b_270_270_16777215_0_0_images_22_Vdova.jpg

Texty: Gn 32, 2331; 1 Tim 3, 144, 5; L 18, 18

Modlitby:

1/ Dobrý Bože, prosíme tě za naši sestru v Kristu, paní Marii Volkmerovou, kterou jsme v pátek odevzdali v modlitbách tobě. Je nám moc líto, že se život naší sestry předčasně uzavřel. Zůstáváme v duchu spojeni s ní a myslíme na celou její rodinu, na její dcery a vnoučata. Buď jim, Pane, útěchou ve dnech smutku a bolesti. Smiluj se, Hospodine!

2/ Chválíme tě, Pane, za to, že se dnes smíme radovat z dětí, které přijmou křest. Děkujeme za jejich rodiče i kmotry, že je chtějí doprovázet a být jim oporou a příkladem. Prosíme o požehnání celé rodině, ať spolu její členové žijí v míru a v lásce. Smiluj se, Hospodine!

3/ Bože, nepřestáváme se modlit za bojující na Ukrajině. Je nám líto zmařených lidských životů po útocích na civilní cíle na nejrůznějších místech země. Ani si neumíme představit strach a úzkost i existenční obavy, jimiž Ukrajinci procházejí! Modlíme se za mír pro Ukrajinu i celý svět, přejeme si, aby byly ukončeny boje a obnovila se zničené země. Smiluj se, Hospodine!

4/ Bože, prosíme za lidi žijící na hranici chudoby, s obavami sledující nárůst cen energií a s nimi zdražování všech potravin a základních potřeb pro život. Modlíme se za solidaritu mezi lidmi i za vlády evropských zemí, které rozhodují o osudu svých občanů. Naše myšlenky i modlitby míří také k zemím třetího světa, ohroženým chudobou v důsledku války, i dezinformační kampaní, kterou Rusko vede. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

V posledních letech se často v církvi vedou rozhovory o jejím směřování a budoucnosti, o její případné reorganizaci, aby její struktura více odpovídala současnému stavu, zvláště počtu věřících, kteří skutečně, nikoliv pouze formálně, v církvi žijí. Sociologové náboženství vypracovávají studie, v nichž řeší otázku ubývání členské základy v lidových církvích, jako je i naše společenství, nebo se naopak zamýšlejí nad okolnostmi, které vedly k nárůstu počtu členů v církvích úplně jiného typu.

Je jistě zajímavé, studovat různé historické a společenské důvody, proč se život církví proměňuje. Měřítkem životaschopnosti každého společenství ale zůstává modlitba, duchovní život věřících, jak nám připomínají i dnešní texty Písma. V ní a skrze ni projevujeme svou důvěru k Bohu, ať už předkládáme prosby za potřeby církve i světa nebo s vděčností Hospodina chválíme a vzdáváme mu díky.

Ježíš se vyslovil proti bezduché mnohomluvnosti, a tím proti modlitebnímu formalismu, kdy člověk propadá pocitu, že snad může Boha přemluvit nebo si ho naklonit, případně si připsat modlitbu jako skutek zásluhy. Místo toho Ježíš požaduje modlitbu v duchu a v pravdě.

V modlitbě Páně, Otčenáši, dává svým učedníkům vzor, nikoliv formuli, která by měla být opakována jako zaříkání. Pro nazaretského Mistra je důležitá upřímnost modlitby a ochota přijmout, že se věci nedějí jaksi na objednávku a že ne vždy dobře rozumíme změnám, které nastávají: Ne jak já chci, ale jak ty chceš (Mt 26, 39), vede Ježíš své učedníky k pokoře před Bohem.

Když pročítáme evangelia, vnímáme, že Ježíš zůstává stále s nebeským Otcem, znovu a znovu vyhledává místa ztišení, modlí se před jídlem, modlitbou provází svá uzdravování, prosí za své přátele. Jeho duchovní život inspiruje učedníky, proto chtějí, aby je naučil modlitbě. Dostávají modlitbu Páně (Mt 6, 913, L 11, 24). Někteří namítají, že Ježíš nepředložil nic nového, vždyť všechny její prosby se dají najít i v židovské tradici! Zvláštní je spíše výběr a pořadí jednotlivých proseb. Jen jediná se vztahuje k zabezpečení života (prosba o chléb), ostatní jsou ve službě Božího království. To odpovídá Ježíšovu poslání, jak ho popsal ohlašovatel jeho příchodu, Jan Křtitel: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské. (Mt 3, 2)

Evangelní čtení této neděle nás vyzývá k vytrvalosti v modlitbě, dokonce nezbytnosti se stále modlit, související zřejmě se závěrečnou otázkou Ježíšova vyučování: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? (8b) Víra, kterou si přeje najít Syn člověka, se má, podle všeho, projevovat právě modlitbou učedníků.

V podobenství, které Ježíš předkládá, vystupují dvě postavy, soudce a vdova. Soudce zřejmě není žádný advokát chudých , spíše by se na něj hodil popis židovského spisovatele Josefa Flavia, který o jistém soudci napsal, že nebyl ani zbožný vůči Bohu, ani dobrotivý vůči lidem . Pro Ježíšův výklad je důležité, že soudce, který se nebojí Boha, nemůže být ani spravedlivý ve svém soudu.

A dále je zde vdova, těšící se podle Starého zákona zvláštní Boží ochraně. Lid Izraele je opakovaně vybízen, aby se o ně staral a pomáhal jim k dosažení jejich práv. (Iz 1, 17. 23)

Vdova se v našem příběhu opakovaně obrací na soudce a dožaduje se toho, o čem je přesvědčena, že jí náleží. Vytrvalá neodbytnost byla její jedinou zbraní.

Soudce nemá smysl pro spravedlnost a nerespektuje zákony. Případem vdovy se nezabývá, po určitou dobu ho odkládá. Nakonec se ale tento bezbožník a sobec, nedbající práv ostatních, rozhodne dopomoci vdově k jejímu právu. Nedělá to ze soucitu nebo smyslu pro spravedlnost, ale pro vdovinu neodbytnost, která začíná být obtěžující.

Ježíš pak použije tento příběh, aby ukázal, jak jedná nebeský Otec: Jestliže se nechá přesvědčit i nespravedlivý soudce k spravedlivému jednání, čím spíše bude spravedlivý Bůh naslouchat prosbám těch, kdo k němu s důvěrou volají?

Ježíš chce svým slovem povzbudit učedníky, očekávající příchod dne Syna člověka. (L 17, 22) Prosící vdova je obrazem církve, zakoušející pronásledování a soužení. Boží zásah je nejen jistý, ale navíc nastane bez prodlení. Závěrečnou otázkou: Nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde? , Ježíš připomíná, že soud se bude týkat všech, ale jen ti, kdo vytrvají v modlitbě, tedy ve víře, v živém spojení s Bohem, při něm obstojí. Amen.