Kázání a modlitby sestry farářky Dr. Heleny Smolové k 23. neděli v mezidobí, 5. září 2021.
23. ne v mezidobí, 5. 9. 2021
Texty: Iz 35, 4 – 7a; Ř 1, 16 – 17; Mk 7, 24 – 37
Modlitby:
1/ Bože, náš Otče, modlíme se za obyvatele Afghánistánu, sevřeného strachem a bolestí. V zemi vládne teroristické hnutí Taliban a jen část území statečně vzdoruje. Lidé, kteří dříve spolupracovali se západními spojenci dostávají dopisy s rozsudkem smrti, ženy se zavírají doma a bojí se o svou budoucnost. Afghánistánu hrozí hladomor.
Modleme se za hledání cest, jak pomoci lidem ve smrtelném nebezpečí. Smiluj se, Hospodine!
2/ Prosme za oblasti v USA zasažené hurikánem „Ida“, který přinesl 13 obětí na jihu a 46 obětí na severozápadu země. Statisíce domácností zůstaly bez elektrického proudu a chybí také pitná voda. Modleme se za trpící i pomáhající. Modleme se k Hospodinu!
3/ Prosme za země, kde se zvyšuje počet nově nakažených covidem. Prosme za moudrost a obezřetnost při zvažování různých opatření proti šíření této zákeřné nemoci. Kéž se neopakují scénáře z minulého roku! Smiluj se, Hospodine!
4/ Bože, v příštím týdnu si připomeneme již 20. výročí útoku na věže Světového hospodářského centra v New Yorku, kde zahynulo téměř 3000 nevinných lidí. Tato tragická událost stála na počátku pobytu spojeneckých vojsk v Afghánistánu, během něhož umírali další lidé, civilisté i vojáci, také čeští.
Pozůstalí po obětech atentátu dosud žijí vzpomínkami a jejich životy jsou zasaženy 20 let starými událostmi. Modleme se za oběti i pozůstalé, prosme za pokoj na celém světě! K tobě, Pane, voláme!
5/ (Ž 130) Modleme se za naši sestru v Kristu, MUDr. Zdeňku Beránkovou, která zemřela 6. 8. 2021 ve věku 96 let. Děkujeme za její celoživotní snahu pomáhat druhým, zvláště dětem. Její láska ukazuje její víru v Krista. Dnes budou její tělesné ostatky uloženy na místním hřbitově do hrobu. Tělo pochováme do země, z níž byl člověk vzat a stvořen, zatímco ducha a jméno sestry odevzdáváme tobě, Bože. Činíme tak v jisté a pevné naději na vzkříšení k životu věčnému. Věříme a vyznáváme, že pomíjitelné obleče nepomíjitelnost a smrtelné nesmrtelnost. Přijmi tedy, Pane života a smrti, zesnulou sestru ZB až do chvíle vzkříšení k soudu. Ať odpočívá v pokoji! Amen.
Sestry a bratři!
Příběh syrofenické ženy začíná Ježíšovým odchodem na území Týru, na severu Palestiny, které bylo pohanské. Ježíš se takovým cestám nevyhýbal, i když nebyly jeho hlavním posláním. (27) Nevíme, jestli je podnikal kvůli oddechu a získání prostoru na modlitbu a soustředění (24)? Křesťanská tradice v nich viděla ospravedlnění misie mezi pohany.
Přestože si snad Ježíš přál zůstat v ústraní, jeho pobyt neunikl pozornosti místních. Přichází za ním žena, která mu svým pokleknutím vzdává úctu jako vladaři nebo také dává najevo naléhavost své prosby. Žena byla Syroféničanka, patřila tedy k fénické části obyvatel Sýrie. Z pohledu Izraelitů se jednalo o pohanku. Prosí Ježíše, aby pomohl její dceři.
Ježíš odpovídá metaforou, a to velmi tvrdě: „Nech napřed nasytit děti. Neboť se nesluší vzít chléb dětem a hodit jej psům.“ (28) Tvrdost Ježíšovy odpovědi se starší komentáře pokoušely otupit poukazem na to, že Ježíš označil pohany včetně dívenky za psíky, milá zvířátka. Pravděpodobně ale nešlo o nic malého a drobného. Navíc takový pohled neodpovídá tehdejším zvyklostem, pokud jde o vztah k domácím miláčkům. Musíme tedy přijmout fakt, že Ježíš ženu odmítá, chléb patří Izraelským. Jediné možné oslabení výroku je v tom, že obnova Izraele je jen začátkem konečného Božího záměru s lidmi: „Nech napřed nasytit děti.“ (27 a) V podobném příběhu Matoušova evangelia Ježíš říká: „Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského,“ (Mt 15, 24) jak to prohlašuje i při vyslání učedníků (srv. Mt 10, 6). Ježíš chápal své poslání jako obnovu Izraele – Božího lidu, aby se Izraelští osvědčili jako svědkové a učitelé v době, kdy ostatní národy budou vyhledávat „kořen Jišajův“ (srv. Iz 11, 10, 19, 19 – 25, Mi 4). Posláním Izraele bylo stát se „královstvím kněží“ mezi ostatními národy (srv. Ex 19, 6). Na konci věků se pak očekávala pouť k hoře Sijónu. Ježíš nechtěl především uzdravovat, ani nemohl vyléčit všechny. Snažil se, aby lidé věděli, co je zdrojem naděje, a dokázali to sdělit ostatním.
Reakce ženy je překvapující. Nebrání se Ježíšovu přirovnání a hlásí se se svou dcerkou o podíl na stolování, přijímá místo, které mají u stolů psi. Šlo o kulticky nečistá zvířata (srv. Iz 66, 3), k nimž byli často přirovnáváni protivníci Izraele a pohané obecně (srv. Mt 7, 6). Jsme tak svědky smlouvání, které v biblické tradici není neobvyklé. Takový postoj najdeme u Abrahama, smlouvajícího o osud Sodomy, (srv. Gn 18) nebo v Jákobově zápasu s Hospodinem (srv. Gn 32). Ukazuje se, že Bůh modlitby slyší a je připraven vyslyšet toho, kdo prosí (srv. Mt 7, 11). Prosebník musí počítat s tím, že modlitba jako setkání s Bohem změní i jeho samotného. Pohanská žena se dostala k Božímu stolu, když přijala své druhotné postavení. Uzdravení dcerušky pak potvrdilo tento nový stav v blízkosti stolu, který znamená život. Syroféničanka vzdala Ježíši božskou poctu a oslovila ho jako „Pána“. Nešlo tu ani tak o zdvořilost jako spíše o vyznání víry v duchu apoštola Pavla: „Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána...budeš spasen.“ (srv. Ř 10, 9) Vztah k Bohu a k Ježíši znamená víc než plnění jednotlivých předpisů Zákona. Podle Pavla není rozdíl mezi Židem a Řekem, tedy pohanem. (srv. Ř 10, 12) Přesto mají Židé prvenství. Evangelium je pro Pavla Boží moc ke spasení pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale také pro Řeka. (srv. Ř 1, 16)
Syrofénická žena připomíná, že psi jsou živi stejným chlebem jako ti, k nimž byl poslán Ježíš především, a tak s nimi tvoří jednu rodinu. To je právo těch, kdo vyznávají Ježíše jako Pána. V prvotní církvi nastaly problémy se společným stolováním, když se začali křtít i neobřezaní pohané, kteří uvěřili, že je Ježíš Pán, nositel Boží vůle a Boží Syn.
Příběh o pohanské ženě je zařazen za vyprávění o zázračném rozmnožení chlebů, kde zbylo dvanáct košů nasbíraných dílů. Žena se o ně hlásí. Zbytky nejsou ponižující, jde o nevyčerpatelnou zásobu, jak naznačují čísla plnosti 12 v Mk 6, 43 a 7 v jiném příběhu (srv. Mk 8, 8). Křesťané musí vědět o židovském kořenu, na který byli z Boží milosti naroubováni: „...neneseš kořen, nýbrž kořen nese tebe.“ (srv. Ř 11, 18 b)
Uzdravení děvčete, k němuž dojde po vyznání ženy (29 – 30), je obrazem spásy, kterou přináší víra v Ježíše jako Pána (srv. Ř 10, 9). Děvče Ježíš nazývá „dcerou“, což znamená, že se ze „štěněte“ zase stalo dítě. Zázrak se odehrává skrytě, na dálku. Nevíme, jak k němu došlo. Dítě leží na posteli, ale zlý duch je pryč. Sám Ježíš v tomto příběhu dává najevo, že misie církve bude směřovat ke všem národům. Ještě zřetelněji tento směr určí vzkříšený Kristus: „ Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsme s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ (srv. Mt 28, 19 – 20)
Pane Ježíši Kriste, děkujeme ti, že tvá láska se nevyhýbá žádnému člověku. Před tebou nerozhoduje původ ani jakékoliv společenské uznání, ale pouze čistota lidského srdce, ochota otevřít se tvé nabídce spásy a života podle evangelia. Prosíme tě, abychom podporovali snahu o rozhovor mezi Židy a křesťany a nezapomínali na to, že Židé jsou našimi „staršími bratry ve víře“ a zůstávají nositeli všech tvých zaslíbení. Amen.
