b_270_270_16777215_00_images_21_Advent_3.jpg

Sestra farářka Dr. Helena Smolová z náboženské obce Louny sdílí pravidelně své nedělní modlitby a kázání. Tentokrát k první neděli adventní (28.11.2021).

Texty: Jer 33, 14 – 16; 1 Tes 3, 9 – 13; L 21, 25 – 36

Modlitby:

1/ Dobrý Bože, vstupujeme do nového církevního roku a prožíváme úzkost, strach a bolest. Děsí nás zprávy o počtu nově nakažených covidových pacientů, o přeplněných nemocnicích i zatvrzelých odpůrcích očkování, kteří zlehčují vážnost situace a hazardují se zdravím a životy druhých. Prosíme tě, náš dobrý Pane, o světlo a moudrost pro rozum a o sílu pro vůli nás všech, abychom žili zodpovědně a dobře a nebyli zaujati sami sebou. K tobě, Bože, voláme!

2/ Pane, myslíme v těchto chladných dnech na uprchlíky na bělorusko-polské hranici, ženoucí se za štěstím dále do Evropy, a také na zoufalé lidi, plavící se ve člunech z Francie do Anglie a vystavující se smrtelnému riziku utonutí. Bože, veď svým Duchem představitele těchto zemí, aby zajistili bezpečí pro své obyvatele a ochránili životy běženců. Prosíme o solidaritu bohatých s chudými. Pane, smiluj se!

3/ Bože, modlíme se za uzdravení prezidenta Miloše Zemana, za pokojný průběh jmenování premiéra a sestavení nové vlády v naší zemi. Požehnej jejím členům, aby svěřený úřad vykonávali moudře a spravedlivě v zájmu všech občanů České republiky. K tobě, Bože, voláme!

4/ Modleme se za adventní štědrost při dobročinných koncertech a společenských akcích. Kéž pamatujeme na potřebné, protože sami přijímáme nezasloužené dary z tvé štědrosti. Smiluj se, Hospodine!

Sestry a bratři!

Začíná Advent a s ním nový liturgický rok. Očekáváme příchod Spasitele, letos, jako loni, ve velmi zvláštní atmosféře strachu a obav o zdraví a životy našich blízkých i nás samých. Psychologové doporučují uchovat si pozitivní myšlení, ale v radách, jakým způsobem toho dosáhnout, jsou už zdrženlivější. Aby negativních zpráv nebylo málo, byly zakázány adventní trhy, oblíbené zpříjemnění předvánočního času. Okolnosti se zdají být nanejvýš nepříznivé a velmi vzdálené prožívání tiché radosti Adventu. Přesto letos, tak jako i v jiných, mnohem horších časech, než jsou ty naše, zní stejná adventní zvěst: „Napřimte se a zvedněte hlavy, neboť vaše vykoupení je blízko!“ (srv. L 21, 28).

Advent má dvojí povahu: je to doba přípravy na oslavu Narození Páně, kdy si připomínáme první příchod Božího Syna k lidem, a zároveň doba, v níž s touto myšlenkou směřujeme k očekávání druhého Kristova příchodu na konci věků. Advent je tedy časem radostného očekávání. Kajícnost v něm má své místo, ale převládá radost z Kristova vtělení, počátku naší spásy. Pokání připomíná, že jsme na cestě k soudu při Kristově druhém příchodu. Zatímco se první doba adventu zaměřuje více na očekávání Kristova druhého příchodu, druhá polovina směřuje k oslavě Kristova narození.

Kniha proroka Jeremiáše dnes připomíná příchod nového věku, který Hospodin ústy proroka ohlašuje. Toto slovo zaznělo někdy kolem roku 587 př. Kr., kdy město Jeruzalém dobyli nepřátelé. Poté, co na lid dopadla trestající ruka Hospodinova, zvěstuje prorok, že má Bůh na mysli dobrá slova – zaslíbení a plán nového města, v němž bude přebývat spravedlnost. Povolá proto Davidova potomka – Mesiáše. Při naplňování tohoto příslibu se ukáže, že Hospodin je skutečně spravedlivý a Jeruzalém se stane živým svědkem jeho spravedlnosti. Odliší se tak od posledního judského krále Sidkijáše, který spravedlnost připomínal jen svým jménem, nikoliv životem.

