b_270_270_16777215_00_images_22_Srdce.jpg

Texty: Gen 15, 1–6; Žid 11, 1–3. 8–16; L 12, 32–40

Modlitby:

1/ Bože, velmi nás zasáhla zpráva o úmrtí polských poutníků v Chorvatsku, kteří cestovali do Medžugorje. 12 lidí zemřelo, dalších 30 osob bylo zraněno. Nerozumíme tomu, co se stalo, proč zahynuli zbožní lidé. Kromě nich na různých evropských silnicích, včetně České republiky, umírali v uplynulém týdnu další lidé.

Modlíme se za jejich spásu a prosíme za pozůstalé obětí, kteří procházejí těžkou zkouškou, věřící lidé také zkouškou víry. Pane, uzdrav rány srdce, které lidská slova léčit nedokážou. Buď útěchou zarmoucených a silou slabých, zůstávej s těmi, kteří k tobě volají a touží po tvé lásce! Pane, smiluj se!

2/ 6. 8. jsme si připomněli smutné výročí svržení atomové bomby na japonské město Hirošimu v roce 1945. O několik dní později stejný úděl potkal také město Nagasaki. Hrozba jaderné války nezmizela ani po 77 letech od těchto tragických událostí, které měly přinutit Japonsko ke kapitulaci. Ruská federace používá své jaderné zbraně jako nástroj psychické manipulace a zastrašování nepřátel také v současné válce na Ukrajině.

Bože, modlíme se za to, aby už nikdy tato ničivá síla nebyla použita! Myslíme také na jaderné elektrárny, které se právě ve válečných konfliktech mohou stát terčem útoků, a tak i nechtěnou zbraní.

Modleme se za mír na celém světě! Smiluj se, Hospodine!

3/ Modleme se za děti, které nepoznaly nebo ztratily domov, protože je jejich rodiče nechtěli nebo zemřeli, protože se rozpadla rodina, v níž vyrůstají. Prosme za to, aby pocit osobního štěstí a potřeba seberealizace rodičů v zaměstnání nebyly na úkor dobra jejich dětí!

Smiluj se, Hospodine!

4/ Modleme se za naše bratry a sestry, kteří se potýkají s obtížemi vyššího věku, trpí nejen nemocemi těla, ale také často osamělostí. Zvláště myslíme na ty, kteří někoho blízkého ztratili. Kéž je jim církev duchovním domovem, místem setkání s Bohem v jeho slovu a ve svátostech, ale také ve společenství s druhými. Smiluj se, Hospodine!

5/ Modleme se za nemocné z našich rodin a z naší náboženské obce. Prosme za sestru Volkmerovou a za celou její rodinu! Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

V sobotu proběhla médii zpráva o tragické smrti polských poutníků, kteří zahynuli při dopravní nehodě autobusu v Chorvatsku. Mířili na mariánské místo, známé již z 80. let minulého století, do Medžugorje. K cíli své cesty nedojeli. 12 osob zemřelo, dalších 30 bylo zraněno.

Na silnicích a také ve vzduchu nebo i na moři stále umírají lidé při různých neštěstích. Přesto je smrt poutníků něčím zvláštní. Vždy se najdou glosátoři, kteří nenechají bez povšimnutí skutečnost víry. K čemu jim byla , ptají se, když tito zbožní lidé stejně zahynuli?

Představy takových necitlivých kritiků o víře nacházejí uplatnění spíše v oblasti magie, ale s biblickou vírou mají velmi málo společného!

Zvláště pro starozákonní věřící byla Boží skutečnost natolik samozřejmá, že se nesoustřeďovali na poznání víry. Mnohem důležitější pro ně byla víra jako osobní vztah: věřit Bohu znamená osobně mu důvěřovat, spoléhat na jeho slovo, milosrdenství, na jeho moc a podle toho také jednat.

Jedním z příběhů, v nichž poznáváme povahu této víry, je cesta praotce Abrahama. Abram (později Abraham) nejen přijal Boží výzvu, aby vyšel ze země svých otců a vydal se do daleké, neznámé končiny, (Gn 12, 1) ale on se spolehl na Boží zaslíbení, i později, když stále neměl děti a podle všeho s nimi ani už nemohl počítat, takže jeho budoucnost byla ohrožena. (Gn 15, 2n) Navzdory svému, lidsky zcela pochopitelnému, zakolísání krizi důvěry v Hospodina překonal: „Abram Hospodinu uvěřil a on mu to připočetl jako spravedlnost.“ (6)

Abrahamovu historii pak připomíná i dnešní 2. čtení, text z listu Židům, podávající zároveň jakousi novozákonní „definici“ víry: „Věřit Bohu znamená spolehnout se na to, v co doufáme, a být si jist tím, co nevidíme.“ (Žid 11, 1)

Úkon víry tedy předpokládá odvahu, jíž by člověk bez Božího přispění nebyl schopen. Víra také není čímsi statickým, jednou provždy hotovým. Daleko spíše předpokládá neustálé úsilí. Člověk musí překonávat vlastní slabost, pochybnosti, musí odolávat pokušení spoléhat jen na sebe, na vlastní dokonalost a sílu.

Právě na praotci Abrahamovi můžeme vidět, že je víra chozením v naději a navzdory veškerému vnějšímu očekávání. Je rozhodně nesamozřejmá, což potvrzuje i evangelní výzva k bdělosti: „Buďte připraveni a vaše lampy ať hoří!“ (L 12, 35)

Zároveň je malé společenství ujišťováno, že bude mít podíl na Božím království, a tak není třeba se bát. Síla společenství není určována počtem, nýbrž vyvolením za Boží stádce a příslibem, který je mu udělen. To Bůh se ve své lásce rozhodl, že malá komunita učedníků dostane podíl na věčném životě.

Proti představě o zajištěnosti života tím, čeho člověk dosáhne, co si nashromáždí, stojí pozvání hledat nevyčerpatelný poklad v nebi, kde ho neukradnou zloději ani nezničí jakýkoliv škůdce. (33–34) U evangelisty Lukáše není majetek znevážen ani postaven proti nebi, ale v ideálním případě slouží bližním, když se s ním štědře a velkoryse zachází. Zmínka o měšcích, které se nerozpadnou, může ukazovat k zodpovědnému zacházení s penězi, zatímco opatření si nevyčerpatelného pokladu v nebi se podle židovských představ vztahuje k odměně, již nyní nachystané na věčnosti, jež bude vyplacena při konečném Božím soudu. Na rozdíl od pozemských cenin, které mohou být zničeny nebo ukradeny, jsou nebeské poklady bezpečně uloženy.

Jako majitel domu bdí nad svým jměním, aby nebyl překvapen příchodem zloděje, tak mají bdít i Ježíšovi učedníci, aby je příchod Syna člověka nezastihl nepřipravené. Toto závěrečné napomenutí Ježíšova podobenství vychází z neotřesitelné naděje, že Pán skutečně přijde. Stálá připravenost vyžaduje vytrvalou a trpělivou bdělost. (40)

Křesťanská víra zcela jistě automaticky nezajišťuje ochranu před možným neštěstím a zlem v jakékoliv podobě, jak se mylně domnívají kritikové z úvodu našeho dnešního zamyšlení. Nejrůznější nečekané, někdy dokonce tragické, události nám připomínají, že se člověk nemůže nikdy cítit zcela zajištěně a bezpečně, náš život je křehký a je vystaven mnoha zkouškám.

Víra dává naději, obrací nás od našeho pozemského klopýtání k nebeské radosti. Při slavení Večeře Páně, ve chvilkách ztišení a meditace, ve společenství církve se tato naděje stává zkušeností. Dostáváme chléb poutníků, abychom v síle tohoto pokrmu mohli pokračovat v cestě.

Přijímejme tedy pozvání k hostině lásky s vděčností, těšme se ze společenství i z Boží štědrosti a dobroty! Amen.