Texty: Dt 4, 1 – 9; Jk 1, 17 – 27; Mk 7, 1 – 8. 14 – 15. 21 – 23
Modlitby:
1/ Pane, dobrý Bože náš, jsme v duchu s lidmi z Afghánistánu, o nichž přicházejí stále více znepokojivé zprávy. V uplynulém týdnu došlo k teroristickým útokům, při nichž bylo zabito 170 lidí, civilistů i amerických vojáků. Lidé jsou vyděšení, zoufalí, mají pocit, že je zradilo světové společenství národů, když zemi opouštějí poslední spojenečtí vojáci a vládu brzy převezme hnutí „Taliban“. Jsou tu i další teroristické organizace, např. „Islámský stát“, jehož vojáci zabíjeli na kábulském letišti.
Bože, je pro nás těžké číst o lidské bolesti a utrpení, které se rozlilo po celém Afghánistánu. Stojíme před tebou s prázdnýma rukama a můžeme nabídnout jen svá srdce a ruce sepjaté v modlitbě. Vroucně tě, Bože, prosíme: Veď svým Duchem státníky a diplomaty, kteří jednají o možnosti záchrany lidí z okupované země i po odchodu spojeneckých vojsk. Vlévej naději zoufalým, utěš trpící a truchlící. Dej mír této zemi! K tobě, Bože, voláme!
2/ Bože, náš Otče, končí prázdniny a začíná nový školní rok! Prosíme za děti a studenty, kteří nastupují do školy, aby pro ně byl tento rok požehnaný. Modleme se za učitele a vychovatele, aby měli rádi svou práci a cítili uznání od těch, kterým se věnují. Prosíme za rodiče, aby zvládali nápor na začátku nového roku spolu se všemi povinnostmi, které mají v zaměstnání i v rodině. K tobě, Bože, voláme!
3/ Modleme se za zemědělce, kteří sklízejí v těchto dnech obilí, chmel i ovoce, dary země. Kéž je jejich práce požehnána a přinese jim radost, protože se nenamáhali marně! Prosíme za dobré počasí, aby všechny práce na polích, v zahradách a v sadech proběhly v pokoji. K tobě, Bože, voláme!
Sestry a bratři!
Při cestě do zaslíbené země, na její samé hranici, jak slyšíme v dnešním vstupním čtení (srv. Dt 4, 1n), Mojžíš opakuje a vysvětluje Boží vůli formulovanou v pevných pravidlech, která ukazují cestu, aby život lidu v darované zemi neztroskotal. Vždyť Hospodinova nařízení a práva, normy pro život jsou velkou výsadou Božího lidu! Boží nařízení mají důkaz správnosti sám v sobě a nepotřebují jiné zdůvodnění. Jsou spolehlivá a dobrá pro záchranu člověka. Jim se má lid učit a má je také vyučovat.
Boží nauka je pod zvláštní Boží ochranou: nic se k ní nesmí přidat ani od ní ubrat (srv. Zj 22, 18). Existence Božího lidu má smysl jen tehdy, pokud bude lid opatrovat tento poklad moudrosti a přimkne-li se ke svému Bohu. V tom je podstatný rozdíl mezi Božím lidem a okolními národy. Izraeli je darován Zákon, učení, které vytváří výjimečný vztah mezi Bohem a jeho lidem.
Židovští učitelé Zákona tvrdili, že je v 5 knihách Mojžíšových 613 přikázání, 365 zákazů a 248 příkazů, začínajících výzvou „čiň!“ Jejich zachovávání bylo velmi složité a náročné. Prorok Malachiáš se sice pokusil shrnout všechny povinnosti člověka do jednoduchého příkazu (Mal 3, 7), usilovala o to i mudroslovná literatura (Kz 12, 13), ale židovští teologové přesto tvrdili, že k pochopení ducha Zákona patří dodržování všech příkazů, a věřili, že je to možné. (srv. Mt 19, 20, L 15, 29) Pro běžného věřícího to však bylo prakticky neproveditelné.
