Kázání a modlitby sestry farářky Heleny Smolové k neděli 10. října 2021 – 28. neděli v mezidobí.
Texty: Am 5, 6 – 7. 10 – 15; Žid 4, 12 – 16; Mk 10, 17 – 31
Modlitby:
1/ Hospodine, Pane náš, děkujeme za to, že lidé dobré vůle zvolili demokratickou vládu v naší zemi. Svěřujeme do tvých rukou povolební vyjednávání i možné koalice, prosíme za zvolené politiky, aby zodpovědně vykonávali svěřený mandát a nezklamali své voliče. Modlíme se, aby nová vláda naši společnost nerozdělovala, ale sjednocovala. K tobě, Pane, voláme!
2/ Modleme se za zdraví našeho prezidenta Miloše Zemana, prosme za moudrost při jeho pověřování vybraného politika sestavením nové vlády! K tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za církev, aby dokázala správně zhodnotit svou současnou situaci a neprohospodařila svěřené hřivny – lidské i hmotné. Modleme se za to, aby si byla vědoma svého poslání a podřizovala mu veškerý svůj život. Prosme za její představitele – patriarchu a biskupy, aby vedli svěřené diecéze s veškerou zodpovědností a láskou, byli lidem dobrými pastýři a učiteli! K tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za nemocné Covidem 19, jejichž počet opět narůstá. Prosme za zodpovědnost mezi lidmi, kteří snadno zapomínají na hrůzy, které jsme prožívali před rokem, a berou na lehkou váhu protiepidemická opatření. Smiluj se, Hospodine!
Sestry a bratři!
Majetek a církev – jak to jde dohromady? Tak se ptali mnozí lidé, když církve dostávaly před několika lety zpět své nemovitosti a k tomu ještě restituční náhrady. Učedníci Páně přeci vše opustili a žili v chudobě! Ideál apoštolské chudoby se vracel v dobách, kdy církev zbohatla a stala se mocenskou organizací. Evangelium o „bohatém mládenci“ (tak Matouš) vyvolává otázky a působí těžkosti, protože se zdá, že předpokladem skutečného učednictví Páně je zřeknutí se vlastního majetku.
Ve Starém zákoně je bohatství považováno buď za Boží požehnání nebo za kletbu podle toho, kdo a jak ho spravuje a k čemu ho užívá. Jób oplakává slávu, spočívající v možnosti rozdávat druhým. Bohatství podle Písma není pouze pro vlastní potřebu. Obec nerozdělovalo, ale spojovalo. V městské kultuře se ale tento ideál ztratil, jak dokládají kritická slova proroků na adresu boháčů, kteří se nehodlali dělit o svůj majetek s chudšími. (srv. Am 5, 11 – 12, 8, 4 – 6, Mi 2, 1 – 5 aj.) Prorok Izaiáš ho spojuje přímo s modlářstvím (srv. Iz 2, 7), což souvisí s tím, že duše boháče je pohlcena majetkem, takže v ní není místo pro Boha. Žalmisté a proroci nepřestávají vyzdvihovat pomíjivost bohatství a jeho nebezpečí pro duši člověka. (srv. Ž 49, Jer 12, Ž 62, 11)
Ježíšovo stanovisko k majetku je zřejmé z požadavku odpoutat se od něj, protože bohatý je v nebezpečí, že místo Bohu bude sloužit mamonu. Cítí se zajištěn tím, že hromadí peníze, a nespoléhá na Boha, ale na to, co nahromadil. (Mt 6, 24, Lk 16, 13) Jenom Božím zázrakem tak může bohatý vejít do Božího království. (Mt 19, 25 – 26) Člověk má hledat především Boží království a jeho spravedlnost (srv. Mt 6, 33) a pečovat nikoliv o svůj život a své tělo, ale o život druhých. (srv. Mt 25, 35 n)
V dnešním evangeliu slyšíme o muži, jehož trápí otázka, co má dělat, aby získal věčný život. Proto se obrací na Ježíše a oslovuje ho jako „dobrého Mistra“ (17), což Ježíš odmítá: „Nikdo není dobrý, jedině Bůh!“ (18) Pouze od něj může člověk dostat spolehlivou odpověď na otázku, co má dělat, aby dosáhl věčného života.
Ježíš odkazuje k Desateru, k jeho druhé části obsahující přikázání týkající se vztahů k druhým lidem. Navíc je vloženo jen přikázání „nebudeš podvádět“, doslova „nezadržíš mzdu“ (srv. Dt 24, 15, Lv 19, 13). Muž tato přikázání nejen zná, ale dokonce je celý svůj život naplňuje. Ježíš na jeho vyznání reaguje nečekaným způsobem, když na neznámého s láskou pohlíží a zve ho k následování s podmínkou, že veškerý svůj majetek rozdá chudým (21).
Tento požadavek Ježíš nepokládal za obecný, protože zřejmě předpokládal, že ho na jeho cestě bude doprovázet jen malý počet učedníků, ale právě tento člověk ho zaujal. Pro tohoto muže bylo důležité, aby se od svého majetku osvobodil. Ježíš neprosazoval „chudobu pro všechny“ a vážil si svých majetných stoupenců, kteří mu umožnili vyučovat a cestovat. Podle Lukášova evangelia ho doprovázely zámožné ženy (srv. Lk 8, 1 – 3), které ze svých prostředků pečovaly o Ježíše i o jeho žáky. V našem příběhu jde o cestu k plnému životu. Tazatel odchází smuten. Bohatství mu nebránilo v plnění přikázání, ale v následování Ježíše.
A pak přicházejí na řadu učedníci: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ (23) Následující výrok o velbloudu a uchu jehly a boháči ve vztahu k Božímu království je šokující metaforou, která učedníky překvapila. Vždyť bohatství bylo hodnoceno jako výraz Božího požehnání a vnímalo se vcelku pozitivně! (srv. Ž 144, 13 – 15) Svým oslovením „dítky“ (24) Ježíš připomíná svým žákům, co předtím říkal o dětech a Božím království. (srv. Mk 10, 13 – 16) Jejich nechápavost je příležitostí odpovědět na zásadní otázku: „Kdo tedy může být spasen?“ (26 n) Z účasti na Božím království není vyloučen nikdo, ani bohatý. (27) Člověk si jen musí uvědomit, že nemůže všechno. Jsou lidská přání, která Boží vůli neodpovídají. Víra učí poznávat, že Boží vůle směřuje proti nim a neposkytuje modlitebníkovi automaticky protekci.
V závěrečné části dnešního čtení evangelia se slova ujímá Petr jako mluvčí učedníků. Jeho otázka jako by hledala cestu ze zklamaného údiv učedníků: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ (28) Učedníci nejsou bohatí a následovali Ježíše. Ježíšova odpověď jako by se vracela na začátek k rozhovoru s neznámým člověkem. Je jakýmsi věcným, skoro pragmatickým výčtem výhod cesty, kterou odmítl bohatý muž. Učedníci si dosud neuvědomili, co získali, i když to asi měli tušit. Ježíš svým výrokem vyhlašuje, že každý, kdo opustí rodinu a majetek pro něj a pro evangelium, dostane dvojí odměnu: za současné situace a v přicházejícím věku. (29 – 30) I když se ještě nadto bude muset utkat s nepřátelstvím synagog, často podporovaným policejní mocí Římanů.
Bilance následování přesto vyznívá kladně, užitek mnohonásobně překoná ztráty jako v podobenství o rozsévači. Následování Ježíše tedy není cestou utrpení, po které bude následovat nebeská odměna. Spíše můžeme mluvit o cestě dvou stupňů radosti a plného života. Závěrečný výrok: „Mnozí první budou poslední a poslední první.“ (31) je potvrzením toho, jak relativní je hodnota bohatství.
Pane, i my jsme lidé, na které pohlížíš s láskou. Víme, že také dnes od nás očekáváš rozhodnutí. Cítíme-li únavu nebo smutek, není to snad proto, že pro nás nejsi vším? Co nám brání, abychom šli za tebou a prožívali radost z tohoto povolání? Amen.
