b_270_270_16777215_0_0_images_22_jesus-fire-of-the-earth2.jpg

Texty: Jer 23, 23–29; Žid 11, 29–12, 2; L 12, 49–57

Modlitby:

1/ Modleme se za mír na celém světě, za ukončení války na Ukrajině a obnovení zničené země, za její obyvatele, kteří žijí ve strachu z možného nebezpečí nebo v cizí zemi vzpomínají na domov a těžko přivykají životu v jiném prostředí. Smiluj se, Hospodine!

2/ Modleme se za místa zasažená požárem ve Francii v okolí Bordeaux. Prosme za obnovení živlem zničených lesů a luk a turistických tras v Českém Švýcarsku. Modleme se za obyvatele ohněm poškozených obcí, kteří se nemohou vrátit do svých domovů. Smiluj se, Hospodine!

3/ Prosme za nemocné z našich rodin i z náboženské obce, modleme se za sestru Volkmerovou a všechny její blízké, modleme se za sestru Danu Krausovou: Bože, daruj uzdravení tam, kde podle lékařů není naděje! Smiluj se, Hospodine!

4/ Modleme se za uzdravení vztahů v rodinách, zasažených hříchem. Prosme za poznání vlastních chyb a selhání, za vzájemné odpuštění a smíření. Smiluj se, Hospodine!

5/ Bože, ty jsi láska. Dej, ať zůstáváme v tvé lásce a nevzdalujeme se od ní kvůli svému sobectví a pýše. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Blíží se komunální volby, a tak můžeme sledovat, jak se politici snaží získat přízeň svých potencionálních voličů. Určitá část elektorátu se dá zlákat líbivými sliby, které odpovídají jejich přáním a touhám. Někteří politici to předpokládají, proto přizpůsobují svou rétoriku těmto očekáváním. Jiní jsou serióznější, a přestože také chtějí uspět ve volbách a získat křesla v zastupitelských orgánech, nevydávají se cestou laciných slibů, uvědomují si svou zodpovědnost, proto předkládají koncepty bližší realitě.

Jistě nelze úplně srovnávat politickou scénu a náboženský život, ale přeci jen tu jisté podobnosti najdeme. Proroci patřili k odpovědným duchovním vůdcům. Jejich vliv nevyplýval z moci úřadu jako u kněží, ale ze síly Božího zjevení. Z víry, že je Hospodin Bůh Izraele a Izrael jeho vyvolený lid, ale někteří z nich vyvozovali nesprávné důsledky. Zdůrazňovali zvláštnost Izraele, kterého se bude Hospodin vždy zastávat, a docela zapomněli připomínat lidem závazek věrnosti a poslušnosti. Proto Jeremiáš, podobně jako Micheáš a jiní proroci, kárá a pranýřuje nepravé proroky, kteří místo aby volali hříšný lid k pokání, oznamují mu spásu, a tak ho klamou. Hospodin k nim nemluvil, co říkají, není jeho slovo.

Jeruzalémští proroci jako by se nepoučili pádem Severní říše a podobně jako její proroci i oni vedli lid po špatné cestě. Nemluvili pravdu a vzbuzovali falešné naděje. Předávali vlastní smyšlenky a vykládali svá vidění. Proto před nimi sám Hospodin varuje. Jen ten, kdo žije v důvěrném společenství s Bohem a naslouchá jeho slovu, je pravým prorokem. Nic nezamlčuje, vede lid k pokání a připomíná, že den soudu se blíží i na Judu a na zdánlivě nedobytný Jeruzalém. Říkají-li druzí něco jiného, nejsou pravými zvěstovateli Božího slova.