Ježíš vykládá Boží zákon jako učitel, místy jako nový zákonodárce. Snaží se ukázat, co skutečně učil Mojžíš a co chtěl sám Bůh. Jako u předchozích rozhovorů i v dnešním úryvku evangelia podle Marka (srv. Mk 7, 1 – 8. 14 – 15. 21 – 23) začíná polemika tím, že Ježíšovi učedníci něco dělají, farizeové to vidí a kritizují a Ježíš odpovídá shrnujícím výrokem: „Tak rušíte Boží slovo svou tradicí, kterou pěstujete (13).“... „Co vchází do člověka nemůže ho znesvětit, ale co z člověka vychází, to ho znesvěcuje (21).“
S Ježíšem se setkávají farizeové z Jeruzaléma, což naznačuje, že šlo o jakousi výzkumnou výpravu, která měla prověřit jeho učení a působení. Pokládají Ježíši otázku, když vidí, že jeho žáci nedodržují některé předpisy o čistotě a nečistotě, na kterých pravověrní židé lpěli a byli ochotni pro ně i trpět (srv. 1 Mak 1, 44 – 63).
Na otázku farizeů a zákoníků, proč jeho žáci tyto tradice nedodržují, odpovídá Ježíš nečekaně tvrdě. Cituje proroka Izajáše (srv. Iz 29, 13), který oslovený lid kritizuje, protože sice vyznávají Hospodina, jediného Boha, ale ve skutečnosti se řídí lidskými příkazy a jejich srdce je od Boha vzdálené. Šlo o závažné obvinění, protože farizeové pokládali své tradice za stejně zásadní, jako byl Mojžíšův Zákon. Ježíš ale ukazuje, že jde o dvě různé autority, Boží a lidskou, a uctívání Boha podle lidských předpisů je přetvářkou. Ti, kteří takto předvádějí svou zbožnost, jsou pokrytci. „Opustili jste přikázání Boží a držíte se lidské tradice.“ (8)
Další Ježíšův výrok se týká příkazů o čistých a nečistých pokrmech (14 – 23). Už na začátku své řeči ho Ježíš naznačil, když mluvil o očišťování po návratu z trhu (4) jako o jedné z tradic otců. To, co přichází zvenčí k člověku, odchází z těla, ale neuškodí druhému. Člověka to neznesvětí. Ježíšův výrok pak vypravěč shrnuje: „Tak prohlásil všechny pokrmy za čisté (19).“
To, co člověka skutečně znesvěcuje, vysvětlil Ježíš záhy. Nejde o pokrm, i když také prochází ústy. Nevchází dovnitř, ale ven jako slovo, které má původ v srdci člověka, tedy v hlubinném centru lidské bytosti, místu rozhodnutí vůle. To, co skutečně znesvěcuje člověka, zasahuje do života druhého i do vztahu k Bohu.
Neřesti, které se tu vypočítávají (21 – 22), odpovídají Desateru. Zvláštní místo má zřejmě lest jako prostředek vydání Pána Ježíše (srv. Mk 14, 1). Výčty neřestí známe i od stoických nebo židovských filozofů, např. z Kumránu. Zatímco u nich byly neřesti spíše sklony kazícími lidský charakter, v biblické tradici se více týkají mezilidských vztahů. Výčet shrnuje výrok: „Všechno toto zlé vychází z nitra a znesvěcuje člověka.“ (23)
Proč farizeové svým tradičním omýváním rušili Boží slovo? Protože tím bránili vidět, že zlo které činí člověka neschopným společenství s Bohem, pochází z lidského srdce. Žádný pokrm není nečistý (15). Nic stvořeného, co člověk požívá, ho nemůže znečistit. Pouze jeho vlastní srdce se může odcizit Bohu (20 – 23). Kdo učí něco jiného, učí lidským ustanovením (7). Ježíš Zákon nezrušil, ale ukázal, že Boží vůle je zaměřena k dobru člověka. Když tradice vedou k zakrýván Boží lásky, takže už ji nelze prožívat, není proviněním opustit lidské příkazy, i kdyby se odvolávaly na některé místo z Písma.
Pane Ježíši Kriste, jsme tvé děti, součást těla Kristova - Církve. Svým srdcem se ti ale často vzdalujeme. Pomoz nám, prosíme, abychom věděli, že nemusíme ani tak moc usilovat o množství zbožných úkonů jako o otevření srdce tvému slovu a o změnu života, ochotu pomáhat bratrům a sestrám. Dej nám pochopit, že pouze láska nás může dokonale očistit, abychom s obnovenou myslí a srdcem mohli vyznat: „Ty jsi náš Pán.“ Amen.
