okolnosti procesu, kdy mu bylo jasné, že odvolání by znamenalo vlastně odsouzení k pomalému umírání v některém z klášterů. Zvolil tedy nakonec krutou smrt na hranici. Zemřel 6. července 1415 po svém odsvěcení, kdy církev dala najevo, že už s ním nemá nic společného.

Bože, děkujeme Ti za Tobě věrného služebníka M. Jana Husa. Přijal do svého srdce Tvůj zákon a šířil ho v síle Tvého Ducha v Betlémské kapli i na jiných místech v Čechách. Děkujeme Ti, že nás dnes shromažďuješ v jedno společenství kolem svého slova a svátosti. Buď s námi svým požehnáním, milosrdenstvím a pokojem. Kéž se slova žalmisty stanou i naším vyznáním: „Tvůj zákon budu zachovávat. Budu se ho držet celým srdcem“ (Ž 119, 34). Amen.

 


Očekávané události a akce

středa, 29 červen 2022; 19:00 -
Studentská bohoslužba HTF (Vinohrady)
neděle, 03 červenec 2022; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 03 červenec 2022; 09:25 -
Mariánské Lázně - bohoslužba
neděle, 03 červenec 2022; 17:00 -
Radotín, bohoslužba
středa, 06 červenec 2022; 19:00 -
Studentská bohoslužba HTF (Vinohrady)
neděle, 10 červenec 2022; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady
neděle, 10 červenec 2022; 09:25 -
Mariánské Lázně - bohoslužba
neděle, 10 červenec 2022; 17:00 -
Radotín, bohoslužba
středa, 13 červenec 2022; 19:00 -
Studentská bohoslužba HTF (Vinohrady)
neděle, 17 červenec 2022; 09:00 -
Bohoslužba Praha - Vinohrady