Text a záznam kázání sestry farářky Heleny Smolové k 25. neděli v mezidobí (19. září 2021). Texty: Jer 11, 18 – 20; Jak 3, 16 – 4, 3. 7 – 8a; Mk 9, 30 – 37. Videozáznam připravil Husův sbor na Peruci.
Texty: Jer 11, 18 – 20; Jak 3, 16 – 4, 3. 7 – 8a; Mk 9, 30 – 37
Modlitby:
1/ Bože, prosíme tě za lidi, kteří procházejí zkouškami a nejrůznějšími trápeními, jsou sevřeni nemocí nebo prožívají obavy o život a zdraví svých nejbližších. Modlíme se za nemocné covidem, jejichž počet opět roste. Myslíme na sestru Jarku a jejího syna Lukáška. Za ně k tobě voláme! Smiluj se, Hospodine!
2/ Pane, naše myšlenky a modlitby míří za lidmi z Afghánistánu, jejichž země je ovládaná teroristickým hnutím Taliban. Mezi obyvateli se šíří strach z nesvobody, násilí, ale také z hladu a nedostatečné lékařské péče. Prosíme o vedení Duchem svatým pro politiky a diplomaty, kteří se snaží zajistit kontakty s touto zemí, aby tak dostali do bezpečí alespoň některé lidi a dalším umožnili přísun humanitární pomoci. K tobě, Pane, voláme!
3/ Prožíváme období voleb v různých zemích Evropy, také v naší zemi. Modlíme se za voliče i politiky, kteří vzejdou z voleb, aby byli dobrými správci veřejných záležitostí, toužili hájit právo a spravedlnost a usilovali o dosažení pokoje ve své zemi. K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za děti a mládež naší církve a jejich přátele, kteří se shromáždili v Hradci Králové, aby zde zažili společenství církve jinak, než jak jsou zvyklí. Prosme za to, aby se ve svých náboženských obcích a ve svých rodinách necítili sami a opuštění a měli možnost sdílet svou víru se svými vrstevníky. Modleme se za to, aby Bůh přidával své církvi učedníky, upřímné a ochotné ke službě evangeliu pokoje. Prosme také za duchovní, učitele i dobrovolníky, kteří se věnují mladým lidem a dětem, aby jim dávali dobrý příklad a byli jim vždy oporou a pomocí. Kéž Boží Duch dodá sílu našim klesajícím myslím a naplní nás novou nadějí! K tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
Touha prosadit se, dosáhnout úspěchu provází člověka od dětského věku a pokračuje do dospělosti. Zdravá soutěživost žene mladého člověka k lepším studijním nebo pracovním výsledkům, a tak ji můžeme vlastně vnímat pozitivně. Člověk pracuje na sobě, aby ze sebe vydal to nejlepší, co v něm je a co do něj Stvořitel vložil. Úplně jinak ale hodnotíme někoho, kdo setrvává na určité pozici, aniž by jeho výkony odpovídaly nárokům jeho povolání nebo funkce, kterou zastává. Nikoliv svou prací a pílí, ale šikovnou manipulací si takoví lidé zajišťují místo na společenském (někdy i církevním) výsluní. Zavazují si druhé vděčností a poslušností, a tak je ovládají.
V letošním roce jsme v církvi zažili dvoje volby do nejvyšších orgánů a za necelé tři týdny nás čekají další volby, tentokrát parlamentní. Kdo kandiduje ve volbách, chce vyhrát nebo alespoň uspět. Nechce se spokojit pouze s tím, že se zúčastnil. Pohled Písma na vyvolené k určitému úkolu nebo službě jistě zklame všechny, kdo touží po moci a manipulaci druhých, ale naopak může povzbudit ty, kdo už nesou nebo brzy ponesou tíži svého úřadu jako službu od Hospodina a chtějí ho poctivě vykonávat v dobrých i zlých časech.
