Promluva – kázání na 20. kapitolu Janova evangelia (verš 1-18) - bratra biskupa královéhradeckého, ze Sboru kněze Ambrože na letošní velikonoční neděli.
Milé sestry a milí bratři.
Kdy naposledy jste běželi? Nejen tak poklusem, ale úprkem v obavách a touze být na místě včas a nejlépe ihned. Dnes prožíváme sváteční den. Doufám, že zažíváte poklid, žádný spěch a honění se. Petr a Jan prvního dne po sobotě, jak jsme slyšeli z velikonočního evangelia, utíkali k Ježíšovu hrobu jako o život. Ne že by závodili mezi sebou, ale potřebovali co nejdříve vyřešit otázku pravdy či omylu, hloupého vtipu nebo… tajemství?
Kdy jste tedy naposledy běželi, sestry a bratři? Kdy naposledy jste byli popíchnuti k úleku a prudkému dechu? Přijímáme Velikonoce jako cosi daného, přejeme si vzájemně požehnaný čas, jsme směřováni k nám vítanému poklidu, radosti, spokojenosti. Letošní Velikonoce jsou jiné, vtrhl mezi nás neviditelný nepřítel, vir, který napadá lidské tělo s agresivitou a rychlostí, co bere dech. Prožíváme čas, v němž jsme různě rozechvělí díky karanténě a stavu nouze. Před skutečností těchto dnů nemůžeme utéci.
Petr a Jan tehdy utíkali, nevěděli, co si mají myslet. Věřit Marii z Magdaly nebylo možné. Ježíš z ní sice kdysi vyhnal 7 démonů, ale nevrátila se jí nemoc, když už tu Ježíš není? Petr a Jan proto musí běžet, utíkat co to dá? Jan byl u hrobu dříve, ale jak víme, dal přednost Petrovi, aby on mohl vstoupit do hrobu první. Proč to Jan učinil? Někteří biblisté poukazují na to, že Jan byl mladší než Petr, a proto byl rychlejší, ale pro své mládí se bál vejít. Jiní poukazují na to, že evangelista vyjadřuje touto zmínkou úctu apoštolu Petrovi, kterou si zaslouží, a proto on vstoupí do hrobu první. Nevíme s určitostí důvody pro pořadí, ono je vše trochu v mlze. Stejně jako je v mlze i naše budoucnost, setry a bratři. Nejistota prostoupila tyto časy mocněji než jindy. Ovšem nejistota života je ve své podstatě stálou konstantou všech dnů.
Čemu a komu věřit? Svým očím? Tomu, na co si můžeme sáhnout? Jistě, běžíme životem, sbíráme informace a v tyto dny sledujeme zprávy s velkým napětím a vše porovnáváme se svými zkušenostmi a rozumem. A přesto nás vždy doběhne díl tajemství. Nejsme schopni obsáhnout všechna tajemství života, natož pak tajemství smrti. Jsme ale schopni víry, co neposkakuje z jedné strany na druhou, zato ale nachází pevný směr.
Marie plakala. Nevěděla, kde je Ježíš. Vzkříšenému Ježíši nebyly lhostejné její slzy. A nejsou mu lhostejné ani naše slzy, nejistota a bolest tohoto času. Pravda, on není zahradníkem, co krásně uklidí, co je pozemsky rozházené, ztracené a polámané. Není tím, kdo všechno pozemsky urovná. Ale je naším Spasitelem, který nás vzkřísil do života, co má jasné ukotvení v Bohu. To je ta nejdůležitější a první zvěst velikonočního rána. Kéž vás, sestry a bratři, nese pokoj a síla víry v běhu všech vašich dnů. Amen