Hospodin není místní bůžek s omezenou působností, zůstává Bohem, i když je daleko a i když se zdá, že se neprojevuje. Jak říká žalmista: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat.“ (Ž 139, 1–2)

Podle Starého zákona může Hospodin použít i snů, aby ukázal svou vůli. Jeremiáš vystupuje proti snům nepravých proroků. Jejich účinek je právě tak špatný jako baalovská modloslužba, která už jejich otce odvedla od Hospodina. Sny falešných proroků jsou ve srovnání s Hospodinovým slovem jako sláma, kterou srovnáváme s obilím. Účinek skutečného Božího slova se podobá ohni a kladivu drtícímu i nejtvrdší kámen (srv. Žd 4, 12). Prorok sám na sobě zakusil, jak Boží slovo působí (Jr 20, 9). Falešné proroky Bůh neposlal, proto pravdu nemluví a Boží hlas neslyší.

Tvrdá slova, neodpovídající romantickým obrázkům Pána Ježíše nesoucího ovečku na ramenou nebo Ježíše žehnajícího zástupům a přinášejícího pokoj, najdeme i v dnešním textu evangelia podle Lukáše připadajícího na tuto neděli. (L 12, 49–53) Slyšíme o uvržení ohně na zemi a o rozdělení. Jako by nám tyto drsné obrazy chtěly připomenout, že víra není jen jakýmsi nezávazným chozením do kostela, když mám zrovna volno a chce se mi tam zajít, ale že přináší nároky do života člověka, pokud to myslíme opravdu vážně. Ježíš rovněž svá slova mínil naprosto vážně.

Slova o ohni, který přišel Ježíš na zemi uvrhnout, i o křtu, jímž má být pokřtěn, vypovídají také o něm samém, o tom, že se ještě nenaplnilo jeho poslání. Obraz ohně naznačuje už ve Starém zákoně Boží soud, k němuž ukazuje i Ježíšovo vystoupení. Obraz křtu, který Ježíš pro sebe očekává, připomíná jeho utrpení a smrt. (Mk 10, 38)

Formou otázky Ježíš odkazuje na neporozumění jeho příchodu. Jeho tvrdá slova ruší představu, že pokoj v plnosti už nastal. Jeho vystoupení povzbuzuje k rozhodnutí. A protože není všemi přijímáno, způsobuje rozdělení nejbolestněji se projevující v rodinách. Právě rozdělení rodin patří podle apokalyptických představ k znakům poslední doby. Naproti tomu smíření mezi otci a syny je znamením času po dni Hospodinově. (Mal 3, 24)

Jestliže se učedníci nacházejí v nebezpečí, že nerozpoznají znamení času, oč závažnější je pak situace lidu? Znamení, která provázejí Ježíšův příchod, je třeba správně číst, aby byl člověk schopen předvídat budoucí dění a podřídil mu své chování. Jestliže jsou pro lid povětrnostní jevy jasným signálem, mají také Ježíšova slova a činy vyvolat reakci. Jeho příchod nutí k zaujetí stanoviska.

Protože zaslepenost lidí, nerozpoznávajících v Ježíši příchod Božího království, je zaviněna jimi samými, oprávněně je Ježíš nazývá pokrytci. „Proč nejste s to sami od sebe posoudit, co je správné?“ (57), ptá se Ježíš a vybízí k přehodnocení jejich stanoviska. Co znamenají „znamení tohoto času“ mají sami posoudit a vyvodit z toho důsledky.

Ježíš je oslavován jako kníže pokoje, Pavel ho nazývá tím, kdo zbořil zeď rozdělení a zahájil čas mesiášského pokoje. Dnešní evangelium ale ukazuje, že – podobně jako prorocké slovo – také evangelium může působit rozdělení, dokonce v nejtěsnějších rodinných vztazích.

Život víry je možné si představit jako běh do kopce, jak k němu povzbuzuje také čtení z listu Židům. Svobodně jsme přijali Ježíšovo pozvání k cestě následování. Jeho pouť vedla do Jeruzaléma a stoupala na Kalvárii. Je to právě On, kdo dává znaveným sílu pokračovat v cestě, proto apoštol povzbuzuje: „Vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle.“ (Žid 12, 2) Amen.


Nejnovější z ccsh.cz

Další aktuality pokračují na ccsh.cz