Starozákonní text nám připomíná proroka Jeremiáše, člověka osamělého, vystaveného potupě a nepochopení ze strany svého okolí, jemuž nerozuměli ani jeho nejbližší, a dokonce usilovali o jeho život. Ve vstupním čtení se dozvídáme právě o osobním nepřátelství vůči Jeremiášovi, které jde až tak daleko, že se ho chystají zabít a chtějí dosáhnout toho, že po něm nezůstane ani jméno. (srv. Ž 83, 3 – 5) Jeremiáš svěřuje svou při Hospodinu, který je jeho spravedlivým soudcem (srv. Ž 7, 2, 2 Tm 4, 8) a „zkoumá ledví i srdce“ (srv. Ž 7, 10, 26, 2, 1 S 16, 7). Prorok neprosí o pomstu, ale věří ve spravedlivý Boží soud. (srv. Lv 19, 18, Dt 32, 35, Ř 12, 19) Hospodin zůstává jeho útočištěm. Svou ochotou nést svěřené poslání navzdory utrpení a nebezpečí se stává jedním ze starozákonních obrazů Božího služebníka Ježíše.
Ani jemu jeho nejbližší nerozumějí. Učedníci neví, proč mluví o svém utrpení, když procházejí Galileou na cestě do Jeruzaléma v příběhu evangelia této neděle. (srv. Mk 9, 30 – 32) Nechce být pokládán za zázračného léčitele, přestože uzdravuje nemocné. (srv. 9, 14 – 29)
Jejich nechápavost je ještě zřetelnější, když se Ježíš zastavuje v Kafarnaum a mluví s nimi. (33 – 37) Dříve, než osloví zástupy (srv. Mk 10, 1), promluví si „doma“ s apoštoly, se svými Dvanácti, tedy s těmi, kdo se ho rozhodli následovat. Jinak by se totiž v jejich myslích stále ozývala myšlenka: Kdo je největší? Kdo je první mezi učedníky Pána Ježíše?
Odpovědí na Mistrovu otázku: „O čem jste cestou uvažovali?“ je mlčení. Prozrazuje jejich rozpaky a vědomí toho, že touha po prvenství není správná. Ježíš honbu za hodnostmi odmítá. Aby dal jasně najevo svůj postoj, usedá jako Učitel Zákona, svolává svých Dvanáct a učí. Vysvětluje, že velikost před Bohem se měří podle toho, co člověk dělá pro druhé. A říká to naprosto jasně: buď poslední a služebník všech. (35) Být „první v Božím království“ znamená být „před Bohem první“, tedy Bohu nejbližší. Nejde tedy o ponížení, ale o čest.
Své vysvětlení Ježíš doprovází gestem. Bere dítě a staví ho doprostřed shromáždění učedníků. Uděluje mu přední místo a ještě ho objímá, dává tedy najevo svou ochranu. Služebník všech znamená i služebník dětí, pokládaných ve starověku za neúplné lidi, odkázané na dospělé.
Tato služba se děje „v mém jménu“. Jejím motivem a důvodem je tedy Ježíšovo učení o Božím království. Pro Ježíše byl takový čin milosrdenství tím, co obstojí na posledním soudu.
Právě učedníci, kteří by byli rádi prvními ve službě Ježíši, od něj dostali lekci: Budou svému Pánu blízko jen tehdy, když se nikoliv ve směru „shora dolů“, ale v bezprostředním denním kontaktu postarají o ty, na které lidé běžně nemají čas, ani je nevnímají.
Kdo žije podle řádu Božího království, pochopí, proč Ježíšova cesta vede k vydání do rukou lidí. Kdo má před kým přednostní postavení, je téma pro diskuzi učedníků, dokud neuslyší jeho slova o nutnosti cesty a neporozumí jim. (30 – 32)
Pro kariéru založenou na sebechvále není žádný problém odstranit každého, kdo je překážkou k vlastnímu prosazení. Tento mechanismus, založený na principu „neznám bratra“, pokud jde o můj prospěch či úspěch, ostře naráží na Ježíšovo učení. Ježíš mluví o prvenství v lásce, kterého se dosahuje duchem pokory, milosrdenství a služby.
Sv. František napsal svým bratřím: „Blahoslavený člověk, který snáší svého bližního v jeho křehkosti právě tak, jako by si sám přál, aby on ho snášel v podobném případě. Blahoslavený služebník, jenž se nepovažuje za lepšího, když ho lidé hlasitě chválí a velebí, než když ho považují za bezvýznamného, hloupého a hodného opovržení, neboť čím je člověk před Bohem, takový je a nic víc. Běda tomu..., kterého druzí postavili na přední místo a on z něj nechce dobrovolně sestoupit. A blahoslavený ten služebník, jenž není povyšován svou vlastní vůlí a který vždy touží být pod nohama druhých.“ Amen.
