Kázání a modlitby lounské sestry farářky ThDr. Heleny Smolové, Th.D., k 4. neděli velikonoční (3. neděli po velikonocích).
Texty: Sk 4, 8–12; 1 J 3, 1–2; J 10, 11–18
Modlitby:
1/ Bože, náš nebeský Otče, dnes, v den výročí konce 2. světové války, děkujeme za život v míru, který trval několik desetiletí. Naše země patří k těm šťastným, kde se s vojenskou technikou setkáváme jen při slavnostních přehlídkách. Na Ukrajině se zbraně staly součástí života vojáků i civilistů. Válka není jen ve vzpomínkách nejstarších občanů, ale je realitou, před níž se nelze ukrýt.
Potomci těch, kteří před 77 lety osvobozovali Evropu od nacismu, dnes páchají stejné zločiny jako nacisté.
Hospodine, Pane náš, prosíme tě za ukončení války na Ukrajině. Do svých modliteb vkládáme bolest, utrpení, strádání i strach obyvatel této veliké a krásné země v naději, že znovu povstane k životu.
Děkujeme za zachráněné lidské životy v Mariupolu a prosíme, aby byli vysvobozeni všichni, kdo dosud přežívají v nelidských podmínkách ve sklepeních ocelárny. Bože, buď milostiv nám hříšným! Amen.
2/ Modleme se za nemocné z našich rodin a z naší náboženské obce. Myslíme na bratra Klazara, sestru Volkmerovou, bratra Martina. Buď jim, Pane, pomocí a posilou v jejich utrpení a bude-li to tvá vůle, ať se vrátí do našeho společenství! K tobě, Bože, voláme! Smiluj se, Hospodine!
3/ Modleme se za pastýře církve, kteří se potýkají s vlastními slabostmi i s lidskou nedokonalostí a zároveň pomáhají nést životní břemena druhým. Kéž vidí vzor pro svůj život v tobě, Pane Ježíši Kriste, který jsi „pastýř dobrý“, protože dáváš život za ovce.
Prosme za patriarchu, biskupy, kněze, jáhny a bohoslovce, připravující se na duchovenskou službu. Veď svou církev, Pane, svým Duchem! Povzbuzuj sklíčené duchovní, kteří nevidí výsledky své služby a pochybují o smyslu své práce. Povolávej církvi nové pastýře a učitele podle své vůle! Amen.
Sestry a bratři!
Slavíme 4. velikonoční neděli, neděli Dobrého pastýře. Evangelium o Ježíši, dobrém pastýři, se stalo oblíbeným textem při slavnostních uvedeních faráře do úřadu. Ježíš, dobrý pastýř, dává příklad pastýřům církve, nastavuje zrcadlo všem, kdo tuto službu vykonávají, a zároveň jeho slova povzbuzují kandidáty kněžství, aby se nenechali vést při svém rozhodování nikým a ničím jiným, jen příkladem Ježíše, dobrého pastýře.
Obraz pastýřské služby najdeme už ve Starém zákoně. Ostrá slova proroka Ezechiele odsuzují sobecké pastýře, kteří hledají ve službě především svůj vlastní prospěch (Ez 34), Mojžíšův nástupce byl vybrán proto, aby Izrael nebyl jako ovce bez pastýře (Nu 27, 17), prorok Micheáš mluví o shromáždění pozůstatku Izraele jako stáda doprostřed pastviny (Mi 2, 12). Také ostatní evangelisté používají obrazy pastýřské služby, aby přiblížili Boží péči o člověka (L 15) a nabídli vzor pastýřské služby představitelům církve (Mt 18).
Úvod 10. kapitoly Janova evangelia rozvíjí motiv pastýře ve dvou obrazech: nejprve ve výroku o dveřích ovcí, jimiž je Ježíš, a poté prohlášením o dobrém pastýři. První obraz staví do kontrastu pastýře ke zloději a lupiči, tedy k tomu, kdo není pastýř, druhý líčí rozdíl mezi dobrým a špatným pastýřem, jak jsme slyšeli v dnešním čtení (11–18).
Pastýři různé kvality se od sebe navzájem odlišují vztahem k ovcím. Za dobrého je prohlášen pastýř – majitel, proti němu je postaven pastýř – námezdník. Podobně, jako zloději z úvodu evangelia, také jemu jde o pouze vlastní prospěch. Ovce se tak stávají prostředkem obohacení, nikoliv cílem péče. Námezdní pastýři nemají k ovcím žádný hlubší citový vztah. Na rozdíl od zloděje námezdník ovcím přímo neubližuje, ale zároveň je nedokáže ochránit před nebezpečím, protože mu na nich vlastně nezáleží.