Židé v čase Pána Ježíše byli přesvědčeni, že Bůh soudí a jednou dojde ke konečnému soudu nad každým člověkem, který se prohřešil proti Božímu Zákonu. Snaha úzkostně dodržovat předpisy Zákona vedla ale k sebejisté pýše nebo beznadějnému strachu před Božím hněvem. Ani představa Mesiáše tento strach neotupila, protože Mesiáš byl vykonavatelem soudu.

Jan Křtitel zvěstoval soud jako něco, co stojí přede dveřmi (srv. Mt 3, 7 – 10, L 3, 7 – 17) a jedinou záchranou před ním je pokání, vyznání hříchů a život dokazující obrat od dosavadního hříšného způsobu života. Ježíš navázal na jeho kázání a potvrdil je (srv. Mt 11, 7 – 19). Zdůrazňoval závažnost Božího soudu, hrozícího každému, kdo se prohřešuje proti Božímu příkazu lásky a poslušnosti (srv. Mt 5, 17 n). Ježíš sám je ústřední postavou soudu, protože ztělesňuje Boží příkaz lásky. Výsledek soudu tedy závisí na vztahu člověka k Ježíši.

Před tímto soudem nemůžeme uplatňovat své zásluhy, smíme počítat jen s Božím odpuštěním a milostí. Ježíš zbavuje učedníky strachu před koncem, který se stává předmětem radosti a toužebného očekávání. O odpuštění musí ale učedník denně prosit a proměňovat je v milosrdenství k druhým (srv. Mt 6, 12 – 14, 18, 21 – 35).

Úryvek dnešního evangelia podle Lukáše (srv. L 21, 25 – 37) líčí zkázu Jeruzaléma a budoucí znamení, včetně hrůz celosvětového charakteru (26), které oznámí příchod Syna člověka. Ježíš se obrací na učedníky a vybízí je, aby nesdíleli strach a děsivé předtuchy, ale zaujali vzpřímený postoj na znamení radostného očekávání vykoupení (28). Úkazy na nebi a katastrofy na zemi jsou pouze předzvěstí blížícího se konce, který přinese osvobození a konečnou záchranu. Příchod Syna člověka totiž znamená konečný soud nad nepřátelskými silami a nastolení Božího království.

Svůj výrok Ježíš doplňuje obrazem fíkovníku, zevšeobecněného na všechny stromy (29 – 33). Uvedený příklad vychází z pozorování přírody a je každému známý. Jako vyrážející listy na stromě dávají jasně najevo, že se blíží léto, události, o kterých byla řeč (25 – 28), ukazují, že je Boží království blízko. Je míněn příchod Syna člověka, který přinese vykoupení. Učedníci sami od sebe dojdou poznání, není tedy třeba nic dále vysvětlovat. Když Ježíš říká:„ Amen, pravím vám, že nepomine toto pokolení, než se toto všechno stane.“ zdůrazňuje tak trvalou platnost svých slov. Zřejmě se obrací ke generaci svých současníků, ale v čase církve může být každé pokolení tím posledním (32). Zatímco nebe a země – viditelný hmotný svět – pominou, Ježíšova slova nepozbydou platnosti nikdy (33).

Varovné zvolání na konci řeči o budoucích věcech (34) obrací naši pozornost k nebezpečím, která přináší život všedních dnů. Nevázané požitkářství je úskalím právě tak jako přílišná starostlivost o pozemské potřeby. „Zatížení srdce“ způsobí otupění, ztrátu pozornosti a vnímavosti pro „onen den“, den soudu, spojený s příchodem Syna člověka, který může nastat náhle a nečekaně a padnout jako past na nic netušícího člověka, tedy na toho, kdo nebude připraven. Den soudu zastihne všechny obyvatele Země, nikdo proto nebude moci uniknout (35). Je tedy zapotřebí stálé bdělosti a modlitby, aby byl člověk připraven předstoupit před Syna člověka (36).

Pane Ježíši Kriste, prosíme tě, posiluj naši vůli žít podle tvého slova, abychom v den soudu obstáli a vešli do tvého Království. Amen.

vešli do tvého Království. Amen.