Poslechněte si slova povzbuzení, tentokrát na téma "Svatba v Káně". Slovo pro vás připravil Husův sbor na Peruci.
Texty: Iz 62, 1 – 5; 1 K 12, 1 – 11; J 2, 1 – 11
Modlitby:
1/ Modleme se za nemocné Covidem, za mírný průběh jejich nemoci a za jejich uzdravení. Prosme za naši vzájemnou ochotu přijímat určitá omezení ve prospěch vlastního zdraví a zdraví druhých. Modleme se za lékaře, sestry, sociální pracovníky a dobrovolníky. Bože, žehnej jejich práci. K tobě voláme!
2/ Modleme se za obyvatelstvo souostroví Tonga, zasažené výbuchem sopky a následnou vlnou tsunami. Bože, ochraňuj nás před nepřízní počasí, kéž jsme pokorní před přírodou, která je mocnější, než jsme schopni si připouštět. Smiluj se, Hospodine!
3/ 16. 1. si připomínáme výročí upálení Jana Palacha na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Nad jeho činem zůstáváme i po desetiletích stát s tichou bolestí, protože byl zmařen život mladého člověka, který toužil žít ve svobodné zemi, a s obdivem, že něco takového byl schopen udělat. Možná jeho oběť nepřinesla bezprostředně výsledek, který Jan Palach ve své mladické horlivosti očekával. Přesto se odvažujeme věřit, že dodávala odvahu dalším, kteří v skrytu a postupnými kroky připravovali příchod svobodnějších časů. Mnohdy riskovali a vystavovali nebezpečí i své rodiny. Bože, děkujeme ti za život a svědectví víry, naděje a lásky Jana Palacha. Děkujeme také za život ve svobodě, kterou mnohdy nedokážeme ocenit. Prosíme za země, kde není samozřejmé vyznávat veřejně náboženskou víru, hlásit se k určité filozofii nebo politickému směru. Prosme za Čínu, Severní Koreu, modleme se za Afghánistán. K Tobě voláme!
4/ Modleme se za Hanu Srpovou, dříve provdanou Štvánovou, s níž jsme se včera rozloučili v tomto kostele. Prosíme tě, Pane, za spásu naší sestry v Kristu. Ať odpočívá ve tvém pokoji! Modleme se za pozůstalou rodinu, kéž je Boží přítomnost lékem na bolest srdce, kterou odchod blízkého člověka způsobil! Modleme se k Hospodinu!
Sestry a bratři!
Jistě není náhodné, že Ježíš začíná své působení podle Janova evangelia na svatbě. Snubní vztah charakterizuje v knihách proroků poměr mezi Hospodinem a jeho lidem (srv. Iz 62, 4n, Oz 2, 19). Uzavření smlouvy na Sinaji bylo v rabínské literatuře popisováno jako Hospodinova svatba s Izraelem, Zákon představoval manželskou smlouvu a Mojžíš družbu. Hospodin tu jako ženich vychází vstříc své nevěstě – Izraeli.
V našem 1. čtení (srv. Iz 62, 1 – 5) se ocitáme v období, kdy perský král Kýros dovolil židovským exulantům návrat do vlasti a obnovení Jeruzaléma (538 př. Kr.). Popisuje se vidění Svatého města, obklopeného Boží láskou. Prorok hlásá útěchu a naději: Bůh je věrný, odpouští a znovu přijímá svůj lid, přestože je hříšný a opustil smlouvu. Příchod Boží slávy se přirovnává ke svatebnímu dni: Božímu lidu – sijónské dceři nastává nová doba. Už nebude zavrženou ženou, jíž se pohrdá (srv. Iz 54, 6, 60, 15), ale bude nazýván nejčestnějšími označeními pro ženu: Oblíbená, Vdaná. Tento čin je jedinečný a ukazuje Boží velkorysost, protože podle ustanovení Zákona nesmělo dojít k obnovení vztahu mezi zapuzenou ženou a jejím původním manželem (srv. Dt 24, 1 – 4).
Také Ježíš často přirovnává mesiášskou dobu ke svatbě. Sám sebe označuje za ženicha (srv. Mk 2, 19, J 3, 29). Svatba v plnosti ale nastane až s jeho druhým příchodem. Jeho učedníci ho mají očekávat jako moudré družičky (srv. Mt 25, 1 – 10, L 12, 36 n). Království nebeské je podobné velké svatební hostině, na níž je pozván Boží lid. Když odmítá, jsou pozváni i ti, kteří k Božímu lidu nepatřili (srv. Mt 22, 3 n, L 14, 8 n).
Svatba v Káně Galilejské se odehrává „třetího dne“ a je počátkem Ježíšových znamení, v nichž se zjevuje jeho sláva. Je to jakési symbolické označení, které udává, že se má vyprávění číst ve světle Ježíšova vzkříšení. Svatba v Káně, kde Ježíš poprvé zjevil svou slávu, odkazuje k hodině, která ještě nenastala. Jeho první znamení ohlašuje radost vzkříšení, ale hned na začátku má být jasné, že tato radost není možná bez kříže. Tak můžeme také rozumět Ježíšově rázné reakci vůči matce. (4)
Vlastní zázrak proměny není nijak blíže popsán. Z vyprávění vůbec nelze určit, kdy k proměně došlo: do nádob je nalévána voda (7) a také se z nich čerpá (9), dokonce i správce ochutnává vodu, která se stala vínem. (9) Ježíšovy pokyny dávají tušit, co se asi stane a co pak správce také potvrdí. Chybí tu jakýkoliv Ježíšův úkon, který by proměnu provedl, není tu jeho slovo, jinak v zázračných příbězích obvyklé. Příběh vrcholí v rozhovoru správce se ženichem. (9 – 10)
K úkolům správce zřejmě patřilo ochutnávat nápoj, než byl podáván, a tak tím, co říká, zastupuje i ostatní svatebčany. To on poznává, že nápoj, který mu podali, je víno, nikoliv podřadné, ale mimořádně kvalitní. Teprve tady je vysloveno, co se odehrálo. Vlastní zázrak proměnění zůstává skryt jako tajemství.
Evangelista naznačuje, že klíčem k tajemství je znát původ, vědět odkud. Ten správce nezná. Nepozoroval nic výjimečného, nevšiml si, že nápoj, který pije, nabrali z nádob s vodou a že se to stalo na Ježíšův příkaz. Zmínka o nevědomosti správce, vysvětlující, proč se diví něčemu jinému, než by očekával čtenář, je doplněna zprávou o těch, kdo věděli. Oni mají klíč k tajemství.
Ačkoliv zázrak proměny zůstává správci hostiny skryt, jistou zvláštnost přece pozoruje. Obdivuje kvalitu podaného vína a svůj údiv dává najevo ženichovi. Ženich přitom zůstává zcela pasivní. Ježíš učinil to, co se očekávalo od ženicha. Zůstal skryt, a přece zjevil svou slávu, svým činem ukázal, kdo je. Správce při svém hodnocení podaného vína připomíná obecně známé pravidlo o jeho kvalitě na začátku a na konci hostiny. Bývá zvykem, že právě na konci hostiny, když už jsou hosté unaveni a jejich vnímání je rozostřené, může projít i méně dobrá značka. Tento popis praxe podávání vína na hostinách můžeme vztáhnout i k samotnému životu. Také na něj se dá pohlížet jako na postupný úpadek končící smrtí. Smrt je jakýmsi konečným vyčerpáním všech zdrojů. Dobré víno, které uchoval ženich (Ježíš) až na samotný konec hostiny, toto pravidlo obrací. Víno, které Ježíš dodal, je znamená novou kvalitu. Ukazuje ke vzkříšení.
Ježíš říkával farizeům, že nové víno patří do „nových měchů“ (srv. Mt 9, 17, Mk 2, 22, L 5, 37 n), protože jen ty ho udrží. Jsme takovými nádobami, schopnými přijmout Ježíšův dar Ducha nebo je v našem srdci pořád dost místa pro sobectví a pocity či postoje nepatřící k Božímu království?
Otče, vzdal od nás vše, čím se vracíme ke starému způsobu života, jehož jsme se zřekli, když jsme přijali tebe jako Pána svého života. Amen.
