b_270_270_16777215_00_images_22_johannes-plenio-road_0.jpg

Modlitby a kázání sestry farářky Dr. Heleny Smolové k 5. neděli velikonoční (4. neděle po velikonocích) – 15. května 2022. tentokrát na téma "Ježíš cesta k Otci".

Texty: Sk 14, 21 b – 27; 1 Jan 3, 18 – 24; J 14, 1 – 12

Modlitby:

1/ Bože, děkujeme za záchranu mnoha civilistů z oceláren v Mariupolu. Modlíme se za bojovníky, vzdorující nepříteli za cenu velkých ztrát. Prosíme za Ukrajinu, aby se do ní vrátil život, na jaký byli její obyvatelé zvyklí před válkou.

Nerozumíme tomu, proč v této zemi stále umírají a trpí nevinní lidé, proč nepřítel stále znovu útočí na vojenské i civilní cíle a není síly, která by ho zastavila?! Nechceme se smířit s nespravedlností a zároveň cítíme, že naše možnosti jsou omezené.

Pane, náš nebeský Otče, prosíme zvláště za ty, kterým neumíme jinak pomoci, aby zůstávali skryti ve tvém pokoji a míru, v životě i v umírání. K tobě, Bože, voláme!

2/ Pane, náš Otče, modlíme se za mladé lidi, kteří v těchto dnech a týdnech zakončují svá středoškolská nebo vysokoškolská studia a uvažují o svém dalším směřování, studiu a práci. Prosíme, aby jim jejich pedagogové a osobnosti, kterým důvěřují a jichž si váží, byli pomocí a oporou.

Myslíme také na mladé lidi, kteří dosud nenašli smysluplné životní směřování, utápějí své síly a schopnosti v závislostech na alkoholu, drogách, herních automatech nebo hledají útočiště v extrémistických skupinách.

Modleme se za možnost nového začátku pro tyto mladé lidi! Smiluj se, Hospodine!

3/ Modleme se za nemocné a trpící z našich rodin a z našich náboženských obcí! Mysleme na bratra Klazara, sestru Volkmerovou, sestru Evu a bratra Martina. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Slavíme 5. neděli velikonoční a pokračujeme v našich zamyšleních nad Janovým evangeliem. Hledání životní cesty, snaha poznat pravdu a žít plnohodnotný život nás navzájem spojují napříč generacemi. Ježíš se hned na začátku své řeči na rozloučenou obrací k učedníkům a nabízí odpověď na tyto lidské touhy.

Jeho promluva začíná povzbudivou výzvou: vaše srdce ať se nechvěje, jako by předpokládal, že jeho odchod způsobí zmatek v myslích a srdcích učedníků. Svou výzvu později zopakuje ještě jednou, když zároveň ujistí své přátele o pokoji, který jim zanechává jako protiklad nepokoje, přicházejícího s jeho zatčením. (J 14, 27)

Povzbuzení se odvolává na víru v Boha a v Ježíše. Výzva k víře v Ježíše je přitom postavena na stejnou rovinu jako víra v Boha, jak také později vyznává Tomáš při setkání se Vzkříšeným Pánem: „Pán můj a Bůh můj!“ (J 20, 28)

Ve svém svědectví o Bohu Ježíš předkládá učedníkům obraz Boha, u něhož je mnoho příbytků. (2) Jestliže Ježíš mluvil o jeruzalémském chrámu jako o „domě svého Otce“ a o svém vzkříšení jako o znovuvybudování chrámu (J 2, 18–22), jeho odchod otevírá přístup do jiného typu Božího domu, který poskytuje přístřeší mnohým.

Nazaretský mistr sice doslova dříve nic takového neslíbil, ale určitým způsobem svůj další úděl naznačil. (J 12, 26. 32) Pravděpodobnost takové souvislosti potvrzují i následující Ježíšova slova: abyste i vy byli, kde jsem já. (3) Ujistit lidi o tom, že Boží příbytek je zároveň místem pro ně, je právě pro Janovo evangelium typické. (J 1, 18) Ježíš odchází, aby připravil místa u Otce. Místa tam skutečně jsou, jen je třeba otevřít k nim přístup.