Ježíš se prohlašuje za dobrého pastýře (11), a tak nad ovcemi vznáší přímo mesiášský nárok. Naznačuje, že je „jediný pastýř“ hodný toho označení, je Hospodinovým služebníkem (Ez 34, 23 n). Na tento nárok zřejmě reagují židé, když ho později vyzývají: „ … Jsi-li Mesiáš, řekni nám to otevřeně!“ (24 b)
Hned na začátku nasazuje Ježíš laťku hodně vysoko, nad rámec toho, co můžeme očekávat v běžném životě: „Dobrý pastýř položí svůj život za ovce.“ (11 b) Zatímco se námezdníci dají na útěk, přiblíží-li se nebezpečí, dobrý pastýř zachraňuje ovce (15, 30). V návaznosti na řeckou tradici „šlechetné smrti“ a starozákonní očekávání pomoci od Mesiáše, vykládá Janovo evangelium Ježíšovu smrt jako zástupnou.
Vztah dobrého pastýře k ovcím je založen na tom, že jsou jeho vlastní, zatímco námezdník se chová jako cizinec. Právě Janovo evangelium velmi zdůrazňuje, že má Ježíš k lidem blízko jako někdo, kdo je miluje, a proto se jich nevzdává. Na rozdíl od ostatních evangelistů líčí právě Jan Ježíšovo zatčení tak, že Mistr zjednává učedníkům volný průchod (J 18, 8 n) a evangelista přitom připomíná slovo samotného Ježíše „neztratil jsem ani jednoho“ (J 6, 39, 17, 12). Ježíš se chová příkladně jako dobrý pastýř. Na smrt ho nevede nenávist nepřátel, ale jeho láska k přátelům, tedy k učedníkům.
Není vyloučeno ani to, že obraz nebezpečí pro obec odpovídal událostem, které prožívala první církev. Nedostatek těch, kdo pod tlakem okolností opouštěli společenství, spočíval ve slabé lásce k Ukřižovanému jako k pastýři.
Dobrého pastýře charakterizuje vzájemná znalost s ovcemi. Ovce jsou jeho vlastní. Není jako někdo, kdo přichází „odjinud“. Podle Jana tak víra nevzniká přijetím nějaké sumy učení, ale poznáním Ježíše jako Pána a Boha, jako tomu bylo u Tomáše. (J 20, 28) Vzájemné poznání pastýře a ovcí je přirovnáno k poznání Otce a Syna. Také tento vztah je založený na lásce.
Vzájemná znalost není jen spekulací, ale ukazuje se v dějinách. Ježíšova smrt na kříži je čin „dobrého pastýře“.
Okruh lidí, za něž se Ježíš obětuje, není omezen na jeden ovčinec. Ovce, které nejsou z tohoto ovčince, zřejmě ukazují k misii první církve mezi pohany. Tato misie „musí“ pokračovat, protože taková je Boží vůle. Jedno stádo a jeden pastýř jsou obrazem jednoty. Cílem není mnoho ovčinců, ale jednota stáda, založená na vztahu k jedinému pastýři. (J 17, 11. 21–23)
Ježíš se ještě dvakrát vrací k základní charakteristice dobrého pastýře, ale tentokrát se soustřeďuje na vztah Otce a Syna. Láska Otce k Synovi má svůj důvod a logiku, přístupnou lidskému myšlení, která dává smysl víře. Je zřejmé, že Ježíšova smrt má být chápána jako projev Boží lásky ke světu. Je zároveň Ježíšovou cestou k Otci, tedy k životu. Proto Ježíš mluví o tom, že svůj život dává, aby ho opět přijal. Jedině v perspektivě vzkříšení je smrt cestou k životu.
Ježíš jedná ve zvláštní jednotě svobody a poslušnosti. Sám mluví o moci, kterou má k odevzdání i přijetí života. Vzkříšení tak není jeho nadlidským výkonem, ale ukazuje, že Ježíš svou smrtí neztratil právo na život. Ježíšova svoboda i svrchovanost, která se projevila i na kříži, spočívá v důsledném přijetí Boží vůle.
Sestry a bratři, kolik různých učení nás chce přivést na cestu rozvoje a seberealizace! Kdo ale může osvobodit člověka z otroctví hříchu, z něhož všechny ostatní nesvobody a závislosti vycházejí?
Ježíš dává svůj život, aby nás probudil k nikdy nekončícímu životu naděje a krásy.
Ježíši, dobrý pastýři, tlučeš na bránu lidského srdce a chceš, abychom prožívali radost ze své spásy. Prosíme tě, ať neodmítáme nic z toho, co přichází! Vždy je přeci ve všem přítomná také tvá milost! Ve spojení s tebou můžeme přicházející události přijímat s klidem a mírem v srdci. Amen.
Ve spojení s tebou můžeme přicházející události přijímat s klidem a mírem v srdci. Amen.
