Úvaha sestry Jany Šilerové, emeritní biskupky Církve československé husitské a farářky v Rychvaldu.
Rouška, kdo by ji neměl. Zakrývá nám tvář a aspoň trochu chrání před zlem coronaviru. Až bude po všem, stane se rouška určitě symbolem tohoto času, naší ochrany před zlem, ale i naděje.
Jako dítě jsem koncem padesátých let chodila snad až do 3. třídy do římsko-katolického náboženství, než bylo zakázáno. Od těch dávných dob mi vždycky slovo rouška okamžitě nahodilo z podvědomí slovo Veroničina. Veroničina rouška. Staří dobří římsko-katoličtí přátelé mi to potvrdí. Veronika byla podle tradice žena, která stála v davu lidí lemujícím Ježíšovu křížovou cestu na Golgotu. Nepatřila k těm, co se mu vysmívali. Ani k těm, kteří ze strachu mlčeli, ačkoliv mnohým z nich Ježíš pomohl. Veronika z davu odvážně vystoupila a svou roušku podala zbičovanému Ježíšovi k ošetření jeho zmučeného obličeje. Na roušku se za ten čin milosrdenství, soucitu a lásky obtiskla Kristova tvář. Až mnohem později vznikl samostatný ikonografický tvar Veroničiny roušky - tzv. Veraikon, jako údajně pravá podoba Ježíše Krista. Není důležité, zda tak Kristus opravdu vypadal. Skutek Veroničiny milosrdné lásky nám připomíná Ježíšovo „kdokoli se ke mně přizná před lidmi, k tomu se já přiznám před nebeským Otcem“. Milosrdenství (milost srdce, charis), soucit, odvaha nebát se a pomáhat zase Ježíšovo „cokoli jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili“. Ten příběh posílám všem do velikonočních svátků, zejména pak těm, kteří šijí a rozdávají roušky.
Komu chybí, přijďte na faru, pár jich ještě mám.
Jan Zahradníček napsal básnickou sbírku Rouška Veroničina – čtení do velikonočních svátků jako „ušité“.
Mgr. Jana Šilerová
Emeritní biskupka Církve československé husitské
