24. ne v mezidobí, 12. 9. 2021
Texty: Iz 50, 4 – 9a; Jak 3, 1 – 12; Mk 8, 27 – 38
Modlitby:
1/ Bože, prosíme tě za všechny truchlící, kteří vzpomínají na oběti teroristického útoku z 11. 9. 2001. Mnozí stále prožívají trauma ze ztráty blízkých osob a z událostí, které před 20 lety zažili. Modlíme se za mír na celém světě, za řešení konfliktů pokojnou cestou. Prosíme ale také za jednotu v boji proti teroristickým organizacím, ohrožujícím základní hodnoty západní civilizace: svobodu a demokracii. K tobě voláme, Hospodine!
2/ Pane, náš nebeský Otče, znovu rostou naše obavy z pandemie covidu. Myslíme na nově nakažené a nemocné. Prosíme za solidaritu mezi lidmi, za ochotu přijmout opatření v zájmu zdraví a života druhých lidí. K Tobě, Pane, voláme!
3/ Modleme se za sestru Danu, která se připravuje na závažnou operaci. Prosme za její vnitřní klid a za přítomnost Ducha svatého. Mysleme také na její rodinu, tolik zkoušenou covidem v tomto roce. Požehnej, Pane, těmto svým služebníkům! K Tobě, Bože, voláme!
4/ Modleme se za klidný průběh parlamentních voleb, za moudrost při výběru kandidátů, kteří ponesou zodpovědnost za veřejné věci v příštích čtyřech letech. Prosme za to, aby voliči dokázali rozlišit reálný program od prázdných slibů a líbivých hesel, za nimiž stojí jen touha po vlastním úspěchu a obohacení. K Tobě, Pane, voláme!
Sestry a bratři!
V dnešním čtení evangelia prohlašuje apoštol Petr Krista za „Mesiáše“. Tento titul bychom doslova mohli přeložit jako „Pomazaný“. Označovali se tak izraelští kněží při své ordinaci, jako „Pomazaný Hospodinův“ se nazýval izraelský král, jednou dokonce i pohanský král Kýros (srv. Iz 45, 1), aby se tak dalo najevo, že byl král vyvolen a má své pověření od Boha (srv. 1S 10, 1. 6 n, 16, 13). V žalmech šlo většinou o davidovského krále. Stále více se s pojmem „Pomazaný“ spojovala představa ideálního krále, který se měl stát nástrojem Boží svrchovanosti a důkazem Boží věrnosti, že Hospodin založí království spravedlnosti, jehož nositelem bude Izrael.
Zvláštní druh mesiášské naděje přináší Izajášovo proroctví, do něhož patří dnešní vstupní čtení. (srv. Iz 50, 4 – 9 a) Očekává totiž příchod Božího Služebníka, Učitele a Proroka, který svým utrpením uzavře novou smlouvu mezi Bohem a Izraelem a otevře spásu i pro pohany (srv. Iz 42, 1 – 7, 43, 10, 48, 16, 49, 1 – 6. 8. 9, 50, 4 – 9, 51, 14 – 16) Tato smlouva bude uzavřena sebeobětováním Božího služebníka za naše hříchy (srv. Iz 52, 13 – 53, 12), k němuž se Bůh přizná, Božího Služebníka vyzvedne do nebeské slávy a pověří ho službou mezi národy a králi až do příchodu očekávaného Božího království. (srv. Iz 52, 15, 53, 12 n). Na myšlenku trpícího Božího Služebníka navázala evangelia. (srv. např. Mt 20, 28, L 24, 26)
O kříži a utrpení mluví Ježíš také v dnešním úryvku evangelia, když ohlašuje svou konfrontaci se staršími, velekněžími a zákoníky (31). Tím naznačuje, že jeho cesta směřuje na jih, do Jeruzaléma. (srv. Mk 10, 32) Předchází jí zastavení u Cesareje Filipovy na úpatí Hermonu, kterou herodovský tetrarcha Filip pojmenoval k poctě císaře Tiberia. Tady se Ježíš sám ptá učedníků, za koho ho lidé pokládají? Vyslovuje tak již dříve existující otázku, která nebyla zodpovězena. (srv. Mk 1, 24, 6, 14 – 16) Učedníci odpovídají podle skutečnosti. Někteří si myslí, že je Ježíš Jan Křtitel, jiní ho mají za Eliáše, další se domnívají, že je jedním z proroků. Jan Křtitel a Eliáš byly postavy spojené s očekáváním budoucího věku. Jan vyhlašoval blízký Boží soud, Eliáš, který nezemřel, ale byl vzat do nebe (srv. 2 Kr 2, 1 – 12), měl přijít na konci tohoto věku (srv. Mal 3, 23 n, Mk 9, 11). Jeden z proroků by měl být jeden z biblických proroků nebo snad zaslíbený prorok jako Mojžíš (srv. Dt 18, 15). Tyto názory svědčí o tom, že Ježíš vystupoval s velkou vnitřní autoritou také proto, že farizeové se domnívali, že doba proroků již skončila, a místo prorockého slova postavili tradici výkladu Zákona.
Ježíš žádné z označení neodmítá, ale tím, že se dál ptá, dává najevo, že se jeho úloha prorockým posláním nevyčerpává. Chce slyšet, co si o něm myslí sami učedníci? Žádá po nich osobní vyznání. Ptá se všech, odpovídá Petr jako jejich mluvčí. Petr vyznává, že Ježíš je Mesiáš. Takové vyznání má svou váhu právě ve městě, spojeném s pohanským císařem.
Ježíšova odpověď je nečekaná. Ježíš Petra nechválí, ale přikazuje učedníkům, aby o tom s nikým nemluvili. Podobně Ježíš „přikazuje“ nebo „hrozí“ nečistým duchům (srv. Mk 1, 25, 3, 12, 9, 25) nebo větru (srv. 4, 39), takový slovník už patří k boji na konci věku. Součástí tohoto dění je tedy i Ježíšovo vystoupení. Ježíšovo mlčení k titulu „Mesiáš“ také znamená, že nechce, aby byl považován za politického Mesiáše. Teprve, když je jasné, že nikým takovým nebude, sám se k němu přiznává. (srv. Mk 14, 62) Petrovo vyznání je podle Markova evangelia tak významné proto, že Petr poznal jedinečnost Ježíšova postavení, že je Mesiáš, ale nedokázal domyslet, co to bude znamenat? Hned vzápětí Ježíš vyučuje své apoštoly a nepoužívá titul „Mesiáš“, mluví o „Synu člověka“. Předpověď Ježíšova utrpení – první ze tří – je začátkem dění, na jehož konci mají učedníci pochopit, kým Ježíš opravdu je? V tomto procesu bude Ježíš zavržen tehdejšími představiteli Božího lidu a odsouzen k smrti. Spolu se vzkříšením, k němuž dojde třetí den, se podle evangelisty vše bude dít v souladu s Boží vůlí. Tak se Ježíšovo mesiášství odlišuje od mesiášských představ jeho doby. Předpověď utrpení naznačuje riziko, jaké na sebe Ježíš bere. Církev později přijala pro Ježíše titul „Kristus“. On sám o sobě mluvil jako o „Synu člověka“, ale nejvýstižnějším titulem podle Markova evangelia je označení „Syn Boží“. (srv. Mk 15, 39)
Když Ježíš otevřeně promluvil o svém utrpení, začal ho Petr kárat. Petr nechce nic takového slyšet, smrt ruší jeho obraz Mesiáše. Ježíš ho za to pokárá a nazve ho „satanem“. Petr není zlý, krutý, zvrácený, ale pokouší Ježíše. Taková byla původní role satana. (srv. Mk 1, 13) V NZ vystupuje především jako Boží protivník, ale nikdy není druhým bohem, i když se člověku může jevit jako Pán, podléhá Božímu soudu.
Označení Petra jako satana je kruté. Musíme ho ale chápat v souvislosti s Ježíšovým bojem se silami zla, takže jeho odpověď byla vlastně vymítáním těchto sil z Petra, jako když při svém vlastním pokušení říká: „Odejdi, satane.“ (srv. Mt 4, 10) V rozhovoru s Petrem uvádí doslova: „Jdi za mnou,“ neposílá tedy Petra pryč, ale nechce, aby určoval jeho cestu. Posílá ho „za sebe“ tak, aby šel za ním, jako když Petra i jeho bratra Ondřeje povolal, aby ho následovali. (srv. Mk 1, 17 n)
Tím, že Ježíš rušil mesiášská očekávání lidí své doby, ztratil mnoho příznivců.
Kým je Ježíš pro nás, pro mě? Takovou otázku dnes dává evangelium každému z nás. Můžeme odpovědět nějakou naučenou větou z katechizmu a bude to korektní odpověď, které se nedá nic vytknout. A přece dnes zkusme hledat odpověď sami za sebe, podle zkušenosti, jakou s Ježíšem máme. Naši výpověď potvrzují nebo vyvracejí naše skutky, náš život. Pokud svědčí naše myšlenky, slova a skutky o tom, že Ježíš je Pánem našeho života, je naše vyznání pravdivé. Pokud se v nich Bůh ztrácí, podobáme se lidu, který ústy vyznává, ale jeho srdce je od Boha daleko.
Pane Ježíši Kriste, ty sis zvolil cestu lásky, ale lidé se ti vysmívali, nepřijímali tě a nakonec tě poslali na smrt. Tys nás ale nikdy nepřestal milovat. Z pohledu tohoto světa jsi byl ztracen, ale vstal jsi z mrtvých. Říkáš, že jedině víra přináší spásu a jedině láska překonává tyranské sobectví a veškerou zlou vůli. Odpusť, Pane Ježíši, že o své víře jen mluvím a vymlouvám se na ostatní, jak žijí, co dělají, místo, abych se řídil/a tvým slovem a prožíval/a radost ze služby pro dobro bližním. Amen.