Představa o příchodu Pána, který se vrátí, odpovídá obrazu posledního soudu, jak ho líčí apoštol Pavel (1 Te 4, 16 n) nebo též vzkříšený Pán v závěru Janova evangelia (21, 22 n). Zároveň Ježíš ve stejné řeči na rozloučenou mluví také o tom, že „bydlení u Otce“ bude mít svou podobu zde na zemi, když si Bůh vytvoří příbytek u věřících. Toto zaslíbení je spojeno s darem Ducha. (23–28)

Poznámka o cestě, kterou učedníci znají, vrací jejich pozornost do přítomnosti: Výhled do budoucnosti má své důsledky v přítomném životě. Cesta jako spojnice právě tuto souvislost mezi budoucností a přítomností naznačuje.

Tomáš, zástupně za všechny, vznáší námitku proti nevyslovenému závěru výpovědi o cestě. Cesta je určena směrem, jak ji tedy učedníci mohou znát, když nevědí, kam vede? Ježíš Tomášovu úvahu obrací: vše, co je možno znát o cíli, je třeba odvodit od samotné cesty. Ona je tím jediným, co člověk má a může mít před očima, což Ježíš potvrzuje svým výrokem: „Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (6)

Obraz cesty vyjadřuje vztah Ježíše k Otci: O Otci se dozvídáme od Syna, když v něm poznáváme toho, jehož Otec ve vzkříšení potvrdil. Otec je oním jinak nepoznatelným cílem, k němuž se lze přiblížit pouze v setkání s Ježíšem. K němu člověka přibližuje Ježíšův odchod, tedy smrt na kříži, ale také sdílení jeho pozemské cesty.

Obraz cesty je obecně srozumitelný a nepřekvapí, že se s ním setkáváme v mnoha náboženských a filozofických směrech a má své místo také v biblické tradici. Označuje se tak vyjití Izraele z Egypta, příběh záchrany. Dále také způsob života vyznačený Hospodinovými pokyny, jeho Zákonem. V žalmu 119 se spolu s cestou objevuje motiv pravdy a života. V naučných textech je Moudrost tím, kdo vede člověka po dobré, spolehlivé cestě životem. V prorockých textech se vrací motiv exodu ve volání po připravení cesty Hospodinu (Iz 42, 3), který je potom klíčový pro kázání Jana Křtitele. Jako „cesta“ se označovaly také skupiny určené společným směřováním, učením, jako např. křesťané nebo členové kumránského společenství.

Z Ježíšova prohlášení je jasné, že o těchto možnostech ví, ale zároveň dává najevo svou výlučnost: Je víc než jen rádce na cestě! Cesta, o niž tu jde, nespočívá pouze v dodržování pravidel, nejde v ní o morálku. Ježíš sám umožňuje člověku, aby se přiblížil Bohu, protože v něm se člověk setkává s tím, koho Otec poslal: nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Nejde mu jen o mravní program, jak ukazují další dva obrazy: pravda a život. Ježíš je cestou k Bohu tím, že odhaluje pravdu o Bohu. Ukazuje ji i svým učením a příkladem, ale nejen tak. Život (často ve spojení s přívlastkem „věčný“) je u Jana vždy cosi darovaného, nesamozřejmého. Život je v plnosti jen v Otci, a proto i v Synovi. Už v Prologu Janova evangelia se objevuje ve spojení se světlem (J 1, 4, srv. 8, 12), přichází tedy k člověku jako možná orientace, příležitost k setkání s Bohem, které se otvírá v setkání s Ježíšem.

Závěrem si Ježíš posteskne nad pochybnostmi učedníků. (7) Cíl cesty zůstává mimo bezprostřední možnost jejich poznání, zatím ho mohou tušit jen podle cesty. Ujištění o tom, že učedníci Otce znají a viděli ho, se potvrdí až po Ježíšově vzkříšení, kdy právě Tomáš při pohledu na Ježíšovy ruce a bok k tomuto poznání dospěje. (J 20, 28)

Pane Ježíši, dobrý Mistře, naše srdce je často plné strachu, když pozorujeme zlo ve světě i v našem vlastním životě. Posilni naši víru v Tebe i v Otce, kterého jsi nám zjevil!

Ty jsi cesta: dej, ať tě následujeme! Ty jsi pravda: dej, ať tě poznáváme! Ty jsi život: dej, ať v tobě žijeme, abychom viděli Otce a před všemi lidmi oslavovali tvé svaté jméno! Amen